infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.12.2011, sp. zn. IV. ÚS 96/11 [ usnesení / ŽIDLICKÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2011:4.US.96.11.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2011:4.US.96.11.1
sp. zn. IV. ÚS 96/11 Usnesení Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele Statutární město Brno, Dominikánské nám. 1, Brno, zastoupené na základě plné moci advokátkou Jitkou Stanoevovou, AK Chládkova 3, Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 13 Co 440/2007-272 ze dne 29. 10. 2009 a proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1573/2010-288 ze dne 7.10.2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Dne 10. 1. 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena základní subjektivní práva a svobody (jakož i ústavněprávní principy) zakotvené zejména v článku 90 Ústavy a v článku 36 odst. 1 a v článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, bylo určeno, že vlastníkem v ústavní stížnosti definovaných pozemků je Česká republika (před zahájením tohoto řízení byl jako vlastník předmětných pozemků evidován stěžovatel). Na stěžovatele (v řízení před obecnými soudy prvního žalovaného) přešly podle jeho názoru tyto pozemky v souladu se zákonem číslo 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon "číslo 172/1991 Sb." nebo jen "citovaný zákon"), a to na základě souhlasného prohlášení. Soudy ovšem v ústavní stížností napadených rozhodnutích zaujaly názor, že podmínky přechodu vlastnického práva na stěžovatele podle citovaného zákona splněny nebyly. Předmětné pozemky sice náležely ve stanovené době České republice, ke stanovenému dni k nim měl právo hospodaření právní předchůdce obce (k 23. 11. 1990 příslušelo právo hospodaření národnímu výboru) a toto právo hospodaření přešlo na obce (srov. dikci §1 odst. 1 citovaného zákona "... právo hospodaření příslušelo národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce ..." a také rozhodnutí Nejvyššího soudu z 20. 12. 2001, sp. zn. 28 Cdo 2112/2001, doposud nepublikováno, dostupné na http://www.nsoud.cz/), ale obec (v tomto případě stěžovatel) s nimi fakticky nehospodařila [při kvalifikaci těchto podmínek přitom obecné soudy vycházely ze závěrů nálezu Ústavního soudu z 29. 11. 1996 sp. zn. IV ÚS 185/96 uveřejněném ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, strana 461 - dále jen nález "sp. zn. IV ÚS 185/96"]. Stěžovatel - bez hlubší vlastní argumentace - pak s odkazem na závěry Ministerstva financí České republiky z 10. 2. 2010 (jež v ústavní stížnosti obsáhle cituje, resp. rekapituluje) dovozuje, že kritérium faktického hospodaření jde nad rámec zákona, když nadto ho stěžovatel nepovažuje za přiléhavé. V této souvislosti, právě s odkazem na závěry ministerstva, stěžovatel v ústavní stížnosti upozorňuje na výklad pojmu "právo hospodaření" v kontextu chápání vlastnictví v rámci centrálně plánované ekonomiky před rokem 1989 a v rámci jejich právních předpisů. Poznamenává, že právní předpisy mající upravit ekonomicko-politické prostředí na začátku devadesátých let minulého století byly často dílem kompromisu a hledání prozatímního řešení. Stavební bytové družstvo Družba (v řízení před obecnými soudy žalobce) se vyjádřilo k ústavní stížnosti. Byť jako vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti není v souladu s §30 zákona o Ústavním soudu zastoupeno, pro úplnost Ústavní soud shrnuje, že Stavební bytové družstvo Družba ve svém vyjádření zejména odkázalo na principy, které ovládaly hospodaření s majetkem v rámci centrálně plánované ekonomiky. V této souvislosti zejména vysvětlilo, jakou úlohu měly v investiční výstavbě investorské útvary národních výborů a jakou družstva. K ústavní stížnosti se vyjádřil také Nejvyšší soud. Ten ovšem toliko odkázal na relevantní ustanovení citovaného zákona a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon číslo 219/2000 Sb."), stejně jako to bylo učiněno v řízení před obecnými soudy. Nejvyšší soud rovněž poznamenal, že nepokládá ústavní stížnost za opodstatněnou. S případným upuštěním od ústního jednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyjádřil souhlas. Ústavní soud nezasílal stěžovateli toto vyjádření k replice, neboť do věci nepřineslo nic nového a Ústavní soud k němu při svém rozhodování nepřihlížel. II. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci. Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry soudů, vedenou zejména v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud v prvé řadě za adekvátní reflektovat sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. Při hodnocení ústavněprávní argumentace pak Ústavní soud považuje nad rámec uvedeného dodat následující: Stěžovatel pro svoji argumentaci, jak již bylo naznačeno výše, převzal závěry Ministerstva financí České republiky. Ty relevantní ustanovení citovaného zákona hodnotí prizmatem historického vývoje transformace ekonomiky České republiky (resp. jejich právních předchůdců). I takovýto pohled nelze samozřejmě při celostním nazírání dané problematiky přehlížet. Nicméně společenské změny, jimiž Česká republika prošla po roce 1989 (ať už jde o změny ekonomické nebo právní), nelze vnímat tak, že ony samy o sobě byly cílem daného vývoje - transformace ekonomiky s centrálním plánováním na tržní, návrat ke klasickému chápání vlastnictví či obnovení obcí jako základních jednotek územní samosprávy jsou (byly) jenom prostředkem k novému uspořádání společnosti (v mnoha ohledech snad spravedlivějšímu). Moderní demokratický právní stát evropského typu v této souvislosti mimo jiné akcentuje jednotlivce jako smysl své existence. Kromě toho, že takovýto stát poskytuje jednotlivci služby a statky, jež by sám jednotlivec nebyl s to realizovat, ochraňuje mimo jiné i identitu jednotlivce před sebou samým. Vychází v této souvislosti zejména ze zásady subsidiarity ve vztahu mezi jednotlivcem a státem, a to ve prospěch jednotlivce (co může jednotlivec učinit sám, nechť učiní sám, bez ingerence státu). Naznačená zásada se odrazila mimo jiné i v tom, že zásadně nejsmysluplnější rozdělením hmotných i nehmotných statků je takové, jež vychází z vlastnictví - takového vlastnictví, které je nejen pro konkrétního jednotlivce, ale i z celospolečenského hlediska nejpřínosnější. A právě takto je podle názoru Ústavního soudu nutno vykládat i citovaný zákon (zvláště jeho §1), jakož i judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu k této problematice se vážící. Citovaný zákon, byť nelze nevnímat jeho technicko-transformační charakter, sledoval zmíněnou tendenci - tedy nastolení stavu, kdy o statcích budou rozhodovat právě ti, kdo k nim mají skutečně nejblíže. Okolnost, že uskutečnění této tendence (koncepce) nebylo snadné a bylo provázeno nespočtem kompromisů (spočívajících mimo jiné i v chybějící právní úpravě na citovaný zákon navazující) nemůže (a nesmí) na této základní myšlence nic měnit. Ostatně výklad naznačený v nálezu sp. zn. IV ÚS 185/96 a rozpracovaný judikaturou Nejvyššího soudu (srov. shora) plyne i z jazykové interpretace §1 odst. 1 citovaného zákona. Citované ustanovení hovoří jednak o "právu hospodaření", které příslušelo národním výborům (a které přešlo na obce) a jednak o tom, že obce s těmito věcmi (to je s věcmi, u nichž přešlo právo hospodaření) hospodařily. Nebylo by tedy logické vykládat "hospodaření obcí" opět v intencích "práva hospodaření"; formulace ustanovení §1 odst. 1 citovaného zákona naopak nasvědčuje tomu, že zákonodárce "hospodaření" a "právo hospodaření" rozlišoval. V souladu s výše uvedeným lze rovněž souhlasit, že ono "hospodaření obcí", jež je podmínkou přechodu věcí do vlastnictví obce, je zamýšleno právě tak, aby se realizovaly v co možná nejširší míře ony principy vlastnictví právě v souladu s prospěchem jak individuálním, tak prospěchem přesahujícím jednotlivce do širšího společenského vnímání. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. prosince 2011 Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2011:4.US.96.11.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 96/11
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 27. 12. 2011
Datum vyhlášení  
Datum podání 10. 1. 2011
Datum zpřístupnění 18. 1. 2012
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel OBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Brno
Dotčený orgán SOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodaj Židlická Michaela
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 11 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 172/1991 Sb., §1
  • 219/2000 Sb.
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstřík vlastnické právo/přechod/převod
územní samosprávné celky
obec
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-96-11_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 72604
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-23