infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 31.05.2012, sp. zn. I. ÚS 1583/12 [ usnesení / JANŮ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2012:1.US.1583.12.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2012:1.US.1583.12.1
sp. zn. I. ÚS 1583/12 Usnesení Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky GRATO spol. s r. o., se sídlem Palackého 796/57a, 353 01 Mariánské Lázně, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou společnosti Sládek & Partners, advokátní kancelář, v. o. s., se sídlem Janáčkovo nábř. 51/39, 150 00 Praha 5, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2012, č. j. 134 EC 217/2010-32, za účasti Okresního soudu v Ostravě, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví usnesení uvedený II. výrok rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2012, č. j. 134 EC 217/2010-32, kterým byla v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení žalované uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 300 Kč. Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena její základní práva plynoucí z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Zároveň měla být porušena zásada plynoucí z čl. 90 Ústavy. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Okresní soud v Ostravě uložil žalované zaplatit stěžovatelce částku ve výši 1 008 Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok I.) a na náhradě nákladů řízení částku ve výši 300 Kč. Stěžovatelka se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky s odůvodněním, že žalovaná dne 7. 12. 2005 cestovala MHD v Ostravě bez platného jízdního dokladu. Na základě této skutečnosti žalované plyne závazek zaplatit jízdné ve výši 8 Kč a přirážku ve výši 1 000 Kč. Na základě Smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené dne 14. 11. 2008 mezi společností Dopravní podnik Ostrava a. s. a společností Freedom Investment s. r. o. a smlouvy uzavřené dne 27. 11. 2008 uzavřené mezi společností Freedom Investment s. r. o. a stěžovatelkou, došlo k postoupení pohledávky, když se takto stala řádnou věřitelkou z pohledávky stěžovatelka. Okresní soud v Ostravě shledal, že žaloba byla důvodná a rozhodl výrokem I., jak je uvedeno výše. Ohledně nákladů řízení Okresní soud v Ostravě v rozsudku uvedl, že stěžovatelka v daném řízení byla úspěšná, proto má podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení. Ohledně nákladů řízení se soud dále ztotožnil se stanoviskem vycházejícím z usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2777/11 ze dne 27. 12. 2011. Podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. je možné přiznat pouze náhradu nákladů, které byly v souvislosti s uplatňováním (či bráněním) práva vynaloženy účelně. Měřítkem účelnosti je proto nezbytné poměřovat veškeré náklady, které účastníku v průběhu řízení vznikly, tedy i náklady vynaložené účastníkem v souvislosti s jeho zastoupením advokátem. Okresní soud v Ostravě zjistil, že stěžovatelka hromadně uplatňující žaloby je od počátku zastoupena advokátem. Typově se však jedná o věci jednoduché, a to po skutkové i právní stránce. Zároveň stěžovatelka je právnickou osobou, která si hromadné nabývání pohledávek a jejich následné vymáhání zvolila za předmět své činnosti. Protože se u ní tedy jedná o běžnou agendu, lze předpokládat na její straně i dostatečné materiální a personální vybavení. Náklady na zastoupení advokátem byly z výše uvedených důvodů shledány jako neúčelně vynaložené. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítala, že soud jí měl přiznat mimo částky 300,- Kč, představující náklady na zaplacený soudní poplatek, i náklady řízení vynaložené na právní pomoc v zájmu zajištění odborné péče při hájení jejich práv. Podle názoru stěžovatelky okresní soud svým rozhodnutím přivodil stěžovatelce zjevnou nespravedlnost. Okresní soud v Ostravě údajně nezohlednil náklady na podnikání stěžovatelky, které nezahrnují pouze samotné zpracování elektronického podání, nýbrž i řadu dalších činností. Rozhodnutí o nákladech podle stěžovatelky postrádá zákonný podklad, neboť nebylo aplikováno ustanovení §150 či §151 odst. 2 o. s. ř. Dále měl soud nepřípadně přihlédnout k tomu, že stěžovatelka je právnickou osobou a že na druhé straně je osoba fyzická; v tom se stěžovatelka dovolává rovnosti před zákonem. Stěžovatelka se pak dovolává těch dřívějších závěrů Ústavního soudu, v nichž byla otázka náhrady nákladů řízení podřazena pod kautely spravedlivého procesu. Konečně stěžovatelka poukázala na vyhlášku č. 64/2012 Sb. ze dne 24. 2. 2012, která novelizuje vyhlášku č. 484/2000 Sb., v níž jsou určeny paušální sazby při určení odměny za zastupování účastníka advokátem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení. II. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Stěžovatelka tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v její právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, jak tomu je právě v nyní souzené věci, jestliže ji představuje peněžní částka jistiny ve výši 1 008 Kč. Zde se Ústavní soud projevuje s mimořádnou zdrženlivostí, a ve vztahu k nim konstantně uvádí, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež (obsahově) nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost (resp. i meritorní projednatelnost) ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, sp. zn. IV. ÚS 185/98, sp. zn. III. ÚS 200/05, sp. zn. IV. ÚS 8/01, sp. zn. II. ÚS 436/01, sp. zn. IV. ÚS 502/05 nebo sp. zn. III. ÚS 1285/09 a sp. zn. III. ÚS 3021/09, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Mělo-li by jít o jiná ústavně zaručená práva, je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli zásahem do nich způsobena (viz např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1285/09, sp. zn. III. ÚS 3021/09 nebo sp. zn. III. ÚS 3119/09). Výše uvedené vyúsťuje v doktrínu Ústavního soudu, dle níž v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 2.000,- Kč (ust. §202 odst. 2 o. s. ř., ve znění do 30. 6. 2009), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, in Sb.n.u., sv. 34, usn. 43, str. 421). V usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 vyslovil Ústavní soud s ohledem na účinnost zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, závěr o nutnosti reflektovat zvýšení hranice tzv. bagatelních věcí (novelizováno ust. §202 odst. 2 o. s. ř., kdy horní hranice tzv. bagatelních věcí byla zákonodárcem zvýšena na 10.000,- Kč) při posuzování oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti. V tomto usnesení Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a to bez ohledu na dobu podání žaloby, vzniku škody či rozhodování obecného soudu, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Jak uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09). V případě těchto bagatelních částek nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který Ústavnímu soudu umožní efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm stěžovatelům, jejichž základní práva byla skutečně porušena. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž se řeší zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod, přičemž je třeba dodat, že částka 10.000,- Kč není absolutní a jedinou hranicí pro posouzení mezní hranice elementární opodstatněnosti ústavní stížnosti, tu je třeba vždy individuálně posuzovat v kontextu intenzity zásahu do základních práv stěžovatele, resp. druhu a intenzity pochybení soudu, jehož rozhodnutí je zpochybňováno. V nyní předložené věci jsou shora uvedené závěry stran bagatelnosti merita sporu plně aplikovatelné. Tvrzené vady napadeného výroku a jeho odůvodnění zjevně nemohou způsobit zásah do základních práv a předložená problematika proto nemá ústavněprávní rozměr. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud v Ostravě se otázkou účelnosti náhrady nákladů řízení velmi podrobně zabýval a jeho vydané rozhodnutí je pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněno, a to zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. usnesení ve věci stěžovatelky ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 44/12, usnesení ze dne 26. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 985/12 a další). Pokud Okresní soud v Ostravě v době svého rozhodování vycházel z tehdy zcela aktuálních závěrů usnesení sp. zn. IV. ÚS 2777/11 (přes jeho formální nezávaznost), a vztáhl je na zcela konkrétní situaci stěžovatelky, nelze mu v tomto ohledu nic vytknout. III. Nad rámec uvedeného dále nutno konstatovat, že Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 se pokusil do budoucna podrobněji vytyčit zásady rozhodování o náhradě nákladů řízení v přesně vymezených situacích a usměrnit tak přístup obecných soudů v otázce přiměřenosti výše náhrady nákladů řízení. V tomto se sluší obecné soudy upozornit zejména na bod 33 odůvodnění nálezu, dle něhož Ústavní soud požaduje, aby rationes decidendi tohoto nálezu byly aplikovány ve všech dosud pravomocně neskončených řízeních. V citovaném nálezu Ústavní soud mimo jiné uvedl, že "[ú]kolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů, resp. jakého z možných způsobů jejího určení využije." Obecný soud v rámci svých úvah tak musí sledovat logiku dvou kroků plynoucích ze zákonné úpravy (§142 odst. 1 o. s. ř.), přičemž v prvním z nich řeší otázku, zda náklady byly vynaloženy účelně a v druhém jejich konkrétní výši, a to eventuálně (podle skutkových okolností) v intencích požadavku přiměřenosti ve smyslu nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11, jehož nosné závěry odůvodnění se právě tímto aspektem zabývají (bod 31 citovaného nálezu). K závěru o zásadním rozdílu uvedených dvou kroků úvah obecného soudu dospěla zvláště v souvislosti s analýzou aktuální judikatury Ústavního soudu ve věcech účelnosti a přiměřenosti nákladů řízení rovněž právní doktrína (viz např. Lavický, P. Účelnost nákladů spojených se zastupováním advokátem. In Právní fórum, č. 5/2012, s. 191-198,). V tomto tedy nutno zdůraznit, že úvahy Okresního soudu v Ostravě v předložené věci, a to v naznačené fázi posuzování účelnosti vynaložených nákladů na zastoupení advokátem, jsou řádně a dostatečně odůvodněny, jak již bylo konstatováno výše. Okresní soud v Ostravě dospěl k závěru o zjevné neúčelnosti nákladů na zastoupení advokátem a věc proto zcela přiléhavě použil právní závěry usnesení sp. zn. IV. ÚS 2777/11. V takovém případě proto pozbývá otázka přiměřenosti přiznané výše nákladů na významu. Stranou Ústavní soud nyní již ponechává stranou další možné úvahy směřující k hodnocení postupu žalobců v modelové situaci jako rozporného se zákazem zneužití práva (Lavický, P. Účelnost nákladů, cit výše; Majchrák, M. Hromadné vymáhání pohledávek - na pomezí práva, spravedlnosti a businessu. In Bulletin advokacie, č. 3/2012, s. 64.). Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. května 2012 Vojen Güttler předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2012:1.US.1583.12.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 1583/12
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 31. 5. 2012
Datum vyhlášení  
Datum podání 27. 4. 2012
Datum zpřístupnění 20. 6. 2012
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán SOUD - OS Ostrava
Soudce zpravodaj Janů Ivana
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §142 odst.1, §137 odst.1, §202 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstřík náklady řízení
žaloba/na plnění
advokát/odměna
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-1583-12_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 74699
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-23