infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 31.01.2012, sp. zn. I. ÚS 1889/11 [ usnesení / JANŮ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2012:1.US.1889.11.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2012:1.US.1889.11.1
sp. zn. I. ÚS 1889/11 Usnesení Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. M., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem, se sídlem Lamačova 824/9, 152 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1590/2010, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2010, sp. zn. 6 To 285/2010, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 2 T 19/2010, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil pro rozpor s ústavně zaručenými právy plynoucími z čl. 10 odst. 1, odst. 2, čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a s ustanoveními čl. 2 odst. 2, odst. 4, čl. 4 a čl. 90 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 2 T 19/2010, (dále jen "obvodní soud"), byl stěžovatel shledán vinným trestným činem týrání svěřené osoby dle §215 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zák."), kterého se dopustil tím, že, stručně řečeno, od blíže nezjištěné doby do měsíce července roku 2006 ve svém bytě a jinde opakovaně psychicky a fyzicky týral svého nezletilého syna, poškozeného Patrika (jedná se o pseudonym), zejména tím způsobem, že ho v různých situacích a z různých pohnutek nepřiměřeně trestal bitím páskem a křičel na něj (skutková věta I.). Dále tím, že v přesně nezjištěné dny v období první poloviny roku 2008 nejdéle do měsíce července roku 2008 ve svém bytě a jinde opakovaně psychicky a fyzicky týral svého nezletilého syna, poškozeného Jiřího (jedná se o pseudonym), zejména tím způsobem, že za i drobné výchovné prohřešky na něho nepřiměřeně křičel, nutil ho jíst potraviny, které nezletilý odmítal a v důsledku toho se několikrát pozvracel, a v dalších situacích jej trestal bitím páskem, vařečkou nebo rukou (skutková věta II.). Za to byl stěžovatel odsouzen podle §215 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 21 T 64/2008, ze dne 26. 11. 2008, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 61 To 40/2009, který nabyl právní moci dne 5. 3. 2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. O odvolání rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 4. 8. 2010, sp. zn. 6 To 285/2010, a to tak, že k odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl. O dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1590/2010, tak, že dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v jeho věci jsou závěry soudů v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. Zpochybňuje výpověď bývalé manželky, která není podporována ani výpověďmi poškozených. Stěžovatel poukazuje na to, že bývalá manželka s ním vede několik soudních sporů, a dále zpochybňuje její charakterové kvality. Namítá rovněž, že soud nezohlednil u poškozených dětí syndrom zavrženého rodiče. Zároveň stěžovatel zdůrazňuje, že jak jeho fyzická konstituce, tak jeho povaha a etické hodnoty vylučují fyzické násilí z jeho strany. Namítá, že jednání nedosáhlo intenzity předvídané ustanovením §215 trestního zákona. Naopak poukazuje na svou snahu řádně plnit své rodičovské povinnosti, jak vyplynulo z dokazování. Dále namítá, že soud bezdůvodně neprovedl řadu navržených důkazů, resp. nepřihlédl dostatečně k poznatkům znalců o pozitivním vztahu poškozených ke stěžovateli. Odsouzení stěžovatele tak má být v rozporu se zásadou in dubio pro reo a v úvodu rekapitulovanými ustanoveními ústavního pořádku. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srovnej čl. 81, čl. 90 a čl. 91 Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 tr. řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle rozebírá skutkové závěry obecných soudů, avšak tyto jsou podrobně odůvodněny a není úlohou Ústavního soudu je svým uvážením přehodnocovat. Postačí proto poukázat na konstatování městského soudu, že stěžovatel "žádné návrhy na doplnění dokazování nepřednesl" (str. 3). Podrobně se městský soud vypořádal s námitkami stěžovatele, kdy odvolací argumentaci neodmítl paušálně, nýbrž například vyložil jaké důkazy (výpovědi) svědčí pro skutek v bodě I. výroku, byť poškozený Patrik určité skutečnosti sám neuvedl (str. 4). Zdůraznil před tím, že důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž stěžovatelovy jednotlivé poukazy na výpovědi poškozených posoudil jako vytržené z kontextu celé výpovědi. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje, že určité jednání (nucení vařit či jíst určité jídlo) nedosahuje intenzity pro trestněprávní postih, s čímž, izolovaně nahlíženo, by bylo možno v jednotlivém případě jistě souhlasit, nutno poukázat na celkový kontext jednání stěžovatele, do něhož soudy tento prvek jednání stěžovatele zasadily (skutková věta I.). Rovněž z usnesení Nejvyššího soudu plyne, že posoudil jako neopodstatněnou námitku stran intenzity jednání pro trestněprávní posouzení, přičemž i stěžejní dovolací námitku stěžovatele (účast na veřejném zasedání městského soudu) vyčerpávajícím způsobem vypořádal. Z hlediska zjišťování skutkového stavu a jeho následného právního hodnocení nelze obecným soudům vytknout takové pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. ledna 2012 Vojen Güttler předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2012:1.US.1889.11.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 1889/11
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 31. 1. 2012
Datum vyhlášení  
Datum podání 28. 6. 2011
Datum zpřístupnění 16. 2. 2012
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 9
Soudce zpravodaj Janů Ivana
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1990 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 140/1961 Sb., §215 odst.1
  • 141/1961 Sb., §2 odst.5, §2 odst.6
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo navrhovat důkazy a vyjádřit se k důkazům
Věcný rejstřík trestný čin
svědek/výpověď
rodiče
důkaz/volné hodnocení
dokazování
dítě
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-1889-11_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 72970
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-23