infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.04.2012, sp. zn. I. ÚS 241/11 [ usnesení / JANŮ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2012:1.US.241.11.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2012:1.US.241.11.1
sp. zn. I. ÚS 241/11 Usnesení Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem v Praze 2, Chodská 30, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2010, čj. 24 Co 391/2010-221, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 24. 6. 2010, čj. 9 C 124/2009-189, Okresní soud v Příbrami (dále jen "soud I. stupně") zamítl žalobu stěžovatele na určení, že zůstavitelka P. S. (dále jen "zůstavitelka") byla ke dni své smrti členkou bytového družstva Podbabská 10, se sídlem v Praze 6, Podbabská 10, a současně výlučnou nájemkyní bytové jednotky číslo X nacházející se v domě č.p. XY, nacházejícím se na parcele č. XX, zapsaném na listě vlastnictví č. XY pro katastrální území Bubeneč, obec Praha, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha, Katastrální pracoviště Praha. Současně uložil žalobci (stěžovateli) zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 16 222 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Soud I. stupně na základě provedeného dokazování vzal za prokázané, že zůstavitelka byla v době podpisu smlouvy o převodu členství v bytovém družstvu v takovém stavu, že není důvod pochybovat o její způsobilosti k uzavření smlouvy. Na základě toho soud I. stupně konstatoval, že se žalobci (nyní stěžovatelovi) nepodařilo unést důkazní břemeno, že smlouva o převodu členství v bytovém družstvu mezi zůstavitelkou a J. K. (dále jen "žalovaná") je absolutně neplatná. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal. Rozsudku soudu I. stupně vytýkal, že trpí vadou, neboť žalovanou nevyzval k vyjádření ve věci, čímž bylo porušeno právo účastníků řízení na rovné postavení v procesu a následkem toho je rozhodnutí nesprávné. Dále stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí, neboť soud I. stupně nevysvětlil, jakými úvahami se řídil, a nevypořádal se s argumenty žalobce, zejm. se nezabýval rozporem smlouvy o převodu členství s dobrými mravy. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 18. 11. 2010, čj. 24 Co 391/2010-221, rozsudek soudu I. stupně potvrdil a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 10 600 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění odvolací soud konstatoval, že neshledal, že by řízení trpělo některou z vad řízení, neboť se žalovaná již při prvním jednání ve věci k žalobě vyjádřila. Odvolací soud nesouhlasil ani s tvrzením stěžovatele, že by rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, neboť soud I. stupně provedl potřebné dokazování, provedené důkazy správně zhodnotil a na základě provedeného dokazování učinil soud správné právní posouzení věci. Soud také neshledal, že by uzavřená smlouva nebyla dostatečně určitá nebo by byla v rozporu s dobrými mravy kvůli tomu, že byla uzavřena jako smlouva bezúplatná. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku odvolacího soudu, neboť se domnívá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Svou ústavní stížnost odůvodnil tím, že soud I. stupně učinil první úkon před nabytím účinnosti novely občanského soudního řádu č. 7/2009 Sb., tudíž příprava jednání měla být učiněna podle dosavadního znění o. s. ř., tedy soud I. stupně měl při přípravě jednání postupovat takovým způsobem, aby bylo možno rozhodnout při jediném jednání. Tím, že soud I. stupně nepostupoval podle procesních pravidel, postupoval svévolně, což není v právním státě přípustné. V důsledku toho došlo podle stěžovatele k porušení principu rovnosti stran, protože žalovaná nebyla v žádné fázi řízení nucena předložit svá tvrzení a ani příslušné důkazy. Dále stěžovatel poukazuje na to, že v odvolání vytkl, že soud I. stupně ignoroval jeho právní hodnocení ohledně existence rozporu smlouvy o převodu členství v bytovém družstvu s dobrými mravy. Podle stěžovatele se tímto rozporem odvolací soud sice sám zabýval, ale tím neodstranil samotnou vadu řízení a navíc porušil svým rozhodnutím dvojinstančnost řízení. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal. Zásada rovnosti účastníků před soudem, zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy, je provedena v §18 občanského soudního řádu a dále se v podmínkách občanského soudního řízení promítá např. v ustanoveních §24, §44, §115, §123 a §158 o. s. ř. [usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 303/98 (U 59/12 SbNU 477)]. Stát přitom negarantuje stranám sporu absolutně rovné postavení, neboť to s ohledem na rozdílnost procesních rolí obou sporných stran není ani možné. Z tohoto hlediska platí, že má-li mít žalobce v řízení úspěch, musí v žalobě tvrdit a prokazovat skutečnosti odpovídající skutkovým znakům právní normy, z níž vyplývá jím uplatněný nárok. Je na žalobci, aby tato tvrzení uplatnil a prokázal. Princip rovnosti zbraní zajišťuje pouze stejnou možnosti účasti, vyjádření i jednání před soudy pro obě procesní strany. Právní nauka i soudní praxe jsou přitom zajedno v tom, že s principem rovnosti není v rozporu, jestliže účastník svých práv nevyužívá, nedostavuje se nebo nejedná, byla-li mu k tomu dána možnost (srov. WINTEROVÁ, A. et al. Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 5. vyd. Praha: Linde, 2008, s. 69). Opak by přitom vedl k tomu, že by byla popřena samotná koncepce civilního sporného řízení, která je obecně založena na právním zájmu jednotlivce, který má sám prosazovat a chránit své zájmy v soudním řízení. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že námitka porušení rovnosti zbraní byla řešena již před odvolacím soudem, který ve shodě se stanoviskem žalované neshledal, že by se žalovaná neměla možnost k řízení vyjádřit a náležitě se v řízení bránit. K porušení rovnosti stran nedošlo ani v rámci samotného odvolacího řízení, vůči němuž stěžovatel namítá, že došlo k porušení práva žalované, neboť neměla dostatečný prostor, aby se seznámila s podáními stěžovatele doručenými odvolacímu soudu krátkou cestou během soudního jednání. Vzhledem k tomu, že takovýmto jednáním nemohla být ani teoreticky porušena práva stěžovatele, nýbrž žalované, považuje Ústavní soud tuto argumentaci za neudržitelnou. Již výše bylo řečeno, že žalovaná zásadně nemá povinnost předkládat svá tvrzení a navrhovat důkazy k nim. Obvykle postačuje, nevyplývá-li z hmotného práva, že je důkazní břemeno obráceno v neprospěch žalované (srov. §54 odst. 2 obchodního zákoníku), když žalovaná nesouhlasí s tvrzením žalobce. Žalobce potom musí soudu nejen tvrdit rozhodné skutečnosti, ale musí je i náležitě prokázat. V případě nesplnění povinnosti nastupují nepříznivé následky v podobě procesních břemen (neunesení břemena tvrzení a břemena důkazního). Ústavní soud přitom odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu (usnesení NS ze dne 8. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2675/2006, publikované v časopise Soudní rozhledy 1/2008 str. 11), který judikoval následující: "Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla nebo nemohla být prokázána a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá." Ústavní soud souhlasí s názorem stěžovatele, že se na řízení vztahuje čl. II bod 6. novely č. 7/2009 Sb., který uvádí, že se při nařízení a provedení jednání před soudem prvního stupně postupuje podle dosavadních právních předpisů. Je však nutno dodat, že se samotná podstata přípravy jednání nezměnila. Došlo pouze k novelizaci institutu přípravného jednání. Podle §114a občanského soudního řádu ve znění před novelou č. 7/2009 Sb. připraví předseda senátu jednání tak, aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání. Rozhodování v rámci jediného jednání je obecnou zásadou, kterou nelze v rozhodovací praxi vždy dodržet z důvodu složitosti kauz, které se před soud dostávají. Striktní dodržování této zásady by proto v praxi muselo být učiněno na úkor soudní ochrany práv jednotlivců, což nelze akceptovat. Samotný průběh přípravy jednání je plně na úvaze soudu. Soud si přitom nesmí počínat svévolně a má ctít zásadu procesní ekonomie. Ústavní soud v dotčeném případě neshledal, že by postup obecných soudů byl projevem svévole, vedl k nepřiměřeným průtahům řízení a v důsledku toho k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní soud nesouhlasí ani s posledním argumentem uvedeným v ústavní stížnosti, a to s porušením dvojinstančnosti soudního řízení. Ústavní soud odkazuje na řadu svých předchozích rozhodnutí zabývajících se touto problematikou, zejm. na nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07 (N 134/50 SbNU 181). Ústavní soud jasně konstatoval, že "odvolací soud má rozhodnutí soudu I. stupně potvrdit, je-li ‚ve výroku' věcně správné. (...) Odvolací soud má potvrdit nejen rozhodnutí soudu I. stupně, které je založeno na správných skutkových zjištěních a správném právním posouzení, ale kupř. i rozhodnutí, které je postaveno na nesprávném právním názoru, avšak přesto je co do výroku správné." Takové rozhodnutí ovšem nesmí být pro strany překvapivé a musí být předvídatelné vzhledem k průběhu soudního řízení. V tomto směru však Ústavní soud žádné pochybení neshledal. Na základě shora uvedeného odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 26.dubna 2012 Vojen Güttler předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2012:1.US.241.11.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 241/11
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 26. 4. 2012
Datum vyhlášení  
Datum podání 25. 1. 2011
Datum zpřístupnění 18. 5. 2012
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - KS Praha
Soudce zpravodaj Janů Ivana
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3
Ostatní dotčené předpisy
  • 40/1964 Sb., §38 odst.2, §39
  • 99/1963 Sb., §157 odst.2, §114a, §80 písm.c, §114b odst.5, §114b odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík neplatnost/absolutní
soud/stížnost na postup soudu
smlouva
procesní postup
žaloba/na určení
družstvo/bytové
dobré mravy
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-241-11_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 74151
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-23