ECLI:CZ:US:2012:1.US.3609.11.1
sp. zn. I. ÚS 3609/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. G., zastoupeného JUDr. Boleslavem Pospíšilem, advokátem se sídlem Malinovského nám. 4, Brno, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2011 č. j. 3 Ads 115/2011 - 184 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 26. 4. 2011 č. j. 72 Ad 42/2011 - 126, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 12. 2011, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel se žalobou u Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci domáhal zrušení rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (ČSSZ) ze dne 29. 5. 2009, č. 280 409 488. Žalovaná jím zamítla žádost stěžovatele o poskytnutí zvláštního příspěvku ve výši 2 500 Kč podle §5 zákona č. 357/2005 Sb., o ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození Československa a některých pozůstalých po nich, o zvláštním příspěvku k důchodu některým osobám, o jednorázové peněžní částce některým účastníkům národního boje za osvobození v letech 1939 až 1945 a o změně některých zákonů.
Na jejím základě Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, nejdříve rozsudkem ze dne 12. 10. 2010 č. j. 72 Cad 32/2009 - 88 zrušil uvedené rozhodnutí ČSSZ a věc jí vrátil k dalšímu řízení, neboť při posouzení podmínek pro nárok na zvláštní příspěvek podle §5 zákona č. 357/2005 Sb. dospěl k závěru, že není možné prokázat listinnými důkazy propuštění ze zdravotních důvodů, pokud nebyl pracovní úraz zaznamenán. Spornou otázkou proto zůstalo posouzení doby pobytu ve vojenském táboře nucených prací (VTNP). Podle osvědčení Ministerstva obrany byl stěžovatel zařazen a pobýval u pomocného technického praporu (PTP) po dobu kratší než 12 měsíců. To stěžovatel nepopíral, namítl však, že podmínku dvanáctiměsíčního pobytu splnil před 1. 12. 1950, tj. od 2. 11. 1950, kdy byl přeřazen rozhodnutím prověrkové komise k 54. PTP, a dále že je třeba započíst i dobu od 19. 11. 1951 do 5. 12. 1951, kdy se stěžovatel pro zranění u PTP léčil a byl v pracovní neschopnosti, než nastoupil do zaměstnání. Krajský soud žalobní námitce o uznání doby před faktickým nástupem k PTP nevyhověl. Zákon vyžaduje pro přiznání nároku na příspěvek splnění dvou podmínek: zařazení k vojenskému táboru nucených prací a pobyt v tomto zařízení. Obě podmínky nebyly u stěžovatele kumulativně splněny. Druhá sporná otázka spočívala v uznání doby léčení a pracovní neschopnosti po propuštění za zdravotních důvodů. Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaná měla s ohledem na zákon č. 108/2009 Sb., jímž bylo novelizováno ustanovení §5 zákona č. 357/2005 Sb. a který byl v době vydání napadeného správního rozhodnutí platný, nikoli však ještě účinný, posoudit předčasné propuštění stěžovatele z VTNP ze zdravotních důvodů jako rozhodnou skutečnost při posouzení nároku na dávku.
Proti tomuto rozsudku podala ČSSZ kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 7. 4. 2011 č. j. 3 Ads 6/2011 - 116 zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Neztotožnil se totiž s jeho závěrem, že pro splnění podmínky doby 12 měsíců pobytu ve VTNP, nutné pro vznik nároku na zvláštní příspěvek podle §5 zákona č. 357/2005 Sb. ve znění účinném do 1. 7. 2009, bylo možno zohlednit skutečnost, že omezení osobní svobody v tomto táboře skončilo před uplynutím uvedené doby ze zdravotních důvodů. Na rozdíl od krajského soudu má Nejvyšší správní soud za to, že tuto skutečnost před účinností novely zákona č. 108/2009 Sb. zohlednit nešlo.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, vázán tímto právním názorem Nejvyššího správního soudu následně rozhodl v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že žalobu stěžovatele zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, v níž předestřel, že ve své žalobě proti rozhodnutí ČSSZ namítl, že zjištěná doba jeho pobytu ve VTNP neodpovídala době, která mu měla být započtena pro účely zvláštního příspěvku k důchodu podle zákona č. 357/2005 Sb. Nesouhlasil přitom se stanovením jejího počátku i konce a namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí krajského soudu, který se s uvedenými otázkami dostatečně nevypořádal. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl, neboť dospěl k závěru, že napadený rozsudek krajského soudu netrpí nezákonností z důvodů tvrzených stěžovatelem dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., z úřední povinnosti pak nebyly zjištěny ani vady dle §109 odst. 3 s. ř. s.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nicméně výše předestřené závěry obecných soudů i nadále zpochybňoval a namítané porušení svých základních práv spatřoval zejména ve skutečnosti, že Krajský soud v Ostravě a Nejvyšší správní soud svými rozhodnutími a zde užitým výkladem podmínek zakotvených v příslušném ustanovení §5 zákona č. 357/2005 Sb. založily nerovnost mezi účastníky řízení, jednaly proti smyslu a původnímu záměru zákonodárce a nijak nevzaly v úvahu celkovou diskriminační povahu cit. ustanovení, které striktně váže poskytnutí zvláštního příspěvku k důchodu na splnění časové podmínky trvání omezení svobody či pracovního zařazení alespoň na 12 měsíců, bez ohledu na to, zda žadatel tuto podmínku nesplnil byť o jen jediný den. Proto navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů svým nálezem zrušil.
Na výzvu Ústavního soudu o vyjádření se k ústavní stížnosti reagoval pouze Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, a také ČSSZ jako vedlejší účastník. Krajský soud, zastoupený JUDr. M. Radkovou, ve svém stručném vyjádření pouze plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž byl vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu. ČSSZ, zastoupená JUDr. J. Laumannovou, na výzvu Ústavního soudu reagovala podáním ze dne 21. 12. 2011, v němž v podstatě pouze obsáhle rekapitulovala dosavadní průběh řízení ve věci stěžovatele a zopakovala relevantní právní závěry a stanoviska obsažená ve výše citovaných rozhodnutích obecných soudů či ČSSZ. Vzhledem ke skutečnosti, že uvedená podání neobsahovala žádná nova, nepovažoval Ústavní soud za nezbytné je zasílat stěžovateli k replice.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je nejen s obsahem napadeného rozhodnutí, ale i s obsahem spisu Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci sp. zn. 72 Ad 42/2011, který si vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě v řízení o správní žalobě a v řízení o kasační stížnosti či dokonce ve stejném rozsahu jako činí správní orgány.
Ústavní soud je především nucen konstatovat, že ze spisového materiálu je zřejmé, že stěžovatel na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předestřel obdobnou argumentaci, která byla již obsahem jím podané žaloby i výše uvedené kasační stížnosti a je tak v podstatě opakováním a rozvedením námitek, které stěžovatel uplatnil v řízení před obecnými soudy i před správními orgány. Tím stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že jak krajský, tak i Nejvyšší správní soud, jejichž rozhodnutí byla napadena, se s námitkami stěžovatele řádně (v případě NSS i opakovaně) vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními soudního řádu správního, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Nejvyšší správní soud se v obou svých relevantních rozhodnutích zejména důkladně vypořádal se spornými otázkami ohledně posouzení doby pobytu stěžovatele ve VTNP, resp. uznání doby léčení a pracovní neschopnosti po jeho propuštění ze zdravotních důvodů ve vztahu k posouzení splnění zákonných podmínek pro vznik nároku na zvláštní příspěvek podle ustanovení §5 zákona č. 357/2005 Sb. ve znění účinném do 1. 7. 2009, a podrobně zdůvodnil, na základě jakých východisek se ve svém prvním kasačním rozhodnutí neztotožnil s právním názorem krajského soudu, když dospěl k závěru, že stěžovatel zákonné podmínky pro vznik nároku na zvláštní příspěvek nesplňoval. Stejně tak Nejvyšší správní soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí podrobně vyložil, proč následné námitky stěžovatele neshledal důvodnými, když v odůvodnění mimo jiné konstatoval, že "(...) stejně jako krajský soud zastává názor, že §5 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 357/2005 Sb. stanoví pro nárok na zvláštní příspěvek vedle zařazení do vojenského tábora nucených prací jako nezbytnou podmínku i pobyt v tomto útvaru. Stěžovateli tak lze zohlednit pouze skutečnou dobu výkonu služby a pobytu u VTNP-PTP. Dobu od 2. 11. 1950 do 30. 11. 1950, kdy stěžovatel stále pobýval u bojového útvaru, však již započíst nelze. Nejvyšší správní soud se tedy ztotožnil se závěrem krajského soudu, že k datu vydání napadeného správního rozhodnutí stěžovatel nesplňoval pro přiznání zvláštního příspěvku podmínku doby 12 měsíců pobytu ve VTNP, a že tedy žalovaná postupovala správně, jestliže jeho žádost o poskytnutí zvláštního příspěvku zamítla. Jak již Nejvyšší správní soud stěžovatele upozornil ve svém předchozím rozsudku, může o tento příspěvek znovu požádat, a to zpětně ke dni 1. 7. 2009." (str. 4 rozsudku).
Ústavní soud se ztotožňuje s výše předestřenými závěry Nejvyššího správního soudu, resp. krajského soudu obsaženými v citovaných rozhodnutích, v nichž Nejvyšší správní soud implicitně plně respektoval závěry vyplývající z judikatury Ústavního soudu, dle nichž "účel a smysl právních předpisů není možné hledat pouze ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy také přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Tyto zásady pak platí tím spíše v řízeních, ve kterých dochází k aplikaci zákonů, kterými se demokratický právní stát snaží reagovat na křivdy vzniklé za minulého nedemokratického režimu. Jinak řečeno, teleologický přístup k výkladu práva musí převážit nad čistě dogmaticky gramatickým výkladem tak, aby byl v maximální míře naplněn účel rehabilitačních a na ně navazujících předpisů, jímž je zmírnění křivd spáchaných předchozím režimem." [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 605/03 ze dne 2. 6. 2005 (N 114/37 SbNU 475) či nález sp. zn. I. ÚS 2366/07 ze dne 26. 10. 2007 (N 171/47 SbNU 237)]. Aniž by byl zpochybňován účel a smysl zákona č. 357/2005 Sb., je nezbytné zdůraznit, že uvedený předpis vznik nároku na zvláštní příspěvek váže na splnění zákonných podmínek. K tomu však v nyní posuzovaném případě nedošlo, neboť stěžovatel podmínky stanovené pro přiznání odškodnění podle ustanovení §5 zákona č. 357/2005 Sb. nesplnil, což obecné soudy řádně odůvodnily.
Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný a napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci a Nejvyššího správního soudu neporušila základní právo stěžovatele na spravedlivý proces, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2012
Vojen Güttler
předseda senátu