ECLI:CZ:US:2012:1.US.1703.09.1
sp. zn. I. ÚS 1703/09
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera - ze dne 27. listopadu 2012 sp. zn. I. ÚS 1703/09 ve věci ústavní stížnosti Ing. A. M. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2009 sp. zn. 28 Cdo 590/2008, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2007 sp. zn. 28 Co 496/2007 a proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. 12. 2006 sp. zn. 3 C 141/2004, jimiž bylo rozhodnuto, že stěžovatelka není vlastníkem pozemku, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ jako účastníků řízení a Pozemkového fondu České republiky a I. H. jako vedlejších účastníků řízení.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2009 sp. zn. 28 Cdo 590/2008, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2007 sp. zn. 28 Co 496/2007 a rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. 12. 2006 sp. zn. 3 C 141/2004 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 21. 12. 2006 č. j. 3 C 141/2004-207 v právní věci žalobkyně I. H. (vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem) "o změnu rozhodnutí správního orgánu" proti Ministerstvu zemědělství - Pozemkovému úřadu Praha-východ, Středočeským energetickým závodům, s. p. v likvidaci, proti stěžovatelce a proti České republice - Pozemkovému fondu České republiky rozhodl, že stěžovatelka není vlastnicí pozemkové parcely v kat. území Stará Boleslav a že tento rozsudek nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha-východ ze dne 8. 4. 2004 č. j. 110/03R38-9. Své rozhodnutí okresní soud v podstatě založil na tom, že jiný pravomocný rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. 4. 1993 sp. zn. 3 C 40/92, kterým byl celý pozemek vydán A. Š., bratrovi stěžovatelky, nebyl nijak dotčen a zavazuje všechny osoby; pozemkový úřad při svém rozhodnutí o restitučním nároku stěžovatelky tento rozsudek nezohlednil a navíc rozhodoval v době, kdy pozemek již řadu let byl ve vlastnictví jiné fyzické osoby. Tato skutečnost je prý překážkou faktického vydání nemovitosti další osobě s restitučním nárokem, tedy třetí žalované (stěžovatelce).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 9. 2007 č. j. 28 Co 496/2007-267 rozsudek soudu prvního stupně, pokud jde o věc samu, potvrdil. Konstatoval, že stěžovatelka sice "měla právní i morální nárok" na vydání ideální 1/2 sporného pozemku; odvolací soud však nemůže tuto skutečnost zohlednit, neboť v době, kdy pozemkový úřad rozhodoval, byl již žádaný pozemek ve vlastnictví žalobkyně I. H. (dcery A. Š.). Odvolací soud vyslovil rovněž názor, že mezi účastníky sporná otázka, zda žádaný pozemek spadal do působnosti zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále též "zákon o půdě") či pod režim zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, již nemá žádný právní význam, neboť předmětný pozemek byl na základě dohody o vydání věci uzavřené mezi A. Š. a povinnou osobou vydán do vlastnictví A. Š., který jej převedl darováním na dceru I. H. Odvolací soud odmítl i námitku stěžovatelky, že došlo k porušení §5 odst. 3 zákona o půdě, neboť povinná osoba uzavřela dohodu o vydání předmětného pozemku s A. Š. na základě vydaného pravomocného rozsudku soudu.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. 4. 2009 č. j. 28 Cdo 590/2008-303 dovolání stěžovatelky zamítl. V odůvodnění sice kriticky zhodnotil právní výsledek zkoumaného případu, neboť mj. konstatoval, že "je více než pozoruhodné, co se stalo v restitučním řízení vedeném v režimu zákona o mimosoudních rehabilitacích počátkem 90. let před Okresním soudem Praha-východ"; A. Š. i Ing. M. jako oprávněným osobám na stejné zákonné úrovni podle §3 zákona o mimosoudních rehabilitacích měla být (zajisté) přiznána každému ideální polovina vlastnictví k pozemku, což se nestalo. Nejvyšší soud však odmítl posuzovat důvody, jimiž okresní soud, který ve shodné době vedl pod sp. zn. 3 C 40/92 a 6 C 117/92 dvě restituční řízení k témuž pozemku, v nichž účastníky byly dvě oprávněné osoby (Š. a M.) s obsahově shodnými nároky, rozhodl tak, jak rozhodl. Za těchto okolností je podle Nejvyššího soudu opět pozoruhodné, že A. Š. nejenže sjednal dne 29. 7. 1994 dohodu se Středočeskými energetickými závody o vydání celého pozemku, ale také 20. 12. 1994 převedl pozemek na žalobkyni (nevlastní dceru). Dovolací soud však uzavřel, že i když "nezbývá než konstatovat spornost vydaného, leč pravomocného rozsudku ve věci pod sp. zn. 3C 40/92" (vydaného mj. bez účasti stěžovatelky), je nutné považovat právní stav ve věci za daný, "pokrytý pravomocnými soudními rozhodnutími, a sám o sobě za v podstatě nezměnitelný". Konstatuje, že nezbývá než se přiklonit k "vizuálně diskutabilnímu, leč zcela pochopitelnému diktu odvolacího soudu, že nelze uspokojit právní a morální nárok stěžovatelky, přinejmenším ne tak, jak se to mělo stát již časově mnohem dříve". Dále Nejvyšší soud rozvíjel úvahu o možné aplikaci §5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích a podřaditelnosti restitučního nároku stěžovatelky pod jeho formulaci o "neuspokojených nárocích". Tuto úvahu doplnil konstatováním, že je otázkou, "k čemu toto ustanovení může nyní sloužit". Nejvyšší soud rovněž uvedl, že "dost dobře zřejmě nelze hovořit o zásadním deficitu dobré víry na straně I. H., když tato při převodu od A. Š. vycházela z pravomocného soudního rozsudku", což však "není jednoznačné ve vztahu k A. Š.". V závěru odůvodnění svého rozsudku pak dovolací soud konstatuje "konfúznost rozhodování Okresního soudu Praha-východ ve dvou restitučních věcech v letech 1992 a 1993".
II.
V obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti se stěžovatelka nejdříve zabývala vývojem daného případu. Uvedla zejména, že jako oprávněná osoba dle zákona o půdě uplatnila stanoveným způsobem svůj restituční nárok na předmětný pozemek - zahradu (později vedený v katastru nemovitostí v druhu pozemku jako "ostatní plocha") v katastrálním území Stará Boleslav. Protože druhá oprávněná osoba, bratr stěžovatelky A. Š., svůj nárok dle tohoto zákona neuplatnil, stanovil pozemkový úřad postupně celkem třemi rozhodnutími, že stěžovatelka je vlastníkem tohoto pozemku. Jednalo se o rozhodnutí: č. j. PÚ-R38-5 z 11. 12. 1995, č. j. 050/01-R38-8 z 11. 5. 2001 a č. j. 110/03 R 38-9 z 8. 4. 2004 [naposled citované rozhodnutí je rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha-východ, které nabylo právní moci dne 13. 4. 2004 a o kterém se rozhodovalo ve zkoumaném případě (srov. výše)].
Kromě toho stěžovatelka svůj nárok k tomuto pozemku uplatnila i podle zákona o mimosoudních rehabilitacích; před vydáním shora uvedených rozhodnutí pozemkového úřadu jí byla rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 31. 5. 1992 sp. zn. 6 C 117/92 vydána jeho ideální polovina. Souběžně však u téhož soudu, tedy u Okresního soudu Praha-východ, bylo pod sp. zn. 3 C 40/1992 vedeno řízení, ve kterém bratr stěžovatelky A. Š. (jako druhá oprávněná osoba) uplatnil svůj nárok na celý pozemek s nepravdivým tvrzením, že další oprávněná osoba, tj. stěžovatelka, svůj nárok dle tohoto zákona neuplatnila. V průběhu tohoto řízení vedeného pod sp. zn. 3 C 40/1992 stěžovatelka (prý) dvěma dopisy - ze dne 18. 6. 1992 a ze dne 31. 8. 1992 - upozornila soud, že je druhou oprávněnou osobou, která uplatňuje svůj nárok na ideální polovinu tohoto pozemku, a že její žaloba je projednávána pod sp. zn. 6 C 117/92 téhož soudu. Na skutečnost, že stěžovatelka jako druhá oprávněná osoba uplatnila svůj nárok na pozemek i dle zákona o půdě, upozornil soud zástupce povinné osoby Středočeské energetické závody, s. p., při jednání soudu dne 28. 4. 1993; v závěru řízení předložil i uplatněnou výzvu stěžovatelky. Přes tyto skutečnosti Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 28. 4. 1993 sp. zn. 3 C 40/1992 vydal celý pozemek (s chybným označením katastrálního území Brandýs nad Labem) A. Š. Okresní soud tak rozhodl bez účasti stěžovatelky jako druhé oprávněné osoby; v odůvodnění rozsudku v rozporu se skutečností uvedl, že ze spisu sp. zn. 6 C 148/1992 Okresního soudu Praha-východ bylo zjištěno, že stěžovatelka se nedomáhá restitučních nároků v souvislosti s vydáním předmětného pozemku. O uvedeném rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. 4. 1993 sp. zn. 3C 40/1992 se stěžovatelka dozvěděla až s větším odstupem, když již byl v právní moci. Na jeho základě byla uzavřena dohoda o vydání věci A. Š., jenž pak pozemek převedl na svoji dceru I. H. Tímto způsobem bylo rozhodnuto o restitučních nárocích stěžovatelky bez její účasti a vznikl tento spor, v němž se stěžovatelka cca 16 let svých práv stále marně domáhá.
Stěžovatelka zopakovala, že příslušný pozemkový úřad stanovil celkem třemi rozhodnutími, že ona je vlastníkem předmětného pozemku. První rozhodnutí Okresního úřadu Praha-východ - pozemkového úřadu ze dne 11. 12. 1995 č. j. PÚ - R 38/5 bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 1997 č. j. 38 Ca 58/96-87 zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení s tím, že pozemkovému úřadu bylo uloženo, aby zjistil, zda se jedná o nemovitost, na kterou se vztahuje zákon o půdě. Druhé rozhodnutí Okresního úřadu Praha-východ - pozemkového úřadu ze dne 11. 5. 2001 č. j. 050/01-R38-S, kterým bylo opět stanoveno, že stěžovatelka je vlastníkem daného pozemku, bylo zrušeno dalším rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2002 č. j. 38 Ca 396/2001-45 a věc byla vrácena k dalšímu řízení s tím, že nemovitost, o jejíž vydání se jedná, byla již před vydáním napadeného rozhodnutí převedena do vlastnictví jiné osoby, že se tak stalo legálně, v souladu se zákonem č. 87/1991 Sb. a že jeho právními účinky jsou všichni vázáni. Třetím rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha-východ ze dne 8. 4. 2004 č. j. 110/03 R38-9 bylo však znovu rozhodnuto, že vlastníkem pozemku je stěžovatelka a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 13. 4. 2004. V jeho odůvodnění je mj. potvrzeno, že stěžovatelka v zákonné lhůtě uplatnila nárok na vydání předmětného pozemku, že dle rozhodnutí Ústředního pozemkového úřadu je k rozhodování o restitučním nároku na tento pozemek příslušný pozemkový úřad a že ke dni účinnosti zákona o půdě byl předmětný pozemek ve vlastnictví státu s právem hospodaření Středočeských energetických závodů, s. p., které jsou proto v souladu s §5 odst. l a 2 zákona o půdě povinnou osobou. Dále bylo uvedeno, že pro rozhodování pozemkového úřadu je závazné rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu, že se na předmětný pozemek vztahuje zákon č. 229/1991 Sb. Pokud obecné soudy rozhodovaly v režimu zákona č. 87/1991 Sb., rozhodovaly (prý) contra legem a pozemkový úřad nemůže k jejich rozhodnutí přihlížet, resp. nemůže rozhodnout o nevydání předmětného pozemku z toho důvodu, že zákon o půdě takovýto důvod nezná.
Stěžovatelka dále (znovu) uvedla, že otec I. H., bratr stěžovatelky, na svou dceru urychleně převedl sporný pozemek, jakmile zjistil, že stěžovatelka podala žalobu na neplatnost dohody o vydání věci, vedenou pod sp. zn. 3C 184/94 u Okresního soudu Praha-východ. Tato žaloba byla stěžovatelkou podána 7. 10. 1994; dne 21. 11. 1994 podala právní zástupkyně žalovaného A. Š. vyjádření a dne 20. 12. 1994 již A. Š. podepsal darovací smlouvu, kterou daroval pozemek své dceři. Dle názoru stěžovatelky se jednalo o porušení §3 a 39 občanského zákoníku, neboť darovací smlouva byla sepsána za účelem obejití zákona, příčí se dobrým mravům a měla by být považována za neplatnou. Žalobě na neplatnost dohody o vydání věci vedené pod sp. zn. 3 C 184/94 Okresní soud Praha-východ vyhověl rozsudkem ze dne 25. 5. 1995 č. j. 3 C 184/1994-59; ten však byl změněn rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 1995 č. j. 14 Co 589/95-80 tak, že žaloba byla zamítnuta. Dovolání stěžovatelky bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2000 č. j. 23 Cdo 979/2000-124 zamítnuto s tím, že rozhodnutí určující neplanost právního úkonu týkajícího se nemovitosti evidované v katastru nemovitostí není listinou, která by byla způsobilá pro zápis vlastnického práva záznamem do katastru.
Stěžovatelka dodala, že vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem, I. H., poté napadla shora uvedené pravomocné rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha-východ ze dne 8. 4. 2004 č. j. 110/03 R3 S-9, kterým bylo již potřetí (v režimu zákona o půdě) rozhodnuto, že vlastníkem předmětného pozemku je stěžovatelka.
Rozhodnutí obecných soudů v této věci, popsaná podrobně výše, jsou předmětem této ústavní stížnosti.
Stěžovatelka ve své ústavněprávní argumentaci protestuje zejména proti tomu, že všechny tři soudy, jejichž rozsudky napadá, se opírají o rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. 4. 1993 sp. zn. 3 C 40/92, jenž byl vydán v řízení bez její účasti, v rozporu se zákonem č. 87/1991 Sb. i se zákonem č. 229/1992 Sb.; soud jej vydal, ač věděl, že stěžovatelka je další oprávněnou osobou a svůj nárok řádně uplatnila i podle předpisu, dle kterého soud vydával pozemek A. Š. Přes tyto skutečnosti soud vydal celý pozemek A. Š., svým postupem znemožnil stěžovatelce vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, zasáhl do jejích práv na obnovu vlastnictví a znemožnil jí se v dané věci jakkoli bránit. Kromě toho se (prý) v té době nemohla domáhat nápravy ani žalobou podle §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., protože tehdy platný termín, který umožňoval tyto nároky uplatnit vůči osobám, kterým byla věc vydána, do jednoho roku od účinnosti tohoto zákona, byl ke dni vydání rozsudku již dávno prošlý. Již v této fázi byla prvotně porušena práva stěžovatelky zaručená jí výše citovanými články Listiny základních práv a svobod. Vadný rozsudek nabyl právní moci a všechny obecné soudy v podstatě tvrdí, že se "nedá nic dělat", ač mluví o právním a morálním nároku stěžovatelky (Krajský soud v Praze) či o tom, že jde o sporný rozsudek (Nejvyšší soud).
Nejvyšší soud podle stěžovatelky, i když posoudil dovolání jako přípustné, nepřiznal mu důvodnost, neboť, jak uvedl, podstatné - hmotněprávní - aspekty předchozího průběhu řízení (i předchozích řízení) prý správně a vyčerpávajícím způsobem posoudil a shrnul odvolací soud. Stěžovatelka však považuje za nesprávné, že se Nejvyšší soud prakticky nezabýval jejími námitkami, které proti rozhodnutí odvolacího soudu v dovolání vznesla. Je toho názoru, že jí obecné soudy v napadených rozhodnutích neposkytly právní ochranu a porušily rovnost účastníků řízení před soudem; dávají totiž přednost pravomocnému rozsudku, kterým byl však nepochybně porušen zákon, před rovněž pravomocným rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha-východ ze dne 8. 4. 2004 č. j. 11O/03 R38-9. Tomuto rozhodnutí předcházelo v souladu s §17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu, ze dne 21. 2. 2000 č. j. 2126/99-5010, jímž bylo stanoveno, že se na předmětnou nemovitost v kat. území Stará Boleslav vztahuje zákon č. 229/1991 Sb.; to bylo na základě rozkladu I. H. potvrzeno i rozhodnutím ministra zemědělství ze dne 17. 1. 2001 č. j. 170/2001-1000. Podle §5 odst. l a 3 a §9 odst. l zákona č. 229/1991 Sb. je nutno podle stěžovatelky dovodit, že pokud povinná osoba vydala pozemek jiné než oprávněné osobě dle zákona o půdě, je taková dohoda ze zákona neplatná. Tímto právním aspektem se však obecné soudy odmítly zabývat. Pozemek byl tedy A. Š. podle zákona č. 87/1991 Sb. vydán protiprávně (A. Š. svůj nárok podle zákona č. 229/1991 Sb. vůbec neuplatnil); stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 289/95 ze dne 6. 11. 1996 (N 117/6 SbNU 339), podle něhož skutečnost, že pozemek byl nesprávně vrácen dle zákona č. 87/1991 Sb., znamená ve svých důsledcích takový zásah do zákonem zaručených práv oprávněné osoby, to jest do práva na obnovení původního vlastnictví, který je možné kvalifikovat jako porušení principu právní jistoty a principu rovnosti takto poškozené oprávněné osoby.
Stěžovatelka je toho názoru, že převedl-li A. Š. sporný pozemek na svou dceru a původní dohoda je ze zákona neplatná, pak převedl více práv, než měl sám. Z naznačených hledisek se však obecné soudy věcí vůbec nezabývaly. Pouze Nejvyšší soud zmínil, že (snad) "dost dobře nelze" hovořit o zásadním deficitu dobré víry na straně I. H.; naznačil, že tuto skutečnost by bylo možno zvažovat u A. Š., ale zároveň uvedl, že je otázkou praktický smysl tohoto postupu. K tomu stěžovatelka podotkla, že dcera A. Š. (což je prokazatelné z listin předkládaných soudům i dalších doložitelných postojů a úkonů I. H.) byla podrobně informována o tom, jak její otec získal celý pozemek, a že si jistě byla vědoma, že získal na úkor stěžovatelky bezdůvodné obohacení. Tyto skutečnosti vylučují, že by I. H. mohla být v dobré víře, že celý pozemek, který nyní drží, získala po právu.
Dle přesvědčení stěžovatelky postup obecných soudů v dané věci představuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. Tento extrémní nesoulad způsobuje porušení jejího ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, stejně jako skutečnost, že právní vztahy restituentů nejsou spravedlivě upraveny ani po více než 16 letech, což představuje porušení práva účastníků sporu na řešení věci před soudem bez zbytečných průtahů, jak je zakotveno v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že v posuzované věci setrvává na svém výkladu. Závěry předestřené v jeho rozhodnutí považuje za zcela přiléhavé a řádně odůvodněné právní úpravou i konkrétními okolnostmi případu. Zopakoval, že pokud byl stěžovatelce restituční nárok pravomocně přiznán, avšak nebyl uspokojen (nedošlo k vydání pozemku, resp. jeho ideální poloviny), bylo jej možno subsumovat pod kategorii "neuspokojených nároků" ve smyslu §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Stěžovatelka se tedy měla domáhat ochrany svého vlastnického práva ve smyslu shora interpretovaného zákonného ustanovení. Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Krajský soud v Praze i Okresní soud Praha-východ ve svých vyjádřeních jen odkázaly na obsah svých rozsudků a navrhly zamítnutí ústavní stížnosti.
Podle vedlejšího účastníka řízení, Pozemkového fondu České republiky, není ústavní stížnost důvodná; navrhl její zamítnutí.
Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad Praha-východ se postavení vedlejšího účastníka řízení ve věci vzdalo; totéž učinily Středočeské energetické závody, s. p. v likvidaci.
Vedlejší účastnice řízení I. H. ve svém vyjádření zejména uvedla, že ústavní stížností již nelze pravomocný rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. 4. 1993 napadnout a domnělá újma stěžovatelky nemůže být v tomto řízení napravena. Tento rozsudek je nadále pravomocný, nebyl procesně relevantním způsobem zrušen nebo změněn a nadále zakládá účinky individuálního právního aktu. Vedlejší účastnice se dále domnívá, že napadená rozhodnutí jsou věcně správná, byť se plně neztotožňuje s argumentací dovolacího soudu. Citovaným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. 4. 1993 bylo rozhodnuto o restitučních nárocích oprávněných osob, jakož i o povinnostech povinné osoby. Vypořádáním těchto nároků, v souladu s uvedeným rozsudkem, závazky povinné osoby podle restitučních předpisů zanikly. Po právní moci uvedeného rozsudku tedy nebylo možné rozhodnout ani o plnění dalších restitučních nároků vůči stěžovatelce. Tento rozsudek Okresního soudu Praha-východ ve spojení s platně uzavřenou dohodou prý konstituoval vlastnické právo právního předchůdce vedlejšího účastníka. Restituční předpisy, včetně zákona č. 229/1991 Sb., neumožňovaly podle názoru vedlejší účastnice tento nově konstituovaný právní stav revidovat a rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha-východ ze dne 8. 4. 2004 č. j. 110/03 R38-9 tak prý odporovalo účelu a obsahu restitučních zákonů. Otázku, zda restituční nárok vyplývá ze zákona č. 229/1991 Sb. nebo zákona č. 87/1991 Sb. považuje proto vedlejší účastnice za zcela bezpředmětnou. Z uvedených důvodů navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Ústavní soud shledal ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto od něho se souhlasem účastníků upustil.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že mu nepřísluší přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování obecných soudů ani nahrazovat jejich dokazování a hodnocení provedených důkazů. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je však oprávněn posoudit, zda v předchozím řízení nebyly porušeny ústavně zaručené základní svobody či práva, mezi nimi především základní právo na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces. Opakovaně je tím zdůrazňována povinnost obecných soudů interpretovat jednotlivá ustanovení právních předpisů v prvé řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod.
Z obecného hlediska je úvodem namístě připomenout, že při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy.
Ústavní soud rovněž několikrát uvedl, že z pohledu ústavněprávního je nutné stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv či svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73)].
Ústavní soud také považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Soudy rozhodující v dané věci se však podle přesvědčení Ústavního soudu s veškerými specifiky charakterizujícími daný případ nevypořádaly. Porušením práva na spravedlivý proces bývá totiž také situace, kdy v hodnocení skutkových okolností absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo a byla účastníkem řízení namítána, leč obecné soudy ji právně nezhodnotily v celém souhrnu posuzovaných skutečností, aniž by přesvědčivě vyložily jejich irelevantnost.
Při přísně formálním přístupu k danému případu mohou mít obecné soudy ve svých závěrech do jisté míry pravdu; takový přístup však zcela pomíjí klíčové okolnosti této věci, podrobně popsané výše. Podle názoru Ústavního soudu je zřejmé, že ve zkoumaném případě vznikla vinou obecných soudů situace natolik kuriózní - jak ostatně vystihl i Nejvyšší soud - že ji nelze spravedlivě posoudit pouze klasickým prizmatem hmotného a procesního občanského práva a stále a opakovaně argumentovat zjevně vadným pravomocným rozsudkem, který prý nelze nijak překonat.
Při materiálním pohledu na právo je zřejmé, že vedlejší účastnice řízení H., jakož i samozřejmě bratr stěžovatelky Š. si museli či alespoň měli být vědomi nároku stěžovatelky na ideální polovinu předmětného pozemku; nedostatek jejich dobré víry ostatně naznačuje i Nejvyšší soud. Přesto byli oba neoprávněně zvýhodněni, aniž by soudy jakkoliv posuzovaly celý komplex vztahů a právních jednání ve věci mezi účastníky řízení a státními orgány. Je zřejmé, že obecné soudy stály v rozpacích nad stěží uvěřitelným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. 4. 1993 sp. zn. 3 C 40/1992, jenž vydal celý pozemek A. Š., přestože o nárocích stěžovatelky, která vůbec nebyla účastna tohoto řízení, musel či měl vědět. Tu nelze přehlédnout, že každý má podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ústavně zaručené právo, aby byla jeho věc projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Úvahy krajského soudu a Nejvyššího soudu o překvapivé konfúznosti rozhodování Okresního soudu Praha-východ a o nepochybném "právním a morálním" nároku stěžovatelky na nemovitost, který však nyní již nelze nijak uspokojit, protože právní stav je "pokrytý" pravomocnými rozhodnutími, prozrazují jen bezradnost pozitivisticky orientovaných soudů tváří v tvář zřetelné nespravedlnosti.
Se zřetelem na vývoj věci a na její podstatu nelze přehlédnout základ sporu, spočívající v minulém nedemokratickém režimu; právě tato okolnost posunuje případ do poněkud jiné sféry, než ve které by se nacházel v klasickém sporu soukromoprávním. Tu Ústavní soud připomíná, že již mnohokrát konstatoval, že k restitučním nárokům je třeba přistupovat zvlášť citlivě, aby v soudním řízení případně nedošlo k další křivdě. Restituční zákony, např. zákon č. 87/1991 Sb. nebo zákon č. 229/1991 Sb., mají zajistit, aby demokratická společnost přistoupila alespoň k částečnému zmírnění následků minulých majetkových a jiných křivd spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod za strany státu. Stát a jeho orgány jsou tedy povinny postupovat - zvláště v řízení podle těchto zákonů - v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních lidských právech či svobodách má být alespoň částečně kompenzována.
Vzhledem ke smyslu těchto zákonů, kterými je odčinění alespoň některých majetkových křivd, je třeba restituční nároky považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních přesunů. V této souzené věci však závěry obecných soudů - ve svém důsledku - znemožňují zmíněný účel restitučního zákonodárství, favorizovaný zákonodárcem, naplnit.
Ve zkoumané věci je rovněž zjevné, že ani příslušné odpovědné státní orgány neměly ve věci jasno, podle kterého restitučního zákona je nutno věc řešit; přesto bylo v podstatě vše ve vývoji daného případu přičteno k tíži stěžovatelky. Ta podle názoru Ústavního soudu již v počátcích sporu zvolila procesně dostatečně opatrnou strategii a domáhala se vydání pozemku podle obou v úvahu přicházejících restitučních zákonů (zákona o půdě i zákona o mimosoudních rehabilitacích, srov. výše); nelze jí vytknout ani nějaké zásadnější pochybení (co do nedodržení zásady vigilantibus iura), s přihlédnutím ke složitosti právní úpravy v restitucích a malé zkušenosti oprávněných osob se správným postupem v době tehdejší.
Proto také Ústavní soud považuje za příliš přísné a poněkud alibistické poukazování na možnost stěžovatelky uplatnit v dané věci §5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích; k tomu předložil Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí sofistikovanou interpretaci, leč uzavřel ji v zásadě konstatováním, že je otázkou, k čemu takové ustanovení může nyní sloužit. Odkaz na uvedené ustanovení by zřejmě mohl obstát v běžném sporu, leč v daném případě - se zřetelem na všechny výše popsané okolnosti věci - jeho význam přeceňovat nelze.
Ústavní soud často konstatoval, že veškeré legislativní nedůslednosti a nejasnosti nelze vykládat pouze k tíži účastníků řízení - nota bene v restitucích, kde oprávněná osoba očekává od rozhodujících orgánů náležitou vstřícnost. Orgány demokratického právního státu se nemohou - ve svých důsledcích - chovat podobně jako pokrytecké orgány státu totalitního, schovávající se za okázalý respekt k "zákonnosti", ve kterou však žádný občan nevěřil; jinak by nedůvěra lidí přetrvávala i v době současné, což by důsledně vzato torpedovalo i samu podstatu demokracie, tedy doslova vyjádřeno "vládu lidu".
Vychází-li Ústavní soud z maximy, že neznalost zákona neomlouvá, která v plné tíži dopadá na fyzické i právnické osoby, musí tím více zavazovat ty subjekty, které s ohledem na své poslání mají povinnost respektovat i základní práva v oblasti bezprostředně se dotýkající jejich činnosti. Princip právního státu předpokládá, že stát se vůči lidem chová v souladu s povinnostmi, které sám sobě stanovil; každý má právo spolehnout se na věrohodnost státu při plnění jeho závazků. Upřímná snaha o nastolení stavu, kdy jednotlivec může důvěřovat v akty státu a v jejich věcnou správnost, je základním předpokladem fungování materiálního právního státu.
V dané věci měla stěžovatelka v ruce několik rozhodnutí příslušných státních orgánů, jednoznačně a správně potvrzujících její nárok na předmětnou nemovitost (výše citovaná rozhodnutí pozemkového úřadu, resp. Ministerstva zemědělství), leč přesto byla dána přednost zejména jinému, zcela zjevně nesprávnému rozhodnutí (Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. 4. 1993). Takový přístup je v této souzené věci z ústavního hlediska nepřijatelný; formalisticky výše vyslovené ústavní principy v podstatě obrací, opomíjí komplex skutečností, které v řízení vyšly najevo, a hrozí tak vznikem další křivdy osobě oprávněné podle restitučního zákona.
V tomto kontextu je rovněž nutno přihlížet k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, která se vztahuje k čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva" a "Protokol"). Ustanovení čl. 1 Protokolu chrání i legitimní očekávání, které je integrální součástí ochrany majetkových práv (srov. např. rozhodnutí velkého senátu ze dne 5. 1. 2000, Beyeler proti Itálii, 33202/96: §100, nebo rozhodnutí první sekce ze dne 19. 6. 2001, Zwierzyński proti Polsku, 34049/96: §63, či rozhodnutí velkého senátu ze dne 22. 6. 2004, Broniowski proti Polsku, 31443/96). Pojem "majetek" obsažený v první části článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě má autonomní rozsah, který není omezen pouze na vlastnictví hmotného jmění a nezávisí na formální kvalifikaci dle vnitrostátního práva (Broniowski proti Polsku). Může zahrnovat jak existující majetek, tak majetkové hodnoty, včetně pohledávek, na jejichž základě stěžovatel může tvrdit, že na jejich splnění má přinejmenším legitimní očekávání (ésperance légitime/legitimate expectation).
S ohledem na čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky jsou všechny soudy povinny zohlednit tento právní názor, který i při respektování veřejného zájmu omezuje rozhodovací prostor orgánů veřejné moci při vydávání právních aktů mařících uspokojení řádně vzniklých nároků.
Stěžovatelka se rovněž odvolala na právní zásadu nemo ad alium plus iuris transfere potest, quam ipse habet (nikdo nemůže převést více práva, než má sám) s tím, že A. Š. při převodu inkriminovaného pozemku v podstatě v rozporu s touto zásadou jednal. Podle ustálené judikatury lze tuto zásadu prolomit jen zcela výjimečně, pokud je nade vši pochybnost zřejmé, že nabyvatel je v dobré víře, že věc řádně po právu nabyl [srov. např. z poslední doby nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3314/11 (N 165/67 SbNU 27), jakož i judikaturu v tomto nálezu uvedenou, zejména odkaz na nález sp. zn. II. ÚS 165/11 (N 88/61 SbNU 359)]; taková situace však v dané věci, jak lze dovodit z předchozích úvah, nenastala.
Podle čl. 4 Ústavy základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Tím se přirozeně rozumí, že k této ochraně je povolán nejen Ústavní soud, ale veškeré obecné soudy včetně Nejvyššího soudu. Ty však tomuto příkazu zjevně nedostály.
Jelikož tedy obecné soudy rozhodující v dané věci nevzaly uvedené ústavně konformní zásady při jejím řešení vůbec v úvahu, dospěl Ústavní soud k závěru, že porušily zejména základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces garantované jí zejména čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl, jak je dostatečně zřejmé z výroku i odůvodnění tohoto nálezu.