ECLI:CZ:US:2012:1.US.3016.11.1
sp. zn. I. ÚS 3016/11
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 31. května 2012 sp. zn. I. ÚS 3016/11 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a) N. H. K., b) L. T. T. H. a c) nezl. S. M. N. L. proti výrokům II a III rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011 č. j. 30 Cdo 1684/2010-363, kterým bylo zamítnuto dovolání stěžovatelů týkající se výše náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení.
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podanou k Ústavnímu soudu dne 10. 10. 2011, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí [ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím byla porušena jejich základní práva garantovaná v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatelé spatřovali porušení svých základních práv ve dvou aspektech. Jednak ve skutečnosti, že rozsudek Nejvyššího soudu dle stěžovatelů relativizuje skutečnost, že stěžovatel a) byl veřejně skandalizován s uvedením své fotografie, jména a příjmení v tisku a v TV Nova jako zločinec a mafián, kdy údaje o vyšetřování zjevně unikly od Policie České republiky a k této skandalizaci stěžovatele by nedošlo, nebýt jeho nedůvodného trestního stíhání. Nejvyšší soud totiž nepovažuje za prokázané, že by k úniku (byť velmi podrobných) informací z trestního spisu došlo od Policie České republiky, ačkoliv odjinud být získány nemohly (navíc se tak stalo v rekordně krátkém čase: k zásahu Policie České republiky došlo dne 6. 6. 2006 a již následujícího dne vyšel podrobný článek v deníku Aha! a byla odvysílána reportáž v pořadu TV Nova "Na vlastní oči" s uvedením detailů a osobních údajů, které znala pouze Policie České republiky). Nejvyšší soud dále zcela přehlédl, že k ničemu takovému by nikdy nedošlo, nebýt od počátku nedůvodného trestního stíhání stěžovatele. Bez ohledu na újmu umocněnou medializací případu stěžovatele Nejvyšší soud uzavřel, že částka 100 000 Kč přiznaná stěžovateli jakožto zadostiučinění není nízká, naopak že je částkou poměrně vysokou, a navíc se stěžovateli dostalo určitého zadostiučinění již nálezem Ústavního soudu. Zcela přitom odhlédl od výše náhrad obvykle přiznávaných v režimu žalob o ochranu osobnosti.
3. Jednak ve skutečnosti, že obecné soudy svoje rozhodnutí založily na takovém výkladu ustanovení §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "OdpŠk"), podle kterého v důsledku přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu v penězích údajně stěžovatelům nepřísluší nárok, aby soud konstatoval porušení jejich práv. K námitce, že pokud soud přiznal stěžovatelům zadostiučinění v penězích, tím spíše měl soud ve výroku konstatovat, že došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů, Nejvyšší soud zaujal stanovisko, že přiznání zadostiučinění v penězích vylučuje, aby soud zároveň konstatoval porušení práva. Takový závěr ovšem dle stěžovatelů z ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk nevyplývá, neboť při výkladu tohoto ustanovení soudy přehlédly, že peněžité zadostiučinění se poskytuje tam, kde by se nejevilo dostačujícím konstatování porušení práva samotné (tedy jenom takové konstatování). Proto tím, že stěžovatelům byla přiznána peněžitá zadostiučinění 100 000 Kč, resp. po 50 000 Kč, nezaniklo ani nebylo konzumováno právo stěžovatelů na to, aby bylo soudem (ve výroku rozsudku) konstatováno porušení jejich práv. Nejvyšším soudem zvolený výklad OdpŠk je v rozporu s tím, že jedinou závaznou částí rozsudku, a to jak pro účastníky, tak pro ostatní orgány, je jeho výrok. Proto konstatování, že došlo k porušení práva, implicitně obsažené pouze v odůvodnění rozsudku, nemůže být žádným zadostiučiněním, protože na rozdíl od výroku není odůvodnění rozsudku závaznou částí rozhodnutí. Stěžovatel s ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve výrocích II a III svým nálezem zrušil.
4. Ústavní soud vyzval účastníka řízení, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud prostřednictvím předsedy příslušného senátu 30 Cdo JUDr. F. Ištvánka uvedl, že Nejvyšší soud oproti názoru stěžovatelů dovodil, že ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk je případem způsobu vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývajícím z právního předpisu a v tomto ohledu omezuje účastníky v možnosti se svými nároky volně nakládat, neboť soud rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě. Pokud je poškozené osobě přiznána finanční kompenzace náhrady nemajetkové újmy, obsahuje takové rozhodnutí ve svém odůvodnění i konstatování zásahu do jejích práv výkonem státní moci. V daném případě byla nezákonnost rozhodnutí i nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení konstatována v několika rozhodnutích, včetně odůvodnění soudů rozhodujících v kompenzačním řízení. Proto Nejvyšší soud ve svém rozsudku uvedl, že není podmínkou, aby konstatování porušení práva bylo vyjádřeno v samostatném výroku rozhodnutí, neboť konstatování porušení práva je nutným předpokladem pro přiznání finančního zadostiučinění, a proto je v případech, kdy se peněžité zadostiučinění poškozené osobě přiznává, v odůvodnění rozhodnutí vždy obsaženo. Konstatování porušení práva je morální formou odškodnění, kterou se stát omlouvá poškozené osobě za svoje nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup, a takto by měl stěžovatel omluvu státu i přijímat. Není tedy pravda, že výklad ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk Nejvyšším soudem neumožňuje přiznat finanční zadostiučinění a zároveň konstatovat porušení práv. Naopak, konstatování porušení práva je nutným, zde vskutku implicitním předpokladem pro přiznání peněžitého zadostiučinění, a obdobně jako ve věcech nepřiměřené délky řízení je nutné, aby bylo v odůvodnění rozhodnutí výslovně uvedeno. Nejvyšší soud se domnívá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatelů, a proto navrhl ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
5. Ústavní soud dále vyzval vedlejšího účastníka k vyjádření se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti. Ministerstvo spravedlnosti ve svém vyjádření nejprve zhodnotilo průběh zásahu speciálního policejního útvaru i délku trestního řízení, které považuje za zcela přiměřené. Nadto uvedlo, že nemajetková újma představuje zásah do jiné než majetkové sféry poškozeného. Peněžitá kompenzace je označena za způsob zásadně subsidiární, nastupující tehdy, není-li možno vzniklou nemajetkovou újmu nahradit jinak, přičemž dostačujícím prostředkem nápravy by se nejevilo pouhé konstatování porušení práva. Má-li být přistoupeno k peněžité náhradě, stanoví OdpŠk povinnost přihlédnout k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k majetkové újmě došlo. Dle názoru vedlejšího účastníka tak přiznaná náhrada nemajetkové újmy všem třem stěžovatelům k údajně prokázaným prožitým útrapám stěžovatelů na straně jedné a na straně druhé i principu při odškodňování jiných nemateriálních škod (např. odškodnění bolestného i při těžkých psychických úrazech zřídkakdy v základním bodovém ohodnocení přesahující částky nad několik desítek tisíc korun) se jeví jako zcela nadstandardní. V závěru vedlejší účastník dodal, že Úmluva ani judikatura Evropského soudu pro lidská práva nezaručují právo na kompenzaci čistě z toho důvodu, že zde probíhalo trestní řízení, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem. Pokud vnitrostátní zákon a judikatura takové právo přiznávají, pak jdou v tomto smyslu nad rámec ochrany poskytované Úmluvou. Jiná situace by samozřejmě mohla nastat, pokud by dané trestní řízení zároveň bylo stiženo určitou vadou z hlediska kritérií stanovených Úmluvou, jako např. nadměrnou délkou, porušením principu presumpce neviny, nesdělením obvinění, znemožňováním řádně se hájit apod. V takové situaci by pak Evropský soud pro lidská práva jistě mohl shledat porušení Úmluvy a přiznat stěžovateli peněžité zadostiučinění (viz rozsudek Kučera proti Slovensku ze dne 17. 7. 2007). Vedlejší účastník má za to, že již přiznaná výše nemajetkové újmy je zcela nadstandardní, a k žádnému porušení ústavních práv stěžovatelů dovolacím soudem tak nedošlo. Proto navrhl ústavní stížnost stěžovatelů jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, popř. jako nedůvodnou zamítnout.
6. Uvedená vyjádření byla zaslána k replice stěžovatelům, kteří reagovali podáním ze dne 4. 5. 2012, v němž i nadále polemizovali s argumentací vedlejšího účastníka - Ministerstva spravedlnosti ohledně bezvadnosti postupu orgánů činných v trestním řízení proti nim vedeném, resp. s opětovně předestřenou interpretací ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk ze strany Nejvyššího soudu. Na podporu své polemiky stěžovatelé odkázali i na závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1586/09 ze dne 6. 3. 2012 (N 43/64 SbNU 491; výše nemajetkové újmy ve sporech o ochranu osobnosti) či z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2367/2010-233 (požadavek na omluvu vedle poskytnutého zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou výkonem vazby). Proto i s uvedenými vyjádřeními nesouhlasili a i nadále trvali na podané ústavní stížnosti.
7. Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.
II.
8. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatelů rovněž vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 11 C 292/2007, z něhož zjistil následující, pro řízení o ústavní stížnosti rozhodující skutečnosti.
9. Žalobou ze dne 6. 6. 2007 podanou proti Ministerstvu vnitra, Ministerstvu spravedlnosti, Městskému státnímu zastupitelství v Praze a Mgr. Ing. J. Z., státnímu zástupci Městského státního zastupitelství v Praze, se stěžovatelé domáhali náhrady škody a nemajetkové újmy, která jim měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu v trestním řízení, zejména při provádění domovní prohlídky. Na náhradě škody žádal stěžovatel a) uhradit částku 40 425 Kč s přísl. za škodu způsobenou na domovních dveřích a zárubních, částku 96 581,50 Kč s přísl. za náklady vynaložené na právní zastoupení advokátem v souvislosti s trestním stíháním a náhradu škody ve výši 9% úroku z prodlení z finančních částek zajištěných při domovní prohlídce. Jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu žádal stěžovatel a) 1 000 000 Kč a písemnou omluvu, stěžovatelka b) 300 000 Kč a písemnou omluvu, stěžovatelka c) 200 000 Kč a písemnou omluvu; stěžovatelé dále žádali, aby soud konstatoval porušení jejich základních práv a svobod jednáním a opomenutím ze strany žalovaných.
10. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 10. 2007 č. j. 11 C 292/2007-62 byla žaloba v části, v níž se stěžovatelé domáhali písemné omluvy, vyloučena k samostatnému projednání. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 6. 8. 2008 č. j. 11 C 290/2007-150 uložil České republice jednající Ministerstvem vnitra zaplatit stěžovateli a) náhradu škody dle žaloby (výroky I a III) a jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu uložil České republice zaplatit stěžovateli a) 100 000 Kč (výrok V), stěžovatelkám b) a c) každé 50 000 Kč (výroky VII. a IX.). Proti ostatním žalovaným a ve zbývající části nároky stěžovatelů zamítl (výroky II, IV, VI, VIII, X). Ve výroku XII zamítl návrh, aby soud konstatoval porušení základních práv a svobod stěžovatelů, a žádnému z účastníků nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení (výrok XIII).
11. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 10. 2009 č. j. 18 Co 155, 373/2009-274 změnil vyhovující a zamítavé výroky rozsudku soudu prvního stupně o věci samé tak, že ty směřují proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti (výroky I a II), uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelům náklady řízení před soudem prvního stupně (výrok IV) a nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok VI). Odvolací soud po doplnění dokazování v odvolacím řízení vyšel z následujícího skutkového stavu věci:
- Dne 5. 6. 2006 vydal policejní komisař usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele a) pro trestný čin podvodu. Dne 7. 6. 2006 byl stěžovatel a) propuštěn ze zadržení na svobodu, když po výslechu obviněného dospěl soud k závěru, že není dán důvod vazby.
- Na základě příkazu k domovní prohlídce vydaného Obvodním soudem pro Prahu 1 dne 5. 6. 2006 sp. zn. 43 Nt 2534/2006 byla provedena domovní prohlídka v ranních hodinách Útvarem rychlého nasazení (URNA), přitom došlo k vyražení dveří a k vystrašení "až k smrti" nejen stěžovatele a), ale hlavně jeho manželky [stěžovatelky b)] a nezletilé sedmileté dcery [stěžovatelky c)], na něž bylo mířeno střelnými zbraněmi, což u nich vyvolalo těžký psychický šok. Stěžovatelka b) byla dne 12. 6. 2006 vyšetřena na psychiatrii a byla jí doporučena léčba medikamenty, klidový režim a další kontroly, stěžovatelka c) byla dne 12. 6. 2006 vyšetřena dětských psychiatrem a dne 14. 9. 2006 byl její stav hodnocen jako stabilizovaný. Při domovní prohlídce došlo ke škodě na domovních dveřích a zárubních, za jejichž opravu stěžovatel a) zaplatil 40 425 Kč; byly zajištěny finanční prostředky ve výši 1 515 001 Kč, 103 390 €, 27 431 USD a 608 000 vietnamských dongů; incident měl dopad na celou rodinu, ve vztahu k přátelům i ve vztahu mezi stěžovatelem a) a stěžovatelkou b).
- Na žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu zareagoval dopisem ze dne 27. 7. 2006 Mgr. Ing. J. Z., který stěžovateli a) sdělil, že v postupu policejního orgánu neshledal pochybení. Na další žádost stěžovatele a) Městské státní zastupitelství přípisem ze dne 22. 11. 2006 sdělilo, že vyšetřování provázejí neodůvodněné průtahy, neboť policejní komisař opakovaně uložené pokyny dozorujících státních zástupců plnil pouze zčásti nebo se značným odstupem, a vyslovilo domněnku, že v daném případě bude namístě zastavení trestního stíhání.
- Ke stížnosti stěžovatele a) ze dne 6. 6. 2006 vrchní státní zástupce dne 20. 9. 2006 konstatoval důvodnost námitky týkající se nesprávnosti a nezákonnosti trestního stíhání, neboť shledal, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno předčasně, na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci; usnesení trpělo vadami, pro něž bylo nepřezkoumatelné a nesplňovalo zákonem stanovené náležitosti, především pokud šlo o popis skutku ve výroku usnesení, kde absentoval popis subjektivní stránky.
- Dne 11. 1. 2007 bylo trestní stíhání stěžovatele a) zastaveno, neboť skutek, jehož se měl stěžovatel a) dopustit, není trestným činem.
- Na základě ústavní stížnosti Ústavní soud nálezem ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 536/06 (N 100/53 SbNU 263) citovaný příkaz k domovní prohlídce vydaný Obvodním soudem pro Prahu 1 zrušil, neboť byl zcela neodůvodněný a jeho vydáním bylo porušeno stěžovatelovo základní právo (svoboda) na nedotknutelnost obydlí, které je garantováno zejména čl. 12 Listiny.
12. Městský soud v Praze vzal za prokázané, že nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání vznikla stěžovateli a) škoda i nemajetková újma. Nezákonnost rozhodnutí byla prokázána rozhodnutím o zastavení trestního stíhání, které konstatovalo vady předchozího úředního postupu orgánů činných v trestním řízení. Vyústila-li nesprávnost postupu trestního orgánu v nesprávné rozhodnutí, za které stát odpovídá, je ve skutkové podstatě náhrady škody subsumován i předchozí nesprávný úřední postup, který v rozhodnutí vyústil, jakož i důsledek takového rozhodnutí - vykonání domovní prohlídky. Stát nemůže z jednoho skutku odpovídat duplicitně, tedy jak za nesprávný úřední postup, tak i za nezákonné rozhodnutí. Domovní prohlídka byla provedena v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání a její nezákonnost byla výslovně konstatována i Ústavním soudem. Jelikož byla porušena psychika, rodinné vztahy, snížena důstojnost a vážnost všech stěžovatelů, bylo namístě poskytnout zadostiučinění v penězích, jehož výše byla stanovena úvahou soudu, neboť žádný právní předpis nestanoví pevné částky, které mají být za tu kterou újmu poskytnuty. Odvolací soud sice nevyloučil možnou kumulaci jak konstatování porušení práva, tak i poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, neshledal však, že by v dané věci nastaly okolnosti odůvodňující kumulaci obou nároků. Stěžovatelé se tohoto zadostiučinění de facto domohli již tím, že v rozhodnutí o zastavení trestního stíhání i v nálezu Ústavního soudu bylo uvedeno, které právní normy byly příslušnými orgány aplikovány chybně. Proto je nadbytečné, aby další forma této omluvy - konstatování porušení práva příslušnými orgány - byla uváděna v tomto rozhodnutí.
13. Dovolání stěžovatelů bylo ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu zamítnuto (výrok II) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III). Nejvyšší soud uvedl, že s dovolateli lze souhlasit v tom, že na prvním místě přichází v úvahu poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva jako jedné z forem morální satisfakce. Pokud konstatování porušení práva stěžovatele nepředstavuje samo o sobě postačující a zároveň účinnou náhradu za vzniklou nemajetkovou újmu, je na zvážení soudu, zda nemajetkovou újmu není možné nahradit jinak, např. formou omluvy, zmírněním uloženého trestu a podobně. Peněžní satisfakce připadá v úvahu tehdy, pokud by morální satisfakce nebyla způsobené nemajetkové újmě adekvátní. Poskytnutí finanční náhrady je tedy považováno za formu zadostiučinění pro poškozené nejsilnější a nejhodnotnější, zatímco konstatování porušení práva za pouhý mezník nutný k vyjádření, že k určitému pochybení orgánů veřejné moci došlo. Dovolací soud zastává názor, že v případě odškodnění nemajetkové újmy poškozeného podle OdpŠk nelze vedle peněžní formy zadostiučinění současně přiznat zadostiučinění formou konstatování porušení práva v samostatném výroku rozhodnutí. Právní úprava stanoví určitá pravidla, podle kterých musí soud (případně již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) při stanovení formy zadostiučinění postupovat, a to s ohledem na přiměřenost zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmě. Forma peněžité satisfakce přichází do úvahy jako prostředek odškodnění závažné nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a konstatování porušení práva se samo o sobě nejevilo jako dostatečné. Přiznání peněžité částky proto konzumuje požadavek na konstatování porušení práva. Konstatování porušení práva v tom smyslu, že došlo k nezákonnému rozhodnutí nebo k nesprávnému úřednímu postupu, je nutným předpokladem pro možnost přiznat poškozenému finanční náhradu, a proto je v odůvodnění rozhodnutí vždy, ať už explicitně či implicitně, obsaženo. Není tedy podmínkou, aby konstatování porušení práva bylo vyjádřeno v samostatném výroku rozhodnutí. Konstatování porušení práva ve výroku rozhodnutí je namístě v případě, že se jiná forma náhrady poškozenému nepřiznává, neboť je tím zároveň zdůrazněna hodnota této formy morálního zadostiučinění jako dostatečné a plnohodnotné náhrady za vzniklou nemajetkovou újmu. Pokud je poškozené osobě přiznána finanční kompenzace náhrady nemajetkové újmy, jedná se z pohledu ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk o maximální možnou satisfakci, kterou lze poškozenému přiznat, a nutně takové rozhodnutí obsahuje ve svém odůvodnění i konstatování zásahu do jeho práv výkonem státní moci.
14. K dovolací námitce stěžovatelů, v níž brojili proti výši přisouzeného zadostiučinění, Nejvyšší soud konstatoval, že ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk stanoví, že při určování výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Jde o normu s relativně neurčitou hypotézou, vyžadující, aby soud (případně již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti každého individuálního případu sám vymezil okolnosti významné pro určení výše náhrady. Ustanovení §31a OdpŠk hovoří pouze o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené, samotné určení výše však ponechává na volném uvážení soudu. Zákon tedy nevymezuje žádnou případnou hranici (minimální nebo maximální) pro určení výše zadostiučinění. Soud je při úvaze o přiměřenosti výše finančního odškodnění povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska, kterými jsou především závažnost nemajetkové újmy a ověřené okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo. Zvažovány budou zejména dopady nezákonného rozhodnutí do osobnostní sféry poškozeného, nepříznivost jejich vlivu na pověst poškozeného, jeho dosavadní způsob života a podobně. V posuzované věci soudy přihlédly k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě stěžovatelů a), b), c) došlo, zejména k nezákonnosti rozhodnutí o zahájení trestního stíhání proti stěžovateli a) a k následné domovní prohlídce provedené Útvarem rychlého nasazení. Odvolací soud dále doplnil, že byla porušena psychika, rodinné vztahy a snížena důstojnost a vážnost všech žalobců, čímž vymezil závažnost vzniklé nemajetkové újmy. Částku 100 000 Kč pro stěžovatele a) a 50 000 Kč pro každou ze stěžovatelek b) a c) shledal odvolací soud přiměřenou prokázaným prožitým útrapám. Nejvyšší soud nadto upozornil, že soud prvního stupně ani soud odvolací ve svém odůvodnění výslovně nezmínily, jaký vliv měla medializace celé kauzy na závažnost nemajetkové újmy žalobce a), z obsahu spisu však vyplývá, že důkaz přepisem pořadu TV Nova "Na vlastní oči" ze dne 7. 6. 2006 s názvem "Inspektor Klimša zasahuje", jakož i fotokopií deníku Aha! byl proveden soudem prvního stupně při jednání dne 22. 4. 2008 (č. l. 129), návrh na doplnění dokazování videokazetou téhož pořadu TV Nova byl zamítnut usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 při jednání dne 17. 6. 2008 (č. l. 143). Při prvním jednání ve věci dne 30. 1. 2008 byl soudem prvního stupně proveden rovněž důkaz zprávou Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 27. 7. 2006, kde ke stížnosti žalobce a) Mgr. Ing. J. Z., státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, mimo jiné uvedl, že zdrojem mediální prezentace není policejní orgán konající vyšetřování případu a že okolnosti odvysílání pořadu TV Nova "Na vlastní oči" ze dne 7. 6. 2006 jsou předmětem šetření orgánů Inspekce ministra vnitra.
15. Nejvyšší soud proto uzavřel, že přisouzenou částku zadostiučinění ve výši 100 000 Kč pro stěžovatele a) za trestní stíhání, které bylo po 7 měsících zastaveno, a za provedenou domovní prohlídku lze označit za poměrně vysokou, tedy za částku, která je účinným prostředkem nápravy tvrzené nemajetkové újmy. Při úvaze o přiměřenosti výše zadostiučinění lze přitom přihlédnout i k tomu, že určitého morálního zadostiučinění se stěžovateli a) dostalo nálezem Ústavního soudu a že trestní stíhání bylo poměrně rychle zastaveno (po 7 měsících). Přestože nemajetková újma stěžovatele a) mohla být umocněna medializací celé záležitosti, nelze uzavřít, že by stěžovateli a) přisouzená částka byla nepřiměřeně nízká.
III.
16. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná (ustanovení §75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [ustanovení §30 odst. 1, ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu (a rozhodnutími jemu předcházejícími) nebyla porušena ústavně garantovaná základní práva stěžovatelů, jak namítali v ústavní stížnosti.
17. Úkolem Ústavního soudu je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv kontrola "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušeny stěžovatelovy základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
18. Podstatou ústavní stížnosti je jednak nesouhlas stěžovatelů se způsobem, jakým obecné soudy interpretovaly citované ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk, podle kterého v důsledku přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu v penězích stěžovatelům nepřísluší nárok, aby soud ve výroku konstatoval i porušení jejich práv; jednak polemika stěžovatelů se způsobem, jakým obecné soudy v daném případě posoudily otázku přiměřenosti výše náhrady nemajetkové újmy v penězích dle ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk, aniž by zohlednily závažnost a intenzitu zásahu způsobeného jim zveřejněním nepravdivých a difamujících informací v tisku a v reportáži TV Nova, souvisejících s trestním stíháním vedeným proti stěžovateli a), které bylo posouzeno jako nezákonné.
19. Ústavní soud v prvně uvedeném případě polemiku stěžovatelů se způsobem interpretace citovaného ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk, založenou především na argumentaci, která je v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy, zejména pak v řízení o dovolání, a které se pohybují v rovině jednoduchého práva, považuje za nepřípadnou a zjevně neopodstatněnou, neboť tímto stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Nadto se dle názoru Ústavního soudu Nejvyšší soud řádně s těmito námitkami stěžovatelů vypořádal a své závěry zevrubně a dostatečně odůvodnil, a to i s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu k dané problematice (srov. např. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2742/2009 či sp. zn. 30 Cdo 1684/2010).
20. Naopak v druhém uvedeném případě Ústavní soud polemiku stěžovatelů ohledně způsobu, jakým obecné soudy v jejich případě posoudily otázku přiměřenosti výše náhrady nemajetkové újmy v penězích dle ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk, považuje za ústavněprávně relevantní, nicméně ani v tomto případě Ústavní soud v postupu Nejvyššího soudu ani soudů nižších instancí porušení ústavně garantovaných základních práv stěžovatelů neshledal. K tomuto závěru Ústavní soud dospěl poté, co závěry napadeného rozhodnutí (i rozhodnutí jemu předcházejících) přezkoumal prizmatem níže uvedených východisek, která Ústavní soud dovodil ve své judikatuře vztahující se k otázce určování výše náhrady nemajetkové újmy v penězích dle §31a odst. 2 OdpŠk.
21. Institut zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle §31a OdpŠk je koncipován jako účinný prostředek, kterým zákonodárce vytvořil prostor pro následnou kompenzaci negativních důsledků porušení základního práva účastníka řízení způsobených průtahy soudního a správního řízení, nesprávným úředním postupem či dokonce nezákonným rozhodnutím. Složitost vymezeného předmětu kompenzace se promítá i do způsobu určení, v jaké výši bude poskytnuta. Ustanovení §31a OdpŠk v tomto směru nedává k dispozici žádný jednoduchý vzorec, resp. žádnou exaktní metodu, nýbrž vymezuje určitá kritéria, jež musí být při úvaze příslušných orgánů o výši zadostiučinění zohledněna.
22. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 (N 45/64 SbNU 551) Ústavní soud vymezil tři kroky, z nichž rozhodování o přiznání zadostiučinění z povahy věci sestává. Prvním z uvedených kroků je zodpovězení otázky, zda bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Bylo-li tomu tak, je třeba posoudit, zda v jeho důsledku vznikla určité osobě nemateriální újma. Jsou-li splněny uvedené předpoklady, musí být nakonec rozhodnuto o formě zadostiučinění a její výši v případě, že se za nejadekvátnější formu zadostiučinění jeví přiznání finanční náhrady nemajetkové újmy. Kritéria pro její určení zakotvuje ustanovení §31a odst. 2 a 3 OdpŠk. Je namístě podotknout, že jejich posouzení je primárně otázkou aplikace "podústavního" práva, k němuž je povolán v první řadě příslušný správní úřad, jenž při uplatnění nároku na zadostiučinění jedná za stát, a následně obecné soudy při rozhodování o žalobě proti státu, nebyl-li žadatel spokojen s přiznanou částkou.
23. Jejich rozhodnutí však musí dostát ústavněprávním požadavkům. Zejména musí nezbytně akcentovat požadavek ochrany základních práv účastníků řízení, přičemž výklad všech základních práv musí být prováděn v hranicích vymezených lidskou důstojností, kterou je zapotřebí respektovat a, je-li třeba, i chránit [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 1191/08 ze dne 14. 4. 2009 (N 85/53 SbNU 79) či sp. zn. I. ÚS 823/11 ze dne 6. 3. 2012 (N 44/64 SbNU 521)]. Stejně tak je nezbytné, aby rozhodnutí soudu o přiznání zadostiučinění v určité výši bylo s ohledem na požadavek vyloučení svévole přezkoumatelné, a tedy aby v něm byla dostatečným způsobem vyložena kritéria, jakými se při jejím určení soud řídil [k významu odůvodnění rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud vyjádřil kupř. v nálezech sp. zn. III. ÚS 176/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 89/6 SbNU 151), sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213) či sp. zn. III. ÚS 346/09 ze dne 3. 9. 2009 (N 194/54 SbNU 393)]. Za relevantní kritérium přezkumu, na jehož základě může Ústavní soud zasáhnout do hodnocení obecných soudů, lze nakonec považovat i to, zda zadostiučinění přiznané v určité výši je vzhledem ke konkrétním okolnostem případu vůbec způsobilé plnit svou kompenzační funkci. Jinými slovy, zda příslušné závěry o jeho výši nelze považovat za "extrémní" v tom smyslu, že se zcela vymykají smyslu a účelu dané právní úpravy [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 247/59 SbNU 515)].
24. Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatelé svou ústavní stížností brojí proti konkrétním právním závěrům obecných soudů ohledně výše poskytnutého zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a následně provedenou domovní prohlídku. Vychází přitom z toho, že uvedená částka měla být vyšší, neboť uvedená trestní věc byla medializována, a došlo tak k intenzivnějšímu zásahu do jejich základních (osobnostních) práv, což ovšem dle jejich názoru obecné soudy zcela pominuly. V daném případě se však nejedná o argument dostačující. Obvodní soud pro Prahu 5 i Městský soud v Praze dospěly k závěrům, že nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání vznikla stěžovateli a) škoda a všem stěžovatelům i nemajetková újma, kterou vyčíslily částkami 100 000 Kč, resp. po 50 000 Kč, přičemž ve svých rozhodnutích důkladně předestřely, z jakých důvodů shledaly nezákonnost postupu orgánů činných v trestním řízení. Nejvyšší soud se v napadeném rozhodnutí s uvedenými závěry ztotožnil, nadto se důkladně vypořádal s dovolacími námitkami stěžovatelů týkajícími se stanovené výše zadostiučinění a podrobným způsobem dovysvětlil, z jakého důvodu došlo k jeho přiznání právě v této výši. Přihlédl přitom nejen ke specifikům rozhodování obecných soudů v obdobných případech, ale i ke konkrétním okolnostem dané věci a závažnosti dopadu původního trestního řízení na stěžovatele a jejich základní práva a svobody (viz rekapitulace výše). Nejvyšší soud se tak dle názoru Ústavního soudu v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal s argumenty, které stěžovatelé předestřeli v průběhu dovolacího řízení a jež byly koneckonců z velké části i obsahem nyní projednávané ústavní stížnosti. Jeho postup tak nelze označit za svévolný, Ústavní soud jej považuje za ústavně konformní, a napadené rozhodnutí proto neporušilo základní práva stěžovatelů, jak tvrdili v ústavní stížnosti
25. Ústavní soud nicméně považuje za nezbytné vytknout postupu Obvodního soudu pro Prahu 5 i Městského soudu v Praze, že při stanovení výše zadostiučinění dostatečně a podrobně v odůvodnění svých rozhodnutí nepředestřely konkrétní důvody a kritéria, jimiž se při stanovení uvedené částky řídily a z nichž vycházely. Stejně tak dostatečně ve svých právních závěrech explicitně nezohlednily skutečnosti vyplývající z jimi provedených důkazů ve vztahu ke stěžovateli namítanému zintenzivnění zásahu do jejich osobnostních práv, jež bylo způsobeno nepřípustnou medializací až skandalizací dané trestní věci, ačkoliv je v samotných úvahách při určení konkrétní výše přiznané částky nepochybně na paměti měly. I v tomto případě je však nutné zvažovat průmět těchto pochybení do výsledku řízení, přičemž Ústavní soud má za to, že předmětná pochybení neměla vliv na přezkoumatelnost rozhodnutí obecných soudů, a to i s ohledem na skutečnost, že na ně upozornil již Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí a následně je i do jisté míry zhojil. Podstatné je, že obecné soudy při určení výše zadostiučinění vycházely z kritérií vyplývajících z ustanovení §31a odst. 2 a 3 OdpŠk a s ohledem na jejich hodnocení konkrétních okolností případu a intenzitu zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů zapříčiněných nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání a následným provedením domovní prohlídky nelze výši stěžovatelům přiznaného zadostiučinění považovat za jsoucí v extrémním nepoměru se smyslem a účelem právní úpravy institutu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle ustanovení §31a OdpŠk, a tedy v konečném důsledku ani v rozporu s ústavním požadavkem respektu k lidské důstojnosti.
26. Ústavní soud tak s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost neshledal důvodnou a neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů, a proto ji podle ustanovení §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.