infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28.08.2012, sp. zn. I. ÚS 240/12 [ usnesení / GÜTTLER / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2012:1.US.240.12.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2012:1.US.240.12.1
sp. zn. I. ÚS 240/12 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele J. U., zastoupeného Mgr. Janem Farkačem, advokátem, se sídlem Štursova 34, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. února 2011, sp. zn. 91 T 174/2010, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 4 To 114/2011 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, č. j. 4 Tdo 1164/2011-35, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody: Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. února 2011, č. j. 91 T 174/2010-280, uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ve formě účastenství a z trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání pěti a půl roku. Krajský soud v Brně prvostupňový rozsudek v "příslušném" výroku o vině zrušil, neboť jeho skutkovou větu neposoudil za prokázanou v tom rozsahu, ve kterém měl stěžovatel psychotropní látku osobám z řad uživatelů poskytnout za úplatu. Odvolací soud následně ve věci sám rozhodl tak, že ve zbývajícím rozsahu skutkové věty uznal stěžovatele vinným, za což mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání pěti a půl roku. Dovolání stěžovatele proti odvolacímu rozsudku bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Stěžovatel tvrdí, že v trestním řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 174/2010 bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle stěžovatele se v řízení vyskytl extrémní rozpor mezi skutečnostmi vyplývajícími z provedeného dokazování a závěry, jež z těchto skutečností vyvodily příslušné soudy. Jeho námitky proti mylným vývodům z provedeného dokazování soud prvního stupně neakceptoval a soud odvolací se námitkami stěžovatele v podstatě ani nezabýval. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatele odmítl s poukazem na to, že dovolací důvody se netýkaly hmotněprávního posouzení. Jak však judikoval sám Ústavní soud například ve svém rozhodnutí z 23. 3. 2004, sp. zn. I ÚS 4/04, nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku. Stěžovatel flagrantní nesrovnalosti ohledně dokazování odmítá zejména co do otázky, zda poskytoval třetím osobám psychotropní látku, a to ať již za úplatu či bezplatně. Soudy považovaly tuto otázku za vyřešenou pouze díky odposlechům mobilního telefonu stěžovatele, leč sám fenomén zasahování orgánů činných v trestním řízení do ústavně zaručených práv odposlouchávaných osob na soukromí je oprávněně v dnešní době široce diskutovanou otázkou. Konkrétně je pak nutno - podle stěžovatele -zdůraznit, že ani z jednoho odposlechu provedeného orgánem činným v trestním řízení nevyplývá, že by stěžovatel psychotropní látku někomu skutečně poskytl; ze záznamu lze toliko vysledovat, že stěžovatel se slangem a hantýrkou domlouvá se třetími osobami na čemsi, co se může jevit jako poskytnutí psychotropní látky. Z toho, že se kdokoliv na čemkoliv do budoucna domluví, však podle stěžovatele nelze prokázat to, že by k takovému právnímu úkonu skutečně došlo. Stěžovatel uzavírá tak, že neexistuje ani jediný důkaz o tom, že by jakékoli poskytnutí psychotropní látky, jež mu kladeno za vinu, bylo skutečně provedeno. II. Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Brně evidovaný pod sp. zn. 91 T 174/2010. Zjistil, že jmenovaný soud rozhodl svým rozsudkem z 21. 2. 2011, sp. zn. 91 T 174/2010, tak, že D. F. a J. U. (stěžovatel) jsou vinni tím že: F. - neoprávněně vyrobil psychotropní látku a tento čin spáchal ve značném rozsahu (F. vyráběl pervitin na chatě zapůjčené mu stěžovatelem) U. - úmyslně poskytl jinému pomoc k neoprávněné výrobě psychotropní látky ve značném rozsahu opatřením mu prostředků, kdy za takovýto čin byl v posledních třech letech již potvrzen (bod 2 rozsudku) (Stěžovatel dal F. k dispozici pro výrobu pervitinu chatu a osobně mu při výrobě pomáhal) U. - neoprávněně prodal a i jinak jinému opatřil psychotropní látku a byl za takový čin v posledních třech letech již potrestán (bod 3) (Stěžovatel zejména v místě svého bydliště distribuoval pervitin, a to mj. i svědku K. H. - srov. níže). Tím spáchali stěžovatel a D. F. podle prvostupňového soudu zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a odst. 2 písm. c) TrZ (to v případě D. F.) a zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a odst. 2 písm. b) a c) TrZ ve formě účastenství pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) TrZ a zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a odst. 2 písm. b) TrZ (to v případě stěžovatele). Za to byl D. F. prvostupňovým rozhodnutím odsouzen podle §283 odst. 2 TrZ k trestu odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti roků a současně byl nad ním vysloven dohled. Stěžovatel byl odsouzen zmíněným rozsudkem podle §283 odst. 2 TrZ, za použití §43 odst. 1 TrZ k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí plyne, že F. se k trestné činnosti kladené mu za vinu doznal. Popsal postup a také míru účasti stěžovatele na neoprávněné výrobě pervitinu, čímž jeho výpověď významně přispěla k usvědčení stěžovatele. F. se především doznal, že je z minulosti uživatelem pervitinu, který si zpravidla kupoval, a proto se rozhodl vyzkoušet vlastní výrobou. Asi v roce 2010 se seznámil se stěžovatelem, který mu později pro účely výroby pervitinu zapůjčil chatu. Na chatě byla také většina chemikálií, které k výrobě použil. Dále popsal průběh vlastní výroby, kdy po jejím ukončení byl téhož dne zadržen, a to s již vyrobeným pervitinem v množství přibližně 60 g. V závěru výroby F. pomáhal stěžovatel při přelévání tekutin a vymývání láhví. Stěžovatel tedy podle D. F. dobře věděl, že na chatě dokončuje výrobu pervitinu, bavili se i o tom, kde F. zakoupil léky a jaké množství, přičemž postup výroby znal podle F. i stěžovatel z předchozí doby. Tím F. vyvrátil obhajobu stěžovatele, který podle prvostupňového soudu tvrdil, že o neoprávněné výrobě pervitinu D. F. informoval svého zaměstnavatele svědka K. H. a spoléhal na to, že K. H. spolupracuje s policisty z protidrogové policie a F. trestná činnost je tedy monitorována. Stěžovatel v přípravném řízení využil svého práva odepřít výpověď. Trestnou činnost popřel i v prvotní výpovědi před soudem. Posléze u hlavního líčení rozvíjel svoji stěžejní obhajobu, že sice postupem času zjistil, že F., jemuž chatu půjčoval, údajně na chatě vyráběl pervitin, avšak to oznámil svému tehdejšímu zaměstnavateli K. H.; ten měl stěžovateli sdělit, aby do věci nezasahoval, že D. F. je sledován nějakou pražskou policejní složkou. Dále stěžovatel podle prvostupňového soudu popřel, že by F. jakkoliv s výrobou pomáhal. Stěžovatel rovněž uvedl, že v žádném případě drogy nedistribuoval ani zdarma, ani za úplatu. Hovory, jejichž přepisy jsou ve spise, se podle stěžovatele drog netýkaly, stěžovatel totiž pomáhal různým osobám a lidé ho proto často žádali o pomoc, dokonce ho spíše i obtěžovali. Svůj postoj k věci pak stěžovatel podle prvostupňového rozhodnutí změnil až poté, co v rámci odročeného hlavního líčení byl vyslechnut svědek K. H. Podle prvostupňového rozhodnutí svědek K. H. totiž uvedl, že oba obžalované (tedy stěžovatele i D. F.) zná. Svědek H. však popřel, že by ho stěžovatel informoval o jakékoliv výrobě pervitinu na chatě. Nikdy se rovněž podle svého tvrzení nezúčastnil jakéhokoliv setkání za přítomnosti stěžovatele a policistů, ať již v Praze nebo v Brně. Po přehrání prvního z uvedených hovorů, a to z 4. 5. 2010, svědek uvedl, že neví, co uvedený den po stěžovateli poptával. Po přehrání druhého hovoru, a to z večerních hodin rovněž ze dne 4. 5. 2010, kde po delší dobu spolu hovořili o případné cestě do Polska, svědek H. připustil, že nějaké informace o výrobcích drog policistům sám předával, ne však o stěžovateli a uvedl, že je nesmysl, že by stěžovatel sám spolupracoval s policií. V reakci na zmíněné vyjádření svědka K. H. měl stěžovatel - podle prvostupňového soudu - tohoto svědka vzápětí obvinit z podílu na nákupu věcí potřebných k výrobě pervitinu, s tím že tento svědek údajně nakupoval tyto věci i pro F.; nadto stěžovatel podle prvostupňového soudu v této souvislosti uvedl, že hovory, jejichž záznam je v trestním spise, se zakládají na pravdě. Z právě uvedeného je podle prvostupňového soudu zřejmé, že stěžovatel mění své výpovědi podle momentální situace. Nad rámec právě uvedeného prvostupňový soud ještě konstatoval, že z protokolu o domovní prohlídce, z protokolu o vydání věci a z přiložené fotodokumentace bylo zjištěno, že při odchodu z chaty pronajímané stěžovateli bylo u D. F. zajištěno 5 plných plastových stříkaček naplněných vyrobeným pervitin v celkovém množství asi 60 g; v této souvislosti prvostupňový soud odkazem na příslušné části vyšetřovacího spisu poznamenal, že dvě injekční stříkačky se zbytky psychotropních látek byly při zadržení nalezeny i u stěžovatele (srovnej strana 6 prvostupňového rozhodnutí). V prostoru chaty bylo rovněž zajištěno dalších 42 předmětům sloužících nebo určených či užitých k nezákonné výrobě pervitinu tzv. českou cestou. Po takto provedeném dokazování a po zhodnocení všech shora uvedených důkazů tedy prvostupňový soud dospěl z hlediska právní kvalifikace k závěrům o vině a trestu, jak jsou parafrázovány výše. V souladu se shora rekapitulovaným konstatoval, že stěžovatel o výrobě pervitinu D. F. nejen věděl, ale dokonce se na ni sám podílel. Stěžovatelovu obhajobu, že o trestné činnosti informoval policii, vyvrátil jak shora jmenovaný svědek H., tak i skutečnost, že žádný z kontaktů (zejména telefonních) vydávaných stěžovatelem za spojení na policisty nebyl relevantní (telefonní čísla byla většinou nedostupná). O rozsahu distribuce pervitinu stěžovatelem měl pak soud autentické informace jak z přepisů telefonických hovorů založených ve spise, tak i prostřednictvím předloženého zvukového média. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 4 To 114/2011, tak, že se podle §258 odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu odvoláním napadený rozsudek, týkající se stěžovatele zrušuje, ve výroku o vině zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a odst. 2 písm. b) TrZ (bod 3 napadeného rozsudku), ve výroku o uloženém trestu a způsobu jeho výkonu. Podle §259 odst. 3 trestního řádu pak odvolací soud rozhodl sám tak, že stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a odst. 2 písm. b) TrZ, neboť podle odvolacího soudu neoprávněně jinému opatřil psychotropní látku a již byl za takový čin v posledních třech letech potrestán. Stěžovateli proto uložil za tento zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a odst. 2 písm. b) TrZ a za zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a odst. 2 písm. b) a c) TrZ ve formě účastenství, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání pěti let, pro jehož výkon byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou. Ve stručném odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu stanoveném §2 odst. 5 trestního řádu, tedy v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Důkazy zhodnotil tak, jak to ukládá §2 odst. 6 trestního řádu. Odvolacímu soudu přitom nepřísluší do volného hodnocení důkazů prvostupňovým soudem zasahovat, pokud toto hodnocení není v rozporu se zásadami formální logiky. Takovéto zjištění však odvolací soud podle svého tvrzení v právě projednávané věci neučinil. Odvolací soud neshledal žádné pochybnosti v závěrech pod bodem 2 rozsudku městského soudu a proto "byl tento výrok o vině jako správný potvrzen". Stěžovatel byl dále odvolacím soudem uznán vinným i zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 odst. 2 písm. b) TrZ, tedy že neoprávněně prodal a i jinak jinému opatřil psychotropní látku a byl za takový čin v posledních třech letech již potrestán (bod 3 rozsudku městského soudu). Zde došlo na rozdíl od podané obžaloby k úpravě skutkové věty v souladu s provedeným dokazováním, neboť soudu prvního stupně se nepodařilo zajistit přítomnost svědkyně L. B. u hlavního líčení a její výpověď z přípravného řízení nebylo možné použít. Dle obžaloby bylo stěžovateli kladeno za vinu, že této svědkyni prodával pervitin. Z provedeného dokazování soudu prvního stupně však nevyplývá zjištění, že by stěžovatel prodával opakovaně pervitin dalším osobám z řad uživatelů této látky, byť závěr soudu prvního stupně, že psychotropní látku pervitin těmto osobám poskytoval, má oporu v provedeném dokazování, které bylo řádně zhodnoceno. Z odůvodnění prvostupňového rozsudku podle odvolacího soudu sice vyplývá, že osoby, které jsou uvedeny ve výroku napadeného rozsudku, komunikovaly se stěžovatelem o místu schůzek a o způsobu předání drog, nebylo však spolehlivě prokázáno poskytnutí drogy zdarma či za úplatu. Proto odvolací soud napadený rozsudek ohledně stěžovatele ve výroku o vině zvlášť závažným zločinem podle §283 odst. 1 a odst. 2 písm. b) TrZ zrušil a znovu rozhodl o jeho vině tímto zvlášť závažným zločinem, jak je uvedeno ve výše parafrázovaném výroku jeho rozhodnutí. Vzhledem k tomu pak rozhodoval odvolací soud rovněž o trestu, který uložil stěžovateli za oba závažné zločiny, kterými byl uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně a rozsudkem odvolacího soudu; při úvaze o druhu a výši trestu přihlížel ke všem skutečnostem, které byly zjištěny dokazováním provedeným soudem prvního stupně. Stěžovatel byl ohrožen uložením trestu od dvou do deseti roků. Z provedeného dokazování vyplynulo, že byl již v minulosti třináctkrát soudně trestán, a to i pro stejný trestný čin. Trestné činnosti se měl navíc dopustit ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu. Trest je navíc ukládán stěžovateli jako trest úhrnný za spáchání více trestných činů a nebyly u něho shledány žádné polehčující okolnosti. Odvolací soud proto považoval za přiměřený trest odnětí svobody uložený při polovině zákonné trestní sazby v délce trvání pěti a půl roku stejně jako tento trest uložil již soud prvního stupně. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, č. j. 4 Tdo 1164/2011-35, odmítnuto. Stěžovatel uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. k) trestního řádu. V mezích tohoto dovolacího důvodu se však Nejvyšší soud nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít tedy takové námitky, které směřují do oblasti zjištění skutkového stavu, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými stěžovatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Nad rámec toho Nejvyšší soud upozornil, že stěžovatel je z distribuce pervitinu usvědčován zejména znamenanými telefonickými hovory a SMS zprávami, které byly provedeny v rámci odposlechu telekomunikačního provozu. Z toho je podle Nejvyššího soudu zřejmé, že stěžovatel v inkriminované době komunikoval z jím užívaného telefonního čísla s odběrateli drog o záležitostech souvisejících jak s výrobou drog, tak i z jejich distribucí (komunikovali o místě schůzek i o způsobu předání drogy), nebylo však spolehlivě prokázáno, zda poskytoval zmíněnou drogu zdarma nebo za úplatu. K námitce stěžovatele (dovolatele), že v jeho trestní věci nebyla zachována totožnost skutku, Nejvyšší soud uvedl, že byť taková námitka nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů, podle ustálené soudní judikatury je třeba rozlišovat pojem skutek a pojem popis skutku. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný pojem skutku a nikoliv jeho popis. Totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí pouze shoda částečná. Totožnost skutku tedy neznamená, že mezi skutkem uvedeným ve sdělení obvinění a skutkem popsaným v obžalobě musí být úplná shoda. V případě stěžovatelovy věci odvolací soud ve svém rozsudku změnil skutkovou větu tak, že v popisu skutku stěžovatele vypustil pojem "za úplatu". Z ust. §283 odst. 1 TrZ je však podle Nejvyššího soudu zřejmé, že z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy je irelevantní, zda poskytl jinému danou látku za úplatu či bezúplatně. Co se týká dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu, pak stěžovatel jeho naplnění spatřoval - podle Nejvyššího soudu - v tom, že skutková věta obsahovala i poskytování psychotropní látky za úplatu, avšak tento skutek nebyl v trestním řízení prokázán; proto byl odvolací soud - podle stěžovatele - povinen "vyslovit výrok" o zproštění obvinění předmětné obžaloby v rozsahu tohoto jednání. K této argumentaci Nejvyšší soud nad rámec výše parafrázovaného ještě dodal, že s ohledem na závěr o vině stěžovatel nemohl odvolací soud rozhodnout o zproštění stěžovatele v předmětné obžalobě v rozsahu daného jednání. Dále poznamenal, že popis skutku (způsob jeho spáchání) musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl stěžovatel uznán vinným. Ve skutkové větě příslušného rozsudku soudu druhého stupně je pak skutek stěžovatele (vzhledem k povaze) podle Nejvyššího soudu upřesněn dostatečně, to je včetně konkretizace místa, doby i způsobu spáchání trestného činu. Proto ani tento dovolací důvod nebyl námitkami stěžovatele naplněn. Pokud stěžovatel v dovolání argumentoval i tím, že F. trestnou činnost oznámil prostřednictvím svědka K. H. policii, pak v tomto rozsahu odkázal Nejvyšší soud zejména na rozhodnutí odvolacího soudu, který se touto argumentací zabýval a tomuto tvrzení stěžovatele neuvěřil. III. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal (na rozdíl od stěžovatele), že by byly právní závěry obecných soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci není oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti. Obecné soudy - podle mínění Ústavního soudu - postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná základní práva stěžovatele neporušily; věc byla podle Ústavního soudu projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu. Soudy svá rozhodnutí přesvědčivým způsobem odůvodnily; nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen přiměřený trest. Již jen z rekapitulace učiněné Ústavním soudem pod bodem II tohoto usnesení, je zřejmé, že soudy při posuzování stěžovatelovy viny vycházely z celého souboru různorodých důkazů, z nichž, po jejich vyhodnocení, učinily zcela akceptovatelné právní závěry; v tomto ohledu se vlastně stěžovatelova stížnostní argumentace s podstatnou částí odůvodnění napadených rozhodnutí míjí. Není proto správný závěr v ústavní stížnosti obsažený, že obecné soudy rozhodovaly o stěžovatelově vině a trestu jen na základě odposlechů telefonického provozu; soudy vycházely jak z informací podaných spoluobžalovaným F. (o nichž neměly důvod pochybovat), tak z výslechu svědků a z existence věcí, jež byly zajištěny při domovní prohlídce či přímo u samotného stěžovatele. Konečně, nelze stěžovateli přisvědčit ani v tom, že by byl Nejvyšší soud posoudil dovolací důvody ve smyslu trestního řádu příliš formalisticky. Nejvyšší soud sice stěžovateli vytýká, že nenaplnil jednotlivé důvody pro dovolání stanovené zákonem, ovšem - ve skutečnosti - se přesto jeho námitkami ve svém rozhodnutí obsáhle zabývá i po stránce věcné. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že již jen z toho důvodu není v této souvislosti přiléhavý stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04, neboť ten na stěžovatelův případ nedopadá. Ústavní soud tedy uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, jasná, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. srpna 2012 Vojen Güttler, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2012:1.US.240.12.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 240/12
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 28. 8. 2012
Datum vyhlášení  
Datum podání 23. 1. 2012
Datum zpřístupnění 12. 9. 2012
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - MS Brno
SOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodaj Güttler Vojen
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §2 odst.5, §2 odst.6
  • 40/2009 Sb., §283 odst.2 písm.b,c, §43 odst.1 písm.c, §283 odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
Věcný rejstřík trestný čin/spolupachatelství/účastenství
trestná činnost
odposlech
dokazování
důkaz/volné hodnocení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-240-12_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 75782
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-22