infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24.10.2012, sp. zn. I. ÚS 1639/10 [ nález / JANŮ / výz-3 ], paralelní citace: N 179/67 SbNU 167 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2012:1.US.1639.10.2

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K povinnosti soudu nařídit jednání v odvolacím řízení. K právu účastníka vyjádřit se k prováděným důkazům (i procesního ...

Právní věta Považují-li obecné soudy za nezbytné pro posouzení zásadní, byť procesní otázky ustanovení znalce podle §127 o. s. ř., jehož znalecký posudek (a další listinné důkazy k téže otázce) jsou provedeny jako důkazy v odvolacím řízení, signalizují tím takovou míru (skutkové) složitosti posuzované problematiky, že při rozhodování o ní je namístě postupovat zásadně podle §122 a násl. o. s. ř., včetně nařízení jednání k projednání odvolání podle §214 odst. 1 o. s. ř. Uvedené dopadá především na situace, kdy na vyřešení rozhodné procesní otázky může být závislé i posouzení ústavněprávní otázky, zda soudy účastníku řízení odepřely spravedlnosti či nikoliv.

ECLI:CZ:US:2012:1.US.1639.10.2
sp. zn. I. ÚS 1639/10 Nález Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů - ze dne 24. října 2012 sp. zn. I. ÚS 1639/10 ve věci ústavní stížnosti T. L. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2010 sp. zn. 5 Cmo 457/2009 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2006 sp. zn. 13 Cm 86/2003, jimiž bylo rozhodnuto o zrušení dřívějšího nepravomocného rozsudku Městského soudu v Praze a bylo zastaveno řízení o žalobě a vzájemném návrhu z důvodu zpětvzetí žaloby stěžovatelem, údajně zastoupeným na základě plné moci panem M. M., za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a A) ZŘUD - MASOKOMBINÁT PÍSEK CZ, a. s., se sídlem Novodvorská 1010/14, 142 00 Praha 4, B) ZŘUD - Masokombinát Polička, a. s., se sídlem Kamenec u Poličky č. 300, PSČ 572 23, a C) Č. M. jako vedlejších účastníků řízení. I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2010 sp. zn. 5 Cmo 457/2009 byla porušena základní práva stěžovatele zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 2 Ústavy. II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2010 sp. zn. 5 Cmo 457/2009 se ruší III. Ve zbývajícím se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví tohoto nálezu označená rozhodnutí pro rozpor s jeho právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále rovněž pro rozpor s čl. 4, čl. 90 a čl. 96 odst. 2 Ústavy. 2. V ústavní stížnosti stěžovatel vymezil tři stížnostní body: 1. soudy obou stupňů měly rozhodnout v rozporu s procesním právem, neboť odvolací soud odepřel stěžovateli právo, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit k prováděným důkazům, 2. odvolací soud neprovedl důkazy navržené stěžovatelem, aniž by to jakýmkoliv způsobem odůvodnil, a 3. soud prvního stupně v rozporu s právem zastavil řízení a zrušil předchozí nepravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2006 sp. zn. 13 Cm 86/2003. 3. Stěžovatel uvedl, že napadeným usnesením Městský soud v Praze zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 200, sp. zn. 13 Cm 86/2003 s odůvodněním, že stěžovatel měl vzít svou žalobu zpět (rovněž vedlejší účastník vzájemný návrh), přičemž zpětvzetí žaloby mělo být učiněno panem M. M., a to na základě plné moci údajně udělené stěžovatelem. 4. Stěžovatel existenci takové plné moci od počátku popírá a zpochybňuje pravost podpisu na uvedené plné moci. Zdůrazňuje, že jediným jeho zástupcem ve věci byl advokát, který jej i nyní zastupuje před Ústavním soudem. Stran námitky falešného podpisu na plné moci soudy vycházely ze tří znaleckých posudků, které však nebyly řádně provedeny, neboť soudy rozhodovaly bez nařízeného jednání. Stěžovatel poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, dle níž nelze rozhodnout o věci bez nařízení jednání (tj. nelze využít výjimky dle §214 odst. 2 o. s. ř), jestliže za odvolacího řízení bylo provedeno dokazování, jehož výsledky mají být podkladem pro rozhodnutí o odvolání, nebo závisí-li výsledek odvolacího řízení na sporné skutečnosti, k jejímuž objasnění by mohlo přispět vyjádření účastníka nebo dokazování provedené při jednání. 5. Z odůvodnění usnesení soudu druhého stupně stěžovatel dovozuje, že dokazování bylo provedeno znaleckým posudkem č. j. KUP-1710/KI-3-2007 ze dne 25. 4. 2008, zpracovaným Kriminalistickým ústavem Praha Policie České republiky, znaleckým posudkem č. j. PSP-2472/TČ-2008-72 ze dne 31. 1. 2009, zpracovaným inspekčním orgánem typu A pro oblast ručního písma (pozn. Ústavního soudu: A. G.), znaleckým posudkem č. j. 7/P-2009 ze dne 18. 9. 2009, zpracovaným Ústavem kriminalistiky a forenzních disciplín při Vysoké škole Karlovy Vary, o. p. s., a dohodou o narovnání ze dne 5. 6. 2006, a to v rozporu se zásadou přímosti a zásadou přítomnosti účastníka řízení, které představují podmínky spravedlivého procesu dle čl. 36 Listiny. Ačkoliv stěžovatel soudům sdělil, že má výhrady ke zpracovaným znaleckým posudkům, a očekával nařízení jednání, vrchní soud na věc nesprávně aplikoval §214 odst. 2 o. s. ř. 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále rekapituloval výhrady ke zmíněným znaleckým posudkům po formální a obsahové stránce a poukázal na nutnost kriticky hodnotit všechny důkazy, včetně znaleckých posudků, a to po všech stránkách. Stěžovatel rovněž předložil polemiku se závěry vrchního soudu ohledně rozporu zájmů stěžovatele a údajného zmocněnce M. M. 7. Konečně stěžovatel poukázal na rychlost, s jakou celou věc Vrchní soud v Praze posoudil, když věc mu byla předložena dne 18. 3. 2010 (čtvrtek) a rozhodnuto bylo 22. 3. 2010 (pondělí). V závěru ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle zrekapituloval skutkový stav věci a obsah zmíněných znaleckých posudků. V doplnění svého podání ("sdělení o nových skutečnostech") ze dne 27. 6. 2011 stěžovatel upozornil, že znalecký posudek zpracovaný Ústavem kriminalistiky a forenzních disciplín při Vysoké škole Karlovy Vary, o. p. s., je podle jeho informací postupován třetím osobám a prezentován jako věcně správný ve spojení s napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze, čímž se stěžovatel (patrně) cítí poškozován. 8. Dne 17. 10. 2011 stěžovatel dále doplnil své podání o podrobné vyjádření, jímž zpochybňuje především odbornou způsobilost konkrétních znalců a splnění podmínek pro jejich zapsání do seznamu znalců. II. 9. K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu vyjádřili Vrchní soud v Praze a vedlejší účastníci řízení. Vrchní soud v Praze shrnul dva pro něho klíčové problémy, které v souvislosti s odvoláním stěžovatele řešil. Prvním měla být otázka pravosti podpisu stěžovatele na plné moci, na jejímž základě došlo ke zpětvzetí žaloby. V této otázce odkázal na odůvodnění svého usnesení, které se jednotlivými závěry znalců podrobně zabývá. Dále účastník upozornil, že stěžovatel se zaměřoval toliko na formální stránku věci a že výslech znalce by mohl být proveden pouze ve vztahu ke zpracovateli posudku zpracovaného Kriminalistickým ústavem Praha. Ostatní posudky by bylo nutno brát v úvahu jen jako důkazy listinou. Za druhou řešenou otázku považoval účastník řízení dosah zpochybňované plné moci ve vztahu k doručování; tu však vyřešil ve prospěch stěžovatele. Za jediný relevantní problém proto účastník považuje tvrzenou povinnost nařídit jednání [odchylně od §214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.], ovšem vzhledem k uvedenému je přesvědčen, že základní práva stěžovatele porušena nebyla, i navrhl ústavní stížnost odmítnout. Městský soud v Praze jako účastník řízení se k ústavní stížnosti nevyjádřil. 10. Vedlejší účastník A) především zdůraznil, že stěžovatel byl s obsahem znaleckých posudků materiálně seznámen a měl možnost podat písemné námitky, což také učinil. Ze zákonné úpravy nelze dovodit nárok účastníka na výslech znalce. V dané věci vedlejší účastník A) považuje eventuální nařízení jednání za nepřiměřený perfekcionismus. Dále pak zdůraznil přesvědčivost znaleckých posudků (z nichž jen jeden je znaleckým posudkem ve smyslu §127 o. s. ř.). Navrhl ústavní stížnost odmítnout. 11. Vedlejší účastníci řízení B) a C) po podrobné rekapitulaci řízení zdůraznili vysokou míru pravděpodobnosti pravosti podpisu stěžovatele na sporné plné moci, což plyne ze znaleckých posudků, vyjma posudku zpracovaného A. G. Vedlejší účastníci zdůraznili, že Vrchní soud v Praze nepochybil, když jednání ve věci nenařídil. Dále uvedli, že i pozdější smlouva o narovnání byla v ekonomickém zájmu stěžovatele, přičemž zájmy stěžovatele a M. M. nebyly v rozporu. Konečně znovu poukázali na závěry znaleckých posudků a navrhli, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. 12. V replice ze dne 8. 10. 2012 stěžovatel shrnul své dosavadní námitky a soustředil se na námitku porušení práva na spravedlivý proces postupem odvolacího soudu, přičemž zdůraznil rovněž význam veřejnosti jednání pro kontrolu transparentnosti soudního rozhodování. Poukázal především na zásady vyjádřené v §115, §122 a §214 odst. 2 o. s. ř. V tomtéž duchu stěžovatel reagoval zvláště na vyjádření vedlejšího účastníka A), když zdůraznil, že vědomost o obsahu listin ze spisu nenahrazuje provedení dokazování. Ve vztahu k vyjádření vedlejších účastníků B) a C) odmítl tvrzení vedlejších účastníků o pochybném vzniku pohledávky. Zdůraznil iracionalitu (údajného) jednání, jímž by se namísto s nepravomocně přiznanou částkou 64 000 000 Kč měl spokojit pouze s částkou 25 000 000 Kč, a to složením na účet, k němuž neměl podpisové právo. K vyjádření Vrchního soudu v Praze stěžovatel opět poukázal na význam práva vyjádřit se bezprostředně k provedeným důkazům. Zdůraznil jednostrannost hodnocení znaleckých posudků Vrchním soudem v Praze, jak je obsaženo v odůvodnění napadeného usnesení. 13. Stěžovatel ve svém vyjádření ze dne 8. 10. 2012 vyjádřil nesouhlas s upuštěním od ústního jednání, ačkoliv z vyjádření účastníků řízení (č. l. 39 a 53) a vedlejších účastníků řízení (č. l. 51 a 43) takový souhlas in eventum plyne. 14. V ústním jednání konaném dne 24. října 2012 stěžovatel zopakoval své námitky shrnuté do dvou okruhů, zejména poukázal na procesní postup Vrchního soudu v Praze a dále se podrobně věnoval skutkovým okolnostem, které chce učinit předmětem dokazování před obecnými soudy. Právní zástupce vedlejšího účastníka A) se vyjádřil především k osobě A. G. a na základě veřejně dostupných informací vyslovil pochybnosti o kvalifikovanosti jejího posudku v poměru k ostatním posudkům. V postupu Vrchního soudu v Praze neshledává pochybení. Právní zástupce vedlejších účastníků B) a C) doplnil dále skutkové údaje k osobě M. M. a jeho vztahu ke stěžovateli. K dotazu Ústavního soudu právní zástupkyně stěžovatele sdělila, že posudek byl zadán v rámci trestního řízení, byly to orgány činné v trestním řízení (opatření). Stěžovatel dále sdělil, že předmětnou směnku koupil v roce 1994 nebo 1995 od obchodníka s cennými papíry, a to za nižší částku než byl nominál směnky. K upřesňující otázce soudu ohledně částky, za kterou směnku koupil, odmítl odpovědět a uvedl, že si myslí, že by nebyl ten, kdo mu směnku prodal, asi rád, že tuto částku sdělil. JUDr. S. předložil krátkou cestou kopii listiny k založení do spisu. Po konstatování jejího obsahu k dotazu předsedy po relevanci této listiny uvedl, že z ní vyplývá desetiletí dobrých vztahů mezi zmocněncem a zmocnitelem, a tudíž i potvrzení toho, že plná moc udělena byla, neboť již před 14 lety pan T. L. potvrzoval, že skutečným vlastníkem této, pro něho stále sporné směnečné pohledávky, je pan M. M. Čili že se na straně T. L. nejedná v případě plné moci z roku 2006 pouze o exces. III. 15. Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Cm 86/2003 Ústavní soud dále zjistil, že rozsudkem ze dne 4. 4. 2006 sp. zn. 13 Cm 86/2003 bylo rozhodnuto tak, že (I) žalovaní (vedlejší účastníci) jsou povinni zaplatit (žalobci) stěžovateli společně a nerozdílně částku 64 000 000 Kč s úrokem z prodlení; (II) vzájemná žaloba o zaplacení částky 11 000 000 Kč s úrokem z prodlení se zamítá; (III) vedlejší účastníci jsou povinni zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši 630 125 Kč (č. l. 109). Dne 29. 5. 2006 bylo soudu doručeno odvolání vedlejších účastníků (č. l. 117). Dne 15. 6. 2006 bylo soudu doručeno zpětvzetí žaloby v celém rozsahu (č. l. 126), a to podepsané M. M., jednajícím na základě plné moci udělené stěžovatelem dne 14. 5. 2006. Přiložena byla dohoda o narovnání ze dne 5. 6. 2006 mezi vedlejším účastníkem A) a stěžovatelem (č. l. 128), kdy za stěžovatele jednal rovněž M. M., a to na základě výše citované plné moci. Z čl. III a IV smlouvy plyne, že vedlejší účastník A) uhradí stěžovateli částku 25 000 000 Kč, přičemž stěžovatel prohlašuje, že byla tímto zcela uspokojena jeho pohledávka znějící na částku 75 000 000 Kč s příslušenstvím. Dále je obsaženo ujednání, dle něhož stěžovatel nebude požadovat další plnění z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2006 sp. zn. 13 Cm 86/2003 a vezme žalobu v uvedeném řízení zpět vůči všem žalovaným. Dne 15. 6. 2006 bylo soudu doručeno zpětvzetí vzájemného návrhu vůči stěžovateli ze strany vedlejšího účastníka A). Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2006 sp. zn. 13 Cm 86/2003 byl zrušen rozsudek ze dne 4. 4. 2006 sp. zn. 13 Cm 86/2003 (I), řízení o žalobě a vzájemném návrhu bylo zastaveno (II) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III). Toto usnesení bylo doručeno za stranu stěžovatele M. M., obecnému zmocněnci, a to dne 10. 8. 2008. Na č. l. 140 je založeno (po nahlédnutí do spisu) prohlášení stěžovatele "o zfalšování podpisu" ze dne 4. 10. 2006, a to ve vztahu k plné moci, na jejímž základě vystupoval M. M. Dne 19. 10. 2006 bylo doručeno odvolání stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2006 sp. zn. 13 Cm 86/2003 (č. l. 141). Dne 12. 1. 2007 bylo soudu doručeno vyjádření vedlejších účastníků k odvolání stěžovatele (č. l. 160). Na č. l. 181 je dále založena replika stěžovatele k vyjádření vedlejších účastníků. Dne 14. 6. 2007 byl Městskému soudu v Praze doručen návrh stěžovatele na provedení důkazu znaleckým posudkem ve věci ověření pravosti podpisu stěžovatele na plné moci (č. l. 187). Usnesením ze dne 20. 7. 2007 byl k této otázce soudem jmenován znalec z oboru písmoznalectví, a to Kriminalistický ústav Praha Policie České republiky (č. l. 191). Dne 1. 8. 2007 byly soudu doručeny námitky vedlejších účastníků k usnesení o jmenování znalce. Dne 7. 5. 2008 byl do spisu založen na č. l. 218 předmětný znalecký posudek. Dne 28. 5. 2008 bylo soudu doručeno vyjádření vedlejších účastníků ke znaleckému posudku. Dále je ve spise založeno vyjádření stěžovatele, v němž nesouhlasí se závěry znaleckého posudku a v podrobnostech odkazuje na výslech zpracovatele znaleckého posudku při (budoucím) jednání. Na č. l. 260 spisu je založen znalecký posudek ve věci pravosti podpisu zhotovený A. G., přibranou do trestního řízení proti podezřelému M. M. policejním orgánem opatřením ze dne 8. 12. 2008. Na č. l. 269 je založeno vyjádření vedlejších účastníků k posudku A. G. Na č. l. 307 je založen přípis Policie České republiky, z něhož mimo jiné plyne, že v trestní věci proti M. M. byl k otázce pravosti podpisu na plné moci přibrán znalec, a to Vysoká škola Karlovy Vary, o. p. s. Po předložení věci odvolacímu soudu bylo stěžovateli znovu doručováno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2006 sp. zn. 13 Cm 86/2003, a to na základě přesvědčení odvolacího soudu, že (sporná) plná moc pro M. M. byla toliko omezená, tedy že doručení neproběhlo řádně vůči stěžovateli. Stěžovatel dne 2. 3. 2010 soudu nově doručil své odvolání proti usnesení ze dne 20. 6. 2006 sp. zn. 13 Cm 86/2003. Po opětovném předložení věci bylo rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2010 sp. zn. 5 Cmo 457/2009 tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje. IV. 16. Ústavní stížnost je ve vztahu k usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2010 sp. zn. 5 Cmo 457/2009 důvodná. 17. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku. 18. Vybočením ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) tak je i absence zajištění procesních záruk, které slouží k uplatnění procesních práv účastníka řízení, jmenovitě těch, jež se spojují s institutem odvolacího jednání. 19. V projednávané věci se Ústavní soud soustředil na otázku dodržení záruk spravedlivého procesu v řízení před Vrchním soudem v Praze, který k projednání odvolání nenařídil jednání (§214 odst. 1 o. s. ř.: "K projednání odvolání nařídí předseda senátu odvolacího soudu jednání."), a to s odkazem na §214 odst. 2 písm. c) o. s. ř., dle něhož jednání není třeba nařizovat, jestliže odvolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o předběžném opatření, nebo jinému usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé. 20. Ústavní soud a Nejvyšší soud se již v minulosti opakovaně zabývaly požadavky na dokazování v otázkách nemeritorního charakteru, které však mají (mohou mít) vliv na ochranu hmotných práv účastníků. Typickými případy bylo rozhodování ve věcech, kdy si soudy pomocí šetření (a dokazování) ověřovaly včasnost jednotlivých podání a opravných prostředků (např. podání ve lhůtě k poštovní přepravě). 21. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 198/96 ze dne 7. 10. 1996 (N 95/6 SbNU 191) Ústavní soud například uvedl, že zvolil-li krajský soud cestu dokazování, aby si opatřil důkazní prostředek pro závěr o včasnosti stěžovatelem podaného odvolání, vytvořil tak situaci, v níž bylo třeba respektovat všechny zákonné nároky kladené na dokazování. Pokud tedy stěžovatel o výslechu svědka nebyl uvědoměn, a neměl možnost vyjadřovat se k prováděnému důkazu, byla mu tím odňata možnost jednat před soudem [§237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.], i když tento důkaz se netýkal hmotněprávního, ale procesního, nicméně z hlediska oprávněných zájmů stěžovatele významného momentu. 22. Podobně nález sp. zn. III. ÚS 113/96 ze dne 28. 11. 1996 (N 129/6 SbNU 449) vyslovil, že jestliže odvolací soud provedl dokazování nad rámec dokazování před soudem prvního stupně in camera, mimo vlastní odvolací jednání, očividně vyloučil účastníky řízení z možnosti se k provedeným důkazům vyjádřit. Takovýto postup je však ve výrazném rozporu nejen s ustanovením zákona (občanského soudního řádu), ale je současně v rozporu též s Listinou, totiž s ústavně zaručeným základním právem na spravedlivý proces (čl. 38 odst. 2 al. 2 in fine). Nejen veřejnost soudního jednání a právo účastníka soudního řízení být u jednání před soudem přítomen, ale - nikoli v poslední řadě - i jeho právo vyjádřit se k prováděným důkazům náleží k základním nejen procesním, ale především též k ústavním podmínkám spravedlivého procesu (čl. 36 Listiny), v němž práva mají býti chráněna (čl. 90 Ústavy). 23. Rovněž v judikatuře Nejvyššího soudu bylo již v minulosti opakovaně vysloveno, že "i když při zjišťování rozhodných skutečností (o okolnostech doručení) pomocí šetření nejde o dokazování (dokazování se v řízení před soudem pojmově vztahuje jen k věci samé), soud při něm postupuje přiměřeně podle ustanovení §122 a násl. o. s. ř. Účastníci proto mají mimo jiné právo být přítomni při provádění důkazu listinou (§129 o. s. ř.), jejíž obsah je zaměřen ke zjištění rozhodných skutečností, vyjádřit se k její pravosti či správnosti a k výsledkům provedeného šetření (srov. §123 o. s. ř.) ... Možnost rozhodnout o odvolání podaném proti usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení §214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je dána jen tehdy, jestliže odvolací soud rozhoduje bez provádění dokazování (bez zjišťování rozhodných skutečností). Přistoupí-li odvolací soud k dokazování (ke zjišťování skutečností o okolnostech doručení pomocí šetření), musí i v případě uvedeném v ustanovení §214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nařídit jednání; využití postupu podle ustanovení §214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nesmí být na újmu práv, která občanský soudní řád účastníkům poskytuje." (Viz usnesení ze dne 7. února 2001 sp. zn. 21 Cdo 1119/2000; ze dne 29. srpna 2001 sp. zn. 20 Cdo 1020/99; usnesení ze dne 9. října 2002 sp. zn. 29 Cdo 2893/2000; ze dne 25. února 200 sp. zn. 20 Cdo 3194/2008; zvýraznění pro účely nálezu.) 24. Podle názoru Ústavního soudu vytvořil Vrchní soud v Praze i v nyní projednávané věci situaci, v níž bylo třeba respektovat všechny zákonné nároky kladené na dokazování, tedy včetně nařízení jednání v odvolacím řízení. 25. Ústavní soud je ve své vlastní rozhodovací činnosti dalek přepjatého procesního formalismu a bezúčelný perfekcionismus nevyžaduje ani po obecných soudech. Při zohlednění obecných závěrů shrnutých výše je však nutno zdůraznit, že v projednávané věci jsou dány zcela nepochybné materiální podmínky pro zohlednění všech zmíněných záruk spravedlivého procesu, včetně nařízení jednání v odvolacím řízení dle §214 odst. 1 o. s. ř., což soudy daly najevo i svým vlastním postupem. Soud prvního stupně považoval otázku pravosti podpisu na předložené plné moci za natolik spornou, že k jejímu přezkoumání jmenoval podle §127 o. s. ř. znalce z oboru písmoznalectví (Policii České republiky, Kriminalistický ústav Praha). Považoval tak zjevně spornou otázku za zcela zásadní pro zjištění autentičnosti procesního úkonu stěžovatele. Nelze odhlížet od toho, že uskutečněné zpětvzetí žaloby má z povahy věci zásadní dopad na postavení žalobce, jehož pozice však byla po nepravomocném vyhovujícím rozsudku ještě posílena, přičemž logika takového kroku (zpětvzetí žaloby) není zcela jednoznačná. Následně Vrchní soud v Praze na hodnocení znaleckých posudků a jejich vzájemném porovnání založil podstatnou část svého odůvodnění, když rozebírá jak jejich váhu z hlediska §127 o. s. ř., tak věcné závěry a vzájemné rozpory. V projednávané věci proto Ústavní soud shledal, že Vrchní soud v Praze nerespektoval individuální materiální podmínky věci, což vedlo k ústavně nonkonformní interpretaci a aplikaci §214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. 26. Ústavní soud je přesvědčen, že považují-li obecné soudy za nezbytné pro posouzení zásadní, byť procesní otázky ustanovení znalce podle §127 o. s. ř., jehož znalecký posudek (a další listinné důkazy k téže otázce) jsou provedeny jako důkazy v odvolacím řízení, signalizují tím takovou míru (skutkové) složitosti posuzované problematiky, že při rozhodování o ní je namístě postupovat podle zásad obsažených v §122 a násl. o. s. ř., včetně nařízení jednání k projednání odvolání podle §214 odst. 1 o. s. ř. Uvedené dopadá především na situace, kdy na vyřešení rozhodné procesní otázky může být závislé i posouzení ústavněprávní otázky, zda soudy účastníku řízení odepřely spravedlnost či nikoliv. 27. Nutno podotknout, že §214 odst. 2 písm. c) o. s. ř., dle něhož jednání není třeba nařizovat, jestliže odvolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o předběžném opatření, nebo jinému usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, v tomto ohledu ještě nestanovuje pravidlo rozhodování v uvedených věcech bez jednání, nýbrž je prostorem pro úvahu soudu, zda pro takový postup existují či neexistují konkrétní důvody, vždy s ohledem na zachování procesních práv účastníků řízení. Z vyjádření Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení plyne, že si eventuální ústavní relevanci nyní posuzované otázky uvědomuje. Pokud tedy výše citovaná judikatura v zásadě vyžaduje nařízení jednání před odvolacím soudem (typicky) i k posouzení procesní otázky včasnosti podání opravného prostředku, neboť nepřipuštění takového opravného prostředku může znamenat protiústavní odepření spravedlnosti účastníku řízení, nelze nevidět obdobnou závažnost i při dokazování stran autentičnosti procesního úkonu, který vede k zastavení řízení (tedy rovněž s týmž hrozícím eventuálním důsledkem odepření spravedlnosti). 28. Podrobněji k "zásadě přímosti provádění důkazů" postačí odkázat na obecně známou judikaturu [nález sp. zn. IV. ÚS 57/04 ze dne 12. 10. 2004 (N 144/35 SbNU 37): "Skutková zjištění (zjištění skutkového stavu) jsou v občanském soudním řízení výsledkem provedení důkazů (§122 o. s. ř.) a jejich hodnocení (§132 o. s. ř.). Z uvedeného plyne a contrario závěr, že skutková zjištění může činit toliko ten soud, který důkaz provedl (s výjimkou dle §122 odst. 2 o. s. ř.). Dodržení zásady přímosti je tudíž jedním z pojmových znaků důkazního řízení."] a shodné doktrinární závěry, dle nichž: "V §122 odst. 1 je vyjádřena zásada přímosti, která určuje, že dokazování zásadně provádí soud, jenž rozhoduje ve věci, a to při jednání, ke kterému je třeba předvolat účastníky řízení a všechny, jejichž přítomnosti je třeba (§115 odst. 1)" (Drápal, L., Bureš, J. a kol., Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 876-879). 29. Pokud Vrchní soud v Praze namítá, že stěžovatel měl možnost se vyjádřit písemně, což učinil, neubírá to v nyní projednávané věci ničeho na výše uvedených závěrech. Ústavnímu soudu je na první pohled ze spisu zřejmé, že stěžovateli rozhodně nelze vytknout procesní pasivitu a liknavost, kdy by mu bylo možno přičítat k tíži nedostatečné hájení jeho práv. Pokud je Vrchním soudem v Praze věc stavěna tak, že v eventuálním jednání před odvolacím soudem stěžovatel již stejně neměl co nového do věci vnést (při výslechu znalce či při provedení důkazu dalšími listinami), považuje Ústavní soud tuto úvahu za čistě spekulativní, neboť fakticky provedených důkazů před odvolacím soudem k řešené otázce bylo několik. Obsah písemných podání stěžovatele (odvolání na č. l. 346 a násl. spisu) tak dal dostatečný základ k závěru, že se nejedná výhradně o formální a nekonkrétní námitky, nýbrž že jsou dány materiální důvody pro nařízení jednání (což stěžovatel mimochodem v souvislosti se svými námitkami výslovně požadoval). 30. Jakkoli tedy důkazní prostředky v nyní projednávané věci před odvolacím soudem nesměřovaly k věci samé, ale k posouzení procesní otázky, totiž otázky, zda stěžovatel (žalobce) vzal zpět žalobu či nikoliv, konstatuje Ústavní soud, že Vrchní soud v Praze svým postupem omezil práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a to porušením základních ústavním pořádkem chráněných zásad důkazního řízení - zásady ústnosti a přímosti (čl. 96 odst. 2 Ústavy, čl. 38 odst. 2 Listiny), což Ústavní soud tímto ve smyslu §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyslovuje. Toto zjištění postačuje pro částečné vyhovění ústavní stížnosti a zrušení napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2010 sp. zn. 5 Cmo 457/2009 podle §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, aniž by se Ústavní soud zabýval dalšími námitkami stěžovatele. Vzhledem k procesnímu charakteru zjištěné protiústavnosti Ústavní soud nikterak nepředjímá ani jinak nedeterminuje budoucí rozhodnutí Vrchního soudu v Praze po věcné stránce. Za této situace, vzhledem k charakteru zjištěné protiústavnosti, tkvící v procesním postupu Vrchního soudu v Praze, Ústavní soud odmítl návrh na zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2006 sp. zn. 13 Cm 86/2003 jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud nevyhověl návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť tato rozhodnutí nebyla sama o sobě spojena s hrozbou neodčinitelné újmy stěžovateli.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2012:1.US.1639.10.2
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 1639/10
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 179/67 SbNU 167
Populární název K povinnosti soudu nařídit jednání v odvolacím řízení. K právu účastníka vyjádřit se k prováděným důkazům (i procesního charakteru)
Datum rozhodnutí 24. 10. 2012
Datum vyhlášení 24. 10. 2012
Datum podání 7. 6. 2010
Datum zpřístupnění 15. 11. 2012
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodaj Janů Ivana
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 96 odst.2
  • 2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §214 odst.2 písm.c, §214 odst.1, §127, §122, §123, §132
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na veřejné projednání věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo každého na projednání věci v jeho přítomnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zákonem stanovený postup (řízení)
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /kontradiktornost řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo navrhovat důkazy a vyjádřit se k důkazům
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstřík plná moc
zpětvzetí návrhu
procesní postup
odvolání
soud/rozhodování bez jednání
dokazování
znalecký posudek
znalec
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-1639-10_2
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 76731
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-22