ECLI:CZ:US:2012:1.US.2080.11.1
sp. zn. I. ÚS 2080/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. Z., zastoupené Mgr. Marianem Babicem, advokátem se sídlem Opava, Dolní náměstí 13/13, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, čj. 4 Tdo 312/2011 - 28, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 7 To 89/2010, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2010, čj. 43 T 7/2009 - 1419, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti M. Z. (dále jen "stěžovatelka") navrhla zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Městského soudu v Praze (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 8 odst. 1, 2, čl. 36, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "TrZ"). Skutku se dopustila tím, že po předchozí rozepři, pravděpodobně udušením, usmrtila poškozenou O. P. (dále jen "poškozená") v ubytovně v Praze, kde byly společně ubytovány. Poté její tělo zabalila do spacího pytle a dalších textilií a dopravila do nedalekého lesíka. Zde ve snaze se těla zbavit a zahladit stopy tělo poškozené polila benzinem, zapálila a ohořelé tělo zasypala zeminou. Za to byla odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou za současného uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou.
Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatelka spatřovala v nevyslechnutí svědka A. M., jehož výpověď byla v řízení před soudem i přes její nesouhlas čtena, a v nevyhovění jejímu návrhu na provedení konfrontace s uvedeným svědkem. Dále namítla, že nepřímé důkazy nevytvořily ucelený okruh, a v tomto směru předložila své hodnocení jednotlivě provedených důkazů (nesprávný popis fyzických dispozic stěžovatelky; spekulace s pachovou stopou; vyšetřovací pokus provedený s údajně nevhodnou figurantkou; skutečnost, že lopata a učební pomůcky byly nalezeny až po určité době, ačkoli místo bylo po nálezu těla podrobeno důkladné prohlídce ze strany policie; nebyl zjištěn motiv vraždy, příčina smrti, čas smrti, čas a způsob přepravy těla). Proto je přesvědčena, že závěry soudu prvního stupně jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jež nepostačují k učinění spolehlivého závěru o její vině. V dodatku k ústavní stížnosti vznesla námitku podjatosti předsedy senátu soudu prvního stupně, kterou odůvodnila vyjádřením soudce pro článek MF Dnes ze dne 11. 8. 2010, že "Práva obžalovaných, kterým se u nás nesmí šlápnout na kuří oko, jdou nad rámec lidského chápání. Čeho je moc, toho je příliš."
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyjádřil Nejvyšší soud, odvolací soud i soud prvního stupně.
Nejvyšší soud uvedl, že se ve svém rozhodnutí zabýval, nad rámec dovolacích důvodů, i otázkou splnění podmínek pro čtení výpovědi svědka A. M. a dospěl k závěru, že zákonem stanovené podmínky byly splněny.
Odvolací soud v zásadních směrech odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí, přičemž neshledal ani v souvislosti s ústavní stížností stěžovatelky žádných důvodů k jejich změně.
Soud prvního stupně se plně odvolal na odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že stěžovatelce byl poskytnut dostatečný prostor pro její obhajobu a zajištěno právo na spravedlivý proces.
Stěžovatelka ve stanovené lhůtě nesdělila k citovaným vyjádřením žádné stanovisko.
Po prostudování ústavní stížnosti, obsahu napadených rozhodnutí a listinných podkladů Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky o porušení jejích ústavně zaručených práv, zejména zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného, neboť nebyl vyslechnut svědek A. M.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že mu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů, jak je provedly obecné soudy. O porušení ústavně zaručených práv stěžovatele by se mohlo jednat, až pokud by skutkové a následně právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [nález sp. zn. III. ÚS 451/04 ze dne 23. 3. 2006 (N 68/40 SbNU 677)]. Pokud by byla vina obžalovaného vyslovena za situace, kdy by právní závěry neodpovídaly provedeným důkazům a z nich vyvozeným skutkovým zjištěním, tj. pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s řádně učiněnými skutkovými zjištěními, byly by porušeny zásady spravedlivého procesu, zejména princip presumpce neviny, jakož i z něho vyplývající pravidlo in dubio pro reo.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu "z pohledu procesněprávního musí být jednoznačně zjištěno a prokázáno, že skutek, který je předmětem obžaloby, se objektivně stal, že představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a že odsouzená osoba je skutečně tou, která toto jednání spáchala nebo se na jeho páchání podílela" [viz nález sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006 (N 116/41 SbNU 453)]. Ke zjištění a osvědčení těchto skutečností slouží důkazní prostředky, jimiž má být prokázáno mimo jakoukoli rozumnou pochybnost, že je obviněný, resp. obžalovaný vinen.
Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, podle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239)]. Jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok [nález sp. zn. IV. ÚS 36/98 ze dne 13. 5. 1998 (N 54/11 SbNU 43)]. Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)].
V posuzované věci obecné soudy shora uvedené povinnosti dostály a Ústavní soud neshledal důvod ke svému zásahu. Soud prvního stupně ve výroku o vině stěžovatelky sice vyšel z nepřímých důkazů, které tvoří uzavřenou soustavu prokazující mimo jakoukoli rozumnou pochybnost, že stěžovatelka je vinna tím, že poškozenou úmyslně usmrtila způsobem popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Tím spáchala trestný čin vraždy. Obecné soudy neměly důvod aplikovat ustanovení "v pochybnostech ve prospěch", neboť v důkazním řízení bylo dosaženo praktické jistoty o vině stěžovatelky. Z provedených nepřímých důkazů byl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností a závěry soudů tak nejsou v rozporu s provedenými důkazy.
Ve vztahu ke konkrétním námitkám lze konstatovat, že se jedná o opakování skutkových námitek, které stěžovatelka adresovala již obecným soudům, které se s nimi logicky a pečlivě vypořádaly.
K požadavku na opakování výpovědi svědka A. M. a konfrontaci s ním za účelem prokázání nevěrohodnosti jeho svědecké výpovědi obecné soudy poukázaly na skutečnost, že uvedený svědek se zdržuje v Taškentu v Uzbekistánu, kde v dostatečném časovém předstihu převzal předvolání, avšak k nařízenému hlavnímu líčení se nedostavil a ani se neomluvil. Z důvodů naplnění zákonných podmínek byl v hlavním líčení proveden důkaz přečtením jeho výpovědi [§211 odst. 2 písm. a) TrŘ]. Nejvyšší soud k dané námitce navíc doplnil, že výslech požadovaného svědka byl proveden v přípravném řízení zákonným způsobem za přítomnosti obhájce, který měl možnost klást mu otázky. V tomto směru neobstojí ani tvrzení stěžovatelky o nevěrohodnosti výpovědi uvedeného svědka. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že jeho výpověď nestojí o samotě. Další ve věci provedené důkazy jeho podstatná tvrzení (o velikosti balíku, s kterým pomáhal stěžovatelce den po vraždě, o kontejneru na plasty, nákupu benzínu, apod.) podporují či doplňují.
S ohledem na postoj svědka nebylo možno vyhovět ani návrhu obhajoby na provedení konfrontace. Navíc, požadavek na její provedení pomocí dálkové komunikace, např. tzv. videokonferencí, je z logiky věci neakceptovatelný, resp. postrádá smyslu. Konfrontace jakožto zvláštní forma výslechu obviněného a svědka je založena na živém bezprostředním osobním kontaktu těchto dvou osob, kdy si vzájemně rozporné údaje z předchozích výpovědí "vyříkávají" v přímé řeči "tváří v tvář". Smyslem je tedy přímý živý osobní kontakt za účelem odstranění závažných rozporů ve výpovědi obviněného a svědka, které se nedaří odstranit jiným způsobem. Je zřejmé, že tento smysl, význam či efekt konfrontace nelze zajistit či nahradit prostředky dálkové komunikace.
Nedůvodnými byly shledány i další shora uvedené námitky skutkového charakteru založené na zpochybňování provedených nepřímých důkazů a jejich ucelenost. I v tomto směru lze odkázat na pečlivě odůvodněná rozhodnutí a na provázané a vzájemně se doplňující nepřímé důkazy, z nichž vyplývá, že motivem činu byly vzájemné neshody mezi stěžovatelkou, která žila poněkud nestandardně, a poškozenou, jež byla pečlivou studentkou a způsobem života stěžovatelky byla rušena, neboť spolu sdílely jeden pokoj. I proto poškozená podepsala petici za ukončení ubytování stěžovatelky. Neshody vyvrcholily kritickou noc, kdy se poškozená chtěla vyspat, aby následující den zvládla obávanou zkoušku, avšak stěžovatelka se vrátila v noci z restaurace, poškozenou zřejmě vzbudila, došlo ke slovnímu konfliktu, který vyvrcholil udušením poškozené. Konečně i doba smrti byla na základě znaleckého posudku a svědeckých výpovědí stanovena na den 20. 11. 2007 v době od 00.30 hod. do 03.00 hod. Svědeckými výpověďmi bylo prokázáno, že naposledy byla poškozená viděna živá dne 19. 11. 2007 ve 22.00 hod., kdy odcházela do pokoje spát, neboť druhý den měla zkoušku z matematiky. Poté již svědci poškozenou neviděli. Jediný, kdo se nacházel v době smrti poškozené na místě činu, byla stěžovatelka, která přišla kolem půlnoci z 19. 11. 2007 na 20. 11. 2007 na ubytovnu, vešla do pokoje, kde spala poškozená, odtud byl slyšet krátký silný vystrašený výkřik a krátce poté se objevuje zadýchaná stěžovatelka, tvrdící, že křičela ona. Tělo poškozené, za pomoci svědka A. M., stěžovatelka přepravila v denních hodinách dne 20. 11. 2007 v kontejneru na plastový odpad do blízkého lesoparku, kde se pokusila tělo spálit. Proto byly na místě nálezu nalezeny plastové odpady, které se zde dříve nenacházely. Pro účely spálení těla si koupila do kanystru benzín. K nálezu ohořelého těla došlo dne 24. 11. 2007. Teprve dne 5. 12. 2007 pak byly v blízkém okolí nalezeny osobní věci poškozené a lopata určená k zaházení její ohořelé mrtvoly, což bylo prokázáno znaleckým zkoumáním zbytků zeminy na lopatě. Tyto věci byly na místo nálezu těla přineseny až po datu nálezu, o čemž svědčí i jejich stav odpovídající krátkodobému působení povětří. Proto je policie nenašla v den nálezu těla, kdy prohledávala okolí lesoparku.
Ústavní stížnost v části, v níž stěžovatelka namítla podjatost soudce soudu prvního stupně, je nepřípustná. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatelka námitku podjatosti učinila až předmětem řízení o ústavní stížnosti, ač ji mohla uplatnit již v řízení o odvolání nebo dovolání a ani netvrdila, že by tuto námitku v řízení před soudem uplatnila. K tomu Ústavní soud připomíná svoji ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že tvrzení, jež mohla být uplatněna v předchozím řízení, jako tomu je v tomto případě, nemohou být vznášena až v řízení před Ústavním soudem. Z pohledu zákonných podmínek stanovených v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, zakládá taková skutečnost nepřípustnost ústavní stížnosti [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Navíc, citované vyjádření je všeobecně míněné vyjádření bez poměru ke stěžovatelce či věci samotné.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl zčásti jako nepřípustný a zčásti jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu