ECLI:CZ:US:2012:1.US.2211.10.1
sp. zn. I. ÚS 2211/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) A. K., 2) A. S., 3) M. Č., 4) L. K., 5) J. M., 6) nezl. L. K. a 7) nezl. R. K., všech zastoupených JUDr. Miroslavem Zemanem, advokátem se sídlem Praha 5, Lidická 28, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, čj. 28 Cdo 4425/2009 - 1760, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 6. 2009, čj. 20 Co 85/2009 - 1685, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli zrušení shora uvedených rozhodnutí, protože jimi byla porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR. Současně požádali, aby Ústavní soud jejich věc přikázal jinému krajskému soudu.
K porušení jejich základního práva na spravedlivý proces došlo podle přesvědčení stěžovatelů tím, že obecné soudy neprovedly všechny jimi navržené důkazy. V rozporu s ustanovením §157 odst. 2 OSŘ neuvedly, z jakých důvodů se tak stalo. Vyhnuly se hodnocení již provedených důkazů a skutečností z nich plynoucích, svá skutková zjištění založily nikoliv na provedených důkazech, ale na spekulacích, které neměly v provedeném dokazování žádný podklad.
Přestože v dovolání uvedli jednotlivé dovolací důvody, dovolací soud na žádný z nich nereagoval, pouze ve velmi obecné rovině uvedl, že v daném případě dány nejsou. Dovolací soud neprávem zúžil naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 OSŘ, což je v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu. Stěžovatelé poukázali na judikaturu Ústavního soudu, vyjádřenou v rozhodnutích sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 95/97, IV. ÚS 528/01, I. ÚS 643/04, II. ÚS 289/06 a II. ÚS 2837/07.
Jedním z původních stěžovatelů byl i Ing. M. K., který v průběhu řízení (dne 16. 8. 2010) zemřel. Podle sdělení soudní komisařky JUDr. H. Č., která projednávala dědictví po zmíněném stěžovateli, jsou jeho dědici ze závěti nezletilé děti L. K. a R. K., obě v péči své matky M. K., které podle sdělení jejich právního zástupce na ústavní stížnosti trvají.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé žalobou podanou dne 18. března 1992 navrhli, aby Okresní soud v Náchodě uložil žalovaným povinnost uzavřít s nimi dohodu o vydání nemovitosti. Žalobu odůvodnili tím, že žalovaní zmíněné nemovitosti nabyli v r. 1966 v rozporu s tehdy platnými předpisy. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 16. 12. 2008, čj. 8 C 266/2005 - 1652, bylo jejich žalobě vyhověno. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Hradci Králové, rozsudkem ze dne 23. 6. 2009, čj. 20 Co 85/2009 - 1685, rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl. Dovolání stěžovatelů byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, čj. 28 Cdo 4425/2009 - 1760.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností, do které je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem.
Poté co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelé se v ní soustředili na rozbor jednotlivých skutkových zjištění obecných soudů, s nimiž nesouhlasí, přičemž zásah do svého práva na spravedlivý proces spatřují v tom, že soudy neprovedly jimi navrhované důkazy a důkazy již provedené hodnotily nesprávně, případně neuvedly, proč k nim nepřihlédly.
Ve svých rozhodnutích týkajících se restitucí Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že smyslem zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), je zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, učiněných v rozhodném období. Uspokojení restitučního nároku musí respektovat ústavní i zákonné předpoklady, jejichž vymezením zákonodárce projevil vůli narovnat majetkové vztahy mezi původními vlastníky odňatých věcí a státem, případně subjektem, který odňaté věci od státu získal. To znamená, že nelze např. reparovat všechny způsobené křivdy zejména tehdy, pokud by vznikly případné křivdy další - společensky nežádoucí (stát poskytl ochranu např. tomu, kdo od něj nabyl věc v souladu s tehdy platnými předpisy, bez protiprávního zvýhodnění - viz §4 odst. 2 téhož zákona). Rozpor s platnými právními předpisy lze konstruovat z jakéhokoliv prvku protiprávnosti při nabývání věci (typicky kupní cena stanovená v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy), zvýhodnění je pak kategorií, v níž je třeba přihlížet k uplatnění kritérií při výběru nabyvatele. K tomu již Ústavní soud judikoval, že zvýhodňující způsob prodeje vyplývá také z toho, že prodej nemovitosti byl uskutečněn se zřejmým ohledem na stranické funkce a funkcionářské zásluhy kupce samého (srov. nález sp. zn. I. ÚS 146/94, ze dne 20. 2. 1996).
K naplnění podmínky restitučního nároku, zakotvené v §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, Ústavní soud již v minulosti přiřadil mj. i politickou angažovanost uchazeče, pokud byla kritériem vedoucím k jeho výběru. V nálezu sp. zn. III. ÚS 620/02, ze dne 24. 11. 2004 (N 177/35 SbNU 365), přitom spatřoval protiprávnost takového zvýhodnění na základě kritérií vyplývajících z tehdejšího, tj. komunistického práva.
Podobně i Evropský soud pro lidská práva, v rozsudku ve věci Otava proti České republice ze dne 27. května 2010, zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny zjistit, zda žalovaní jednali či nejednali v dobré víře, zda využili nebo zneužili svého postavení, nebo zda se dopustili jednání v rozporu se zákonem. Právní úprava by měla umožňovat brát ohled na konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu tak, aby osoby, jež nabyly svého majetku v dobré víře, nebyly nuceny nést břemeno odpovědnosti státu, který kdysi tento majetek zkonfiskoval. Obdobně ve věcech Pincová a Pinc proti České republice (č. 36548/97, 5. listopadu 2002) a Pešková proti České republice (č. 22186/03, 26. listopadu 2009), kde byli stěžovatelé zbaveni majetku pouze proto, že kupní cena, která jim byla stanovena znalcem jmenovaným státem, byla nižší než cena odpovídající tehdejší právní úpravě.
S ohledem na výše uvedené bylo v projednávané věci rozhodujícím, zda obecné soudy dostály své povinnosti přezkoumat, zda nedošlo k protiprávnímu zvýhodnění nabyvatelů označených nemovitostí při uzavírání kupní smlouvy, ve smyslu §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy této otázce věnovaly dostatečnou pozornost a přiléhavě odůvodnily, proč u žalovaných takovéto protiprávně zvýhodňující okolnosti neshledaly. Pokud v posuzovaném případě obecné soudy postupovaly na základě podrobně zjištěného skutkového stavu a vyvozené právní závěry řádně a přesvědčivě odůvodnily, pak nelze dovozovat svévoli v rozhodování či extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry, jež by zásah Ústavního soudu odůvodňoval. Uvedené platí podobně i pro námitky stěžovatelů směřující proti závěrům dovolacího soudu ohledně naplnění jednotlivých dovolacích důvodů.
Pro úplnost je nutno uvést, že porušení práva na spravedlivý proces nelze spatřovat jen v tom, že soud nevyhoví všem navrhovaným důkazním návrhům, neboť jen jemu přísluší rozhodnout, které z nich provede a které nikoliv (§120 odst. 1 a 2 OSŘ). Za situace, kdy své úvahy dostatečně odůvodní, jak se stalo i v posuzovaném případě, Ústavnímu soudu nepřísluší provádět přezkum takového rozhodnutí ve stejném rozsahu jako např. obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení, což stěžovatelé v podstatě požadují. V jejich věci se obecné soudy dostatečně zabývaly posouzením platnosti uzavřené kupní smlouvy, otázkou, zda došlo k protiprávnímu zvýhodnění nabyvatelů nemovitostí, včetně zjištění, zda kupní cena byla stanovena v souladu s tehdy platnými předpisy.
Lze uzavřít, že argumenty, které stěžovatelé vznesli v ústavní stížnosti, mají charakter polemiky s právními závěry obecných soudů čistě v rovině podústavního práva. Skutečnost, že s nimi nesouhlasí, nezakládá sama o sobě porušení jejich práva na spravedlivý proces. Z výše uvedených důvodů byla jejich ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněná.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu