ECLI:CZ:US:2011:4.US.626.11.1
sp. zn. IV. ÚS 626/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. dubna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti hlavního města Prahy se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, AK se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 12. 2010 čj. 49 Nc 4/2008-132 a příkazu k úhradě nákladů exekuce Exekučního úřadu Plzeň-město ze dne 24. 11. 2010 čj. 134 EX 00706/10-032 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným telefaxem dne 1. 3. 2011 (včas a řádně doplněným předložením jeho originálu) se hlavní město Praha (dále jen "povinný", případně "stěžovatel") domáhalo, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná ve věci úhrady nákladů exekuce.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 24. 11. 2010 soudní exekutor Exekutorského úřadu Plzeň-město příkazem k úhradě nákladů exekuce podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. 24 C 16/2004 rozhodl o nákladech exekuce a nákladech oprávněného (výrok I.) a upozornil na možnost vydat další příkaz k úhradě dalších nákladů exekuce (výrok II.).
Dne 22. 12. 2010 obvodní soud k námitkám povinného i oprávněného příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 24. 11. 2010 změnil tak, že náklady exekuce určil částkou 6.000 Kč a náklady oprávněného částkou 24.228 Kč.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil názor, že soudní exekutor a obvodní soud svým postupem porušili čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 11 odst. 1, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále uvedl, že jmenované orgány rozhodly v rozporu s ustanovením §5 zák. č. 120/2001 Sb., ustanovením §5 a §11 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 330/2001 Sb., neboť přiznaly exekutorovi odměnu, přestože exekutor žádnou dlužnou částku nevymohl; současně rozhodly v rozporu s ustanovením §150 o. s. ř.
Rekapitulaci průběhu exekučního řízení stěžovatel uzavřel tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces tím, že obvodní soud rozhodl o nákladech exekuce v rozporu s právním řádem a judikaturou. Uvedl, že exekuce byla "rozdělena" do tří exekučních řízení a poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2009 sp. zn. 20 Cdo 1473/2008; byl toho názoru, že soudnímu exekutorovi nárok na odměnu nevznikl a že na straně oprávněného existovaly důvody hodné zvláštního zřetele, dle nichž mu neměla být výjimečně náhrada nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznána.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Stěžovatelem podaná ústavní stížnost je specifická tím, že nesměřuje proti vlastnímu pravomocnému rozhodnutí ve věci, nýbrž je podávána ve stadiu výkonu rozhodnutí, kde - přísně vzato - nejde o rozhodnutí o právu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ale o jeho výkon, v projednávaném případě prakticky o náklady jeho výkonu.
Ústavní soud připomíná, že ústavně zakotvené principy spravedlivého procesu je nutno přiměřeně aplikovat i při rozhodování obecných soudů o nákladech řízení [srov. např. nález IV. ÚS 310/05, Sb. n. u., sv. 38, str. 443 (446)]. Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o posouzení podmínek přiznání náhrady či konkrétní výši náhrady, je věcí obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Nesouhlasí-li účastník se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o nákladech řízení, může v argumentaci k ústavní stížnosti uplatňovat výlučně jen námitky týkající se údajné nespravedlivosti postupu obecných soudů, např. že rozhodnutí o náhradě nákladů nebylo dostatečným způsobem odůvodněno, účastník neměl možnost se vyjádřit apod. Ústavní soud je pak oprávněn posoudit, zda rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení a postup mu předcházející vyhovují ústavním požadavkům procesní spravedlivosti.
V projednávaném případě Ústavní soud po posouzení napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že soudní exekutor a zejména obvodní soud ve svých rozhodnutích uvedli dostatečně jasně základní důvody, z nichž vycházeli, a v jejich postojích neshledal žádný náznak svévole; jinak řečeno neukázalo se, že by obvodní soud ze skutečností, které mu byly předloženy, vyvodil svévolné závěry nebo že by překročil meze přiměřeného výkladu zákonných ustanovení vztahujících se na daný případ.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu