ECLI:CZ:US:2012:1.US.2056.12.1
sp. zn. I. ÚS 2056/12
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů - ze dne 20. listopadu 2012 sp. zn. I. ÚS 2056/12 ve věci ústavní stížnosti J. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. 7 To 190/2012, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatel není účasten soudní rehabilitace, za účasti stěžovatele a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení.
I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. 7 To 190/2012 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. 7 To 190/2012 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí pro porušení svého základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které zaručují právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
2. Stěžovatel navrhl obecnému soudu, aby vyslovil, že je podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, účasten soudní rehabilitace, a to ve vztahu k nezákonnému zbavení svobody od 17. 10. 1977 do 19. 10. 1977.
3. V konkrétnostech stěžovatel namítá v podstatě následující.
4. Stěžovatel má za to, že městský soud správně posoudil otázku lhůty k podání návrhu, ale chybně zvážil "souvislost s trestnými činy, uvedenými v §2 nebo 4 citovaného zákona". Již v návrhu na vyslovení své účasti na soudní rehabilitaci uvedl, že jeho zadržení mělo souvislost s údajným pobuřováním, což je trestný čin uvedený v §100 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy platném znění. Otázkou, zda taková souvislost existuje, či nikoli, se však stížnostní soud vůbec nezabýval; místo toho dospěl k závěru, že souvislost je dána s trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona. Skutečnosti jsou však jiné. Podle protokolu o zadržení ze dne 17. 10. 1977 byl stěžovatel "podezřelý z aktivní účasti na veřejné provokaci, která má ohrozit veřejný pořádek dle §297 tr. zákona odst. 1. Je podezřelý, že by mohl mařit průběh vyšetřování dle §67 od. 6 tr. řádu.". Místo, čas ani způsob "veřejné provokace" není specifikován a stejně je tomu stran "ohrožení veřejného pořádku". Ustanovení §297 odst. 1 trestního zákona, účinného ke dni 17. 10. 1977, uvádělo: "Jestliže ke dni účinnosti tohoto zákona nevykonaný trest odnětí svobody nebo jeho zbytek, popřípadě součet takových trestů postupně uložených nebo jejich zbytek činí více než patnáct let, soud tento trest, popřípadě postupně uložené tresty zkrátí poměrně tak, aby nevykonaný trest odnětí svobody nebo jeho zbytek činil ke dni účinnosti tohoto zákona patnáct let.". Nešlo tedy ani o trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona, účinného ke dni 17. 10. 1977, ani o ustanovení §297 téhož zákona, neboť to nešlo reálně aplikovat na případ stěžovatele. Navíc, ustanovení "§67 odst. 6 tr. řádu" ke dni 17. 10. 1977 neexistovalo. Ze shora uvedeného popisu je patrné, že šlo o situaci, kdy stěžovatel byl ve skutečnosti zlovolně šikanován, a tehdejší právní klasifikace byla zmatečná. Za takového stavu věcí je třeba zkoumat, zda popsaný skutek vykazuje nějakou souvislost s trestným činem uvedeným v §2 nebo 4 zákona č. 119/1990 Sb., v platném znění. Stěžovatel uvedl, že souvislost s trestným činem pobuřování podle §100 odst. 1 trestního zákona, v tehdy platném znění, zde existuje. Takový trestný čin je výslovně uveden v §2 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb. Stížnostní soud však takovou souvislost nezkoumal. Stěžovatel navrhoval, aby soud provedl dokazování svazkem Státní bezpečnosti "Zpěvák", neboť z tohoto svazku by měla být patrná reálná souvislost s trestnými činy uvedenými v §2 nebo 4 zákona č. 119/1990 Sb., v platném znění. V napadeném usnesení však o vyhodnocení tohoto svazku není nic uvedeno. Napadené rozhodnutí se opírá jen o protokol o zadržení ze dne 17. 10. 1977 a interpretuje ho v neprospěch stěžovatele.
II.
5. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. března 2012 sp. zn. 63 Nt 4709/20 bylo rozhodnuto, že návrh stěžovatele na postup dle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. se zamítá jako opožděně podaný. Proti tomuto usnesení navrhovatel podal v zákonné lhůtě stížnost, kterou odůvodnil tím, že návrh nebyl podán opožděně, neboť ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., v platném znění, žádnou lhůtu k podání návrhu nestanovuje.
6. Městský soud napadeným usnesením rozhodl ve výroku následovně: "Podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. se napadené usnesení zrušuje a znovu se rozhoduje tak, že podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a contrario, J. H. ... není účasten soudní rehabilitace ohledně zadržení policií ode dne 17. 10. 1977 v 15:00 hod. do 19. 10. 1977 v 15:00 hod.".
7. V odůvodnění napadeného usnesení uvedl městský soud zejména následující:
"Podle §33 odst. 2 citovaného zákona se ustanovení tohoto zákona užije obdobně k rehabilitaci a odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody nebo majetku v souvislosti s trestnými činy uvedenými v §2 a 4 v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, i když nebylo zahájeno trestní stíhání, pokud nedošlo k plnému odškodnění podle dříve platných předpisů. Ustanovení §27 se užije obdobně.
Z protokolu o zadržení navrhovatele ze dne 17. 10. 1977 v 15:00 hod. vyplývá, že je podezřelý z aktivní účasti na veřejné provokaci, která má ohrozit veřejný pořádek dle §202 tr. zákona odst. 1.
Z příkazu k propuštění zadrženého z CPZ Měs VB Praha ze dne 19. 10. 1977 vyplývá, že navrhovatel byl zajištěn dne 17. 10. 1977 v 15:00 hod. pro důvodné podezření pokusu o výtržnictví při veřejné provokaci, která měla ohrozit veřejný pořádek. Podle tohoto příkazu má být navrhovatel propuštěn dne 19. 10. 1977 v 15:00 hod.
Podle názoru městského soudu není sporu o tom, že navrhovatel byl ve výše uvedené době zbaven osobní svobody nezákonně, a to v rozporu s ustanovením §23 zák. č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti. Není však splněn zákonný požadavek, uvedený v §33 odst. 2 citovaného zákona, aby se tak stalo v souvislosti s trestnými činy uvedenými v §2 nebo 4 citovaného zákona, neboť trestný čin výtržnictví dle §202 odst. 1 tr. zákona není uveden ani v §2, ani v §4 citovaného zákona.".
III.
8. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
9. S ohledem na sdělení účastníků obsahující souhlas s postupem dle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání.
IV.
10. Ústavní soud úvodem ústavněprávního přezkumu uvádí, že stěžovatel v ústavní stížnosti předně cituje ze znění protokolu o svém zadržení ze dne 17. 10. 1977 (dále jako "protokol"). V tomto protokolu má být podle stěžovatele uvedeno, že týž měl ohrozit "veřejný pořádek dle §297 tr. zákona odst. 1."; proto prý v jeho případě nešlo o trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona, účinného ke dni 17. 10. 1977 (tím má patrně stěžovatel na mysli, že jinak by tam §202 odst. 1 musel být výslovně uveden). Podle stěžovatele však nešlo ani o ustanovení §297 téhož zákona, neboť to na případ stěžovatele nešlo reálně aplikovat. Z toho prý plyne, že tehdejší právní kvalifikace byla zmatečná.
11. Ústavní soud k tomu uvádí, že citovaný protokol přiložil stěžovatel k ústavní stížnosti; ten skutečně obsahuje odkaz na "§297 tr. zákona odst. 1", jehož použití - obsahově - na případ stěžovatele by rozumný smysl nedávalo.
12. Nicméně, již na první pohled - v případě protokolu přiloženého k ústavní stížnosti - nejde o originál (např. místo reálných podpisů je uvedeno jen "podpis" aj.). Stěžovateli tak byla vydána nikoli bezchybná "kopie" protokolu.
13. Totiž, originál protokolu o zadržení stěžovatele je založen ve spise obecných soudů, takže jej měl i městský soud k dispozici. Byl zaslán Obvodnímu soudu pro Prahu 1 Archivem bezpečnostních složek, oddělením operativních svazků a vyšetřovacích spisů; obvodní soud jej obdržel (spolu s jinými dokumenty týkajícími se stěžovatele) dne 27. 9. 2011.
14. V tomto protokolu je uvedeno na adresu stěžovatele: "Je podezřelý z aktivní účasti na veřejné provokaci, která má ohrozit veřejný pořádek dle §202 tr. zákona odst. 1. Je podezřelý, že by mohl mařit průběh vyšetřování dle §67 odst. 6 tr. ř. (poznámka Ústavního soudu: správně zřejmě "b", což však není důležité pro rozhodnutí o této ústavní stížnosti).
15. Tento fakt potvrzuje i následný příkaz k propuštění stěžovatele jako zadrženého ze dne 19. 10. 1977, který výslovně hovoří o tom, že stěžovatel byl zadržen pro podezření z pokusu "o výtržnictví" při veřejné provokaci.
16. Stěžovatel tedy byl zjevně v dobré víře, že v protokolu není uveden odkaz na §202 odst. 1 trestního zákona, který upravoval trestný čin výtržnictví; opíral se totiž o chybnou "kopii" vydanou (patrně) státním orgánem. Nicméně, nelze mu dát ve výsledku za pravdu v tvrzení, že protokol odkaz na §202 odst. 1 trestního zákona neupravuje.
17. Proto lze přisvědčit odůvodnění napadeného usnesení městského soudu, které uvádí odkaz na trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona.
V.
18. I přesto napadené usnesení Městského soudu v Praze z ústavněprávních hledisek neobstojí.
19. V nálezu sp. zn. II. ÚS 187/2000 ze dne 12. 3. 2001 (N 40/21 SbNU 353) Ústavní soud zdůraznil, že v rehabilitačních věcech je nutné brát v úvahu smysl a účel rehabilitačních zákonů a motiv, který vedl zákonodárce k jejich vydání, zřetelně vyjádřený v jejich preambuli a v úvodních ustanoveních. S ohledem na to je zapotřebí rehabilitační předpisy interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob, neboť na rozdíl od majetkových restitucí nemůže takový výklad vést k nepřípustným zásahům do práv jiných osob. Tento zásadní pohled na rehabilitační řízení změněn nebyl.
20. Ústavní soud se ve své dosavadní judikatuře zabýval otázkami ústavně konformního výkladu rehabilitačních předpisů vícekrát. V předchozích rozhodnutích zdůraznil, že účel a smysl právních předpisů není možné hledat pouze ve slovech a větách toho kterého předpisu; v něm jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Tyto zásady pak platí tím spíše v řízeních, ve kterých dochází k aplikaci zákonů, kterými se demokratický právní stát snaží reagovat na křivdy vzniklé za minulého nedemokratického režimu. Jinak řečeno, teleologický přístup k výkladu práva musí převážit nad čistě dogmatickým gramatickým výkladem tak, aby byl v maximální míře naplněn účel rehabilitačních a na ně navazujících předpisů, jímž je zmírnění křivd spáchaných předchozím režimem.
21. Městský soud si však otázku smyslu a účelu aplikovaného zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nepoložil. Tento smysl a účel je přitom i legálně vymezen v §1 citovaného zákona. V podstatě jde o to rehabilitovat činy, které nemohly být v demokratickém právním státě považovány za trestné.
22. Smyslem a účelem rehabilitačního zákona je dosažení rehabilitace co nejvíce osob, které v období totalitního režimu trpěly, byly pronásledovány a perzekuovány. V této souvislosti nelze nevidět, že na druhé straně důvodová zpráva k §2 návrhu zákona o soudní rehabilitaci uvádí, že "bylo důsledně dbáno, aby z taxativního výčtu byly vypuštěny skutky, které měly za následek smrt, újmu na zdraví a nebo rozsáhlejší majetkovou škodu.".
23. Tu lze odkázat i na smysl zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu; ten mimo jiné uvádí, že komunistický režim byl zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný, perzekuoval občany nebo jim hrozil perzekucí a odpor proti tomuto režimu se považuje za legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a hodný úcty.
24. Je nutné též reflektovat preambuli Listiny základních práv a svobod ("... pamětlivo trpkých zkušeností z dob, kdy lidská práva a základní svobody byly v naší vlasti potlačovány ..." ) a preambuli Všeobecné deklarace lidských práv ("... u vědomí toho, že uznání přirozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv všech členů lidské rodiny je základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě, že zneuznání lidských práv a pohrdání jimi vedlo k barbarským činům, urážejícím svědomí lidstva, a že vybudování světa, ve kterém lidé, zbaveni strachu a nouze, budou se těšit svobodě projevu a přesvědčení, bylo prohlášeno za nejvyšší cíl lidu, že je nutné, aby lidská práva byla chráněna zákonem, nemá-li být člověk donucen uchylovat se, když vše ostatní selhalo, k odboji proti tyranii a útlaku ...").
25. In concreto, je (snad) obecně známou skutečnost, že J. H., tedy stěžovatel, byl účastníkem aktivního odporu proti komunistickému totalitnímu systému a v době trvání totalitního režimu byl perzekuován. Mimo jiné je též veřejně známo, že byl signatářem Charty 77. K jeho zadržení (posuzovaném v nynější věci) přitom došlo dne 17. 10. 1977. Je rovněž obecně známo, že rok 1977 byl rokem vzniku Charty 77 a obdobím tuhé normalizace s řadou "preventivních" opatření vůči odpůrcům režimu, ke kterým často patřilo i opakované účelové zadržení režimních oponentů orgány SNB. Tento fakt byl přitom soudům výslovně předestřen dne 30. 8. 2011 Úřadem dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (srov. č. l. 19 spisu obecných soudů).
26. Uvedené okolnosti měly vést obecné soudy k tomu, aby o to pečlivěji nynější věc posuzovaly. Přesto se městský soud omezil jen na lakonické, velmi formální tvrzení, že "trestný čin výtržnictví dle §202 odst. 1 tr. zákona není uveden ani v §2, ani v §4 citovaného zákona.", a proto stěžovatele nelze rehabilitovat.
27. Dále je (snad) notorietou, že v zásazích (např. zadržení) a řízeních vedených proti odpůrcům režimu - a tím i proti stěžovateli - před rokem 1989 existoval silný politický podtext, který evidentně omezoval jejich objektivnost.
28. Proto nelze bez dalšího vycházet z právní kvalifikace skutků ze strany takto podjatých totalitních orgánů. Jinými slovy, pro účely zákona o soudní rehabilitaci je podstatné, za jaké skutky byl člověk skutečně postihován, nikoli jen to, jak tyto skutky byly formálněprávně totalitním státem posouzeny. Smyslem soudní rehabilitace je rehabilitovat za činy, které nemohly být v demokratickém právním státě považovány za trestné (viz výše). Stávalo se mnohdy, že lidé byli sice postihováni za činy, které nemohly být v demokratickém právním státě považovány za trestné, avšak aplikační orgány totalitního státu je právně kvalifikovaly nikoli jako politické, aby to nepůsobilo tak výbušně, aby se navenek zakrýval skutečný politický důvod represe, aby se z ve skutečnosti politických obětí vytvářeli "běžní kriminálníci", a tím se i snižovala jejich vážnost ve společnosti. Při takové účelové právní kvalifikaci by činy těchto lidí pod taxativní výčet trestných činů uvedených v zákoně o soudní rehabilitaci nemusely být podřazeny, a to přesto, že ve skutečnosti byli tito lidé postihováni za činy, které nemohly být v demokratickém právním státě považovány za trestné. Ostatně i citovaná důvodová zpráva k §2 zákona o soudní rehabilitaci uvádí, že "při aplikování trestněprávních předpisů v období totalitní vlády jedné politické strany, časově ohraničeném dobou od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, docházelo k nejhrubšímu a nejčastějšímu porušování zákonnosti zejména u těch skutkových podstat, které mají výrazný politický charakter.".
29. Právě o takovou situaci šlo i v případě stěžovatele.
30. V nyní posuzované věci byl totiž zkoumán pouze protokol o zadržení podezřelého; na první pohled je zřejmé, že právní kvalifikace uvedená v dokumentu takového charakteru a účelu (a contrario např. vznesení obvinění aj., což je pokročilejší fáze trestního řízení) nemusela odrážet plně realitu.
31. V příslušném protokolu o zadržení stěžovatele (ze dne 17. 10. 1977) je uvedeno, že stěžovatel je "podezřelý z aktivní účasti na veřejné provokaci, která má ohrozit veřejný pořádek dle §202 tr. zákona odst. 1...". V tomto protokolu tak není nijak skutek konkrétně vymezen (o jakou konkrétní veřejnou provokaci jde, o jakou konkrétní aktivní účast aj.). Právní kvalifikace je tak nepřezkoumatelná. Nejen to. Na první pohled takto neurčité vymezení skutku navozovalo - se zřetelem na tehdejší dobu - podezření, zda nejde ve skutečnosti (kupříkladu) o trestný čin pobuřování podle §100 odst. 1 trestního zákona, v tehdy platném znění. To již proto, že význam obou výrazů (provokace - pobuřování) je či může být velmi blízký.
32. Městský soud (který oproti obvodnímu soudu shledal návrh stěžovatele jako podaný včas) měl povinnost hlouběji se zabývat adekvátností právní kvalifikace v citovaném protokolu ze strany SNB. Pokud by byl tak učinil, nemohl by nereflektovat následující.
33. Jde o již řečené notoriety, že stěžovatel byl účastníkem aktivního odporu proti komunistickému totalitnímu systému a byl perzekuován v době trvání totalitního režimu. Mimo jiné je též veřejně známo - jak již bylo uvedeno - že byl signatářem Charty 77. K zadržení stěžovatele, posuzovanému v nynější věci, došlo dne 17. 10. 1977, tedy po vzniku Charty 77.
34. Dále, ve spise je založen protokol o předchozím zadržení stěžovatele ze dne 12. 5. 1977. V něm je uvedeno, že stěžovatel je podezřelý z toho, že "se při svých hudebních vystoupeních dopouští různých invektiv a dvojsmyslných narážek vůči politice KSČ, při čemž při negativním dopadu na mladé posluchače dochází k výtržnostem a k porušování pravidel občanského soužití". Důležité je, že i zde je formálně poukazováno toliko na trestný čin výtržnictví podle §202 trestního zákona v tehdejší době. Nicméně, je na první pohled zřejmé - pro politický obsah postihovaného projevu stěžovatele směřujícího proti komunistické straně (vládnoucí straně), že ve skutečnosti mělo či mohlo jít o trestný čin pobuřování podle §100 odst. 1 trestního zákona, v tehdy platném znění ("Kdo z nepřátelství k socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky nejméně dvě osoby pobuřuje a) proti socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky ..."); mohlo jít i o naplnění skutkové podstaty trestných činů podle §102 trestního zákona ("Kdo veřejně hanobí republiku, Federální shromáždění Československé socialistické republiky, Českou národní radu, Slovenskou národní radu nebo jejich předsednictva anebo vlády ...") či o §103 trestního zákona ("Kdo snižuje vážnost prezidenta republiky, nebo kdo veřejně hanobí jiného čelného představitele republiky pro výkon jeho pravomoci nebo vůbec pro jeho činnost v životě politickém ...").
35. Z uvedeného protokolu lze dovodit trend orgánů SNB právně posuzovat politické projevy stěžovatele převážně "nepolitickým" a obecným paragrafem (byť platí opačné "lex specialis derogat legi generali") o výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona, v tehdejším znění ("Kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti ..."). Zřejmý motiv takového postupu byl vysvětlen již shora. Smyslem zřejmě bylo navenek nepůsobit tak výbušně, zakrývat skutečný politický důvod represe a činit - jak již bylo uvedeno - z politických obětí "běžné kriminálníky". Byť sice nelze a priori vyloučit ani omyl v právní kvalifikaci či jiný důvod, jeví se to - se zřetelem k výše uvedeným argumentům - jako krajně nepravděpodobné.
36. Tuto interpretaci hlavně potvrzuje i svazek "Zpěvák", který si Státní bezpečnost vedla na osobu stěžovatele. Ve spise obecných soudů (které rozhodovaly nynější věc) je přitom založen návrh na uložení tohoto svazku do archivu Ministerstva vnitra. V tomto návrhu je uvedeno, že svazek byl založen dne 4. 4. 1975 z důvodu, že stěžovatel při svých vystoupeních naplnil skutkovou podstatu trestného činu hanobení republiky a jejich představitelů podle §102 trestního zákona, v tehdy platném znění. Dále se tam praví, že stěžovatel i nadále při svých vystoupeních používá dvojsmyslných narážek, které mají svým obsahem negativní dopad na posluchače. Uvádí se tam, že byla prováděna mnohá opatření k zabránění veřejného vystupování stěžovatele, přičemž bylo dokonce jednáno s ředitelem nakladatelství o tom, aby do budoucna nezařazoval knihy stěžovatele do tisku, byť v příslušném nakladatelství vyšla toliko kniha pohádek pro děti. Například se uvádí, že bylo jednání s ředitelem hudebního nakladatelství o tom, aby další nahrávky stěžovatele nebyly vydávány, "protože se jedná o ,umělce' bez umělecké kvalifikace". Dále se tam praví, že se stěžovatelem byl proveden pohovor, kde byl upozorněn, že "obsah jeho písní není v souladu s kulturněpolitickou linií naší strany.". Nakonec se uvádí, že stěžovatel požádal o vystěhování z ČSSR pro uměleckou a osobní diskriminaci, žádosti bylo vyhověno a stěžovatel skutečně odjel. V předposledním odstavci je uvedeno, že "Současná činnost J. H. v zahraničí je sledována ve sv. ...".
37. To vše jen dokladuje, že stěžovatel byl ve skutečnosti postihován totalitním státem za realizaci svobody politického projevu; proto šlo fakticky o případy, na které dopadal §100 odst. 1 či §102 nebo 103 trestního zákona, v tehdy platném znění. Tyto skutkové podstaty jsou uvedeny v §2 odst. 1 písm. d) zákona o soudní rehabilitaci. Uvedená interpretace platí tím spíše s ohledem na to, že v pochybnostech mělo být postupováno ve prospěch navrhovatelů podle zákona o soudní rehabilitaci, neboť na rozdíl od majetkových restitucí nemůže takový výklad vést k nepřípustným zásahům do práv jiných osob. Jinými slovy, u stěžovatele stěží šlo o kriminální trestný čin výtržnictví, ale o politickou demonstraci jeho legitimního odporu proti protiprávnímu komunistickému režimu, který je hoden úcty (srov. bod 22 shora).
38. Za tohoto stavu vyslovuje Ústavní soud právní názor, že stěžovatel měl být uznán za osobu, která je účastna rehabilitace ve smyslu zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci.
VI.
39. Ze všech uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení stěžovatelových základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
40. Ústavní soud podotýká, že i na posuzovaný případ dopadají myšlenky vyslovené například v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2010 sp. zn. I. ÚS 517/10 (N 223/59 SbNU 217; body 43 a 44): "Judikatura Ústavního soudu nezřídka byla a dosud je konfrontována s přístupem obecných soudů k právu typickým právě pro koncepci práva předlistopadového; tedy s pojetím práva formalistickým, čistě pozitivněprávním, vycházejícím toliko z jazykového výkladu, aniž by - mnohdy - obecné soudy vzaly v úvahu účel a smysl vykládaných právních předpisů a povinnost chránit základní práva a svobody; to platí dokonce i u těch předpisů, kterými se demokratický stát snažil reagovat na křivdy způsobené minulým režimem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 187/2000 ze dne 12. 3. 2001 (N40/21 SbNU 353), I. ÚS 792/06 ... a mnoho dalších]. V odborné literatuře bylo kriticky upozorňováno na to, že kupříkladu dosažení účelu rehabilitací bylo brzděno některými obecnými soudy a jimi zastávaným výkladem, který jakoby vycházel z premisy, že na předlistopadovém souzení není třeba nic příliš měnit".
41. Napadené rozhodnutí lze považovat nejen za projev právního formalismu, zejména v kontextu snahy o odčinění křivd páchaných předchozím režimem. Stěžovatel je totiž notoricky známý účastník aktivního odporu proti komunistickému totalitnímu systému a perzekuovaný totalitním režimem, který musel opustit svůj domov, neboť komunistický režim chtěl donutit nepohodlné lidi, zejména signatáře Charty 77, k odchodu do zahraničí; při tom bývaly používány různé formy psychického i fyzického nátlaku a vydírání. Je snad až unfair uvedené skutečnosti opomíjet při interpretaci protokolů o zadržení sepisovaných komunistickým Sborem národní bezpečnosti; vždyť stěžovatel se v podstatě jen domáhal soudního potvrzení faktu, že totalitním režimem pronásledován byl. Lidé i moderní demokratický právní stát by měli zpětně projevovat velkou úctu právě těm, kteří v těžkých podmínkách nesvobodného státu, s notnou dávkou odvahy, projevovali své kritické názory na takový režim - pošlapávající základní lidská práva a svobody apod. - právě s vědomím nejvyšší pravděpodobnosti, že za to budou posléze přísně a dlouhodobě sankcionováni (ať již trestní represí, či společenskou ostrakizací aj.). Příběhy odpůrců režimu proto mají i značný potenciál edukativní. Napadené usnesení odnímá stěžovateli, důsledně vzato, pod soudní autoritou (byť jen částečně) faktické postavení osoby diskriminované a pronásledované totalitním režimem.
42. Nynější případ, žel, jakoby demonstruje, kam až mechanická aplikace práva, odcizená od lidského prvku, může dospět. Právo je zde však pro člověka, aby se mu lépe žilo (v interakci s ostatními), a není samoúčelem. Proto je třeba při jeho používání vždy hledat jeho smysl a v souladu s nalezeným smyslem postupovat. Jinak může generovat důsledky absurdní. Jde sice někdy o profesionálně náročnější operaci, avšak právě proto funkce soudce vyžaduje vysokou schopnost uvážlivosti, aby veřejnost věřila ve schopnost soudů rozhodovat rozumně a spravedlivě.
VII.
43. Proto bylo ústavní stížnosti napadající usnesení Městského soudu v Praze podle §82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověno a Ústavní soud usnesení Městského soudu v Praze zrušil.