ECLI:CZ:US:2012:1.US.2070.12.1
sp. zn. I. ÚS 2070/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 27. června 2012 v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti společnosti BBD INVEST, a. s., se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1337/109, zastoupené Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Hřebenech II. 1718/8, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 47 Co 59/2012 ze dne 16. března 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení čl. 2 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o nákladech řízení před soudem I. stupně a domáhá se jeho zrušení.
Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených příloh (napadeného rozhodnutí a elektronického platebního rozkazu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 120 Ec 491/2011 ze dne 30. 11. 2011), byla uvedeným platebním rozkazem v řízení o žalobě stěžovatele pro zaplacení částky 4 666,96 Kč s přísl., představující pohledávku vyplývající ze smlouvy o úvěru, kterážto pohledávka byla na stěžovatele postoupena - žalované stanovena povinnost uvedenou částku s příslušenstvím stěžovateli zaplatit a žalované byla dále stanovena povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení v částce 8.220,- Kč. Shora označeným rozhodnutím odvolací soud k odvolání žalované změnil elektronický platební rozkaz v jeho výroku o nákladech řízení tak, že žalované stanovil povinnost nahradit stěžovateli na nákladech řízení pouze částku 300,- Kč (zaplacený soudní poplatek), přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zdůvodnil, proč stěžovateli již nepřiznal dále jím požadované náklady představující odměnu za zastoupení advokátem, jež považoval za neúčelně vynaložené.
V podrobně zdůvodněné stížnosti, dovolávaje se také nálezů Ústavního soudu, stěžovatel obsáhle oponuje závěrům obecného soudu, jehož rozhodnutí považuje za svévolné, výklad aplikovaných procesních ustanovení za ústavně nekonformní, přičemž uvádí řadu argumentů, včetně důrazu na to, že je akciovou společností s akciemi v listinné podobě na majitele a na funkci dozorčí rady společnosti v souvislosti s poukazem soudu na vztahy právního zástupce stěžovatele ke společnosti stěžovatele, podle něj svědčících jeho názoru, že odměna za zastoupení advokátovi představuje v daném případě náklady řízení vynaložené účelně.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jak plyne z rozhodovací praxe Ústavního soudu, při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné (a k meritu věci akcesorické), postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem, tj. ke svévoli, nebo že bylo v tom rámci zasaženo i jiné základní právo (kupř. nálezy sp. zn. II. ÚS 259/05, I. ÚS 351/05, II. ÚS 549/06, I. ÚS 1056/07, III. ÚS 1817/07, I. ÚS 1030/08, II. ÚS 622/10 a další).
V posuzovaném případě Ústavní soud důvod pro svůj zásah nezjistil. Odvolací soud se věcí v potřebném rozsahu zabýval a své měnící rozhodnutí také řádně zdůvodnil. Jeho rozhodnutí podle Ústavního soudu nelze hodnotit jako svévolné, neboť nepřiznání nákladů řízení stěžovateli v plné jím požadované výši, odůvodněné za soudem v rozhodnutí popsaného stavu jejich neúčelností ve smyslu aplikovaného ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., je soudem podrobně zdůvodněno, přičemž (aniž by Ústavní soud měl za nezbytné zabývat se postavením orgánů společnosti a jejich funkci) je opodstatněně poukazováno v souvislosti s úvahami o zneužití účelu a smyslu institutu náhrady nákladů řízení mj. na fakt, který v ústavní stížnosti ani stěžovatel nezpochybňuje, totiž fakt, že právní zástupce stěžovatele (jehož odměna za zastoupení je právě v rámci práva na náhradu nákladů řízení požadována) původně sám spornou pohledávku od České spořitelny nabyl a posléze ji stěžovateli postoupil. Závěr vedoucí k nepřiznání části uplatněných nákladů řízení považuje tak Ústavní soud za akceptovatelný a do ústavně zaručených práv stěžovatele nezasahující.
Z uvedených důvodů byla stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 27. června 2012
Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu