ECLI:CZ:US:2012:1.US.3784.11.1
sp. zn. I. ÚS 3784/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. M., zastoupeného JUDr. Monikou Rutlandovou, advokátkou, se sídlem Betlémské nám. 6, 110 00 Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2011, sp. zn. 14 To 161/2011, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 12. 2011, stěžovatel napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 29. 9. 2011, sp. zn. 14 To 161/2011 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2011, sp. zn. Nt 473/2011, jímž byl vzat do předběžné vazby dle ustanovení §396 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád").
Stěžovatel uvádí, že soudy jeho vzetí do předběžné vazby z důvodu nebezpečí útěku odůvodnily zejména tím, že je ženatý s polskou občankou, v Polsku má právo pobytu a v České republice nikdy předtím nebyl, nemá žádné styky ani známosti v České republice a tedy nemá motivaci zůstávat v České republice, čekal-li na letišti Praha Ruzyně pouze na navazující spoj do Varšavy. Soudy dovodily, že je zřejmé, že pokud by stěžovatel nebyl vzat do předběžné vazby, prakticky okamžitě by z České republiky vycestoval a Česká republika by nebyla schopna splnit závazek z mezinárodní smlouvy.
Stěžovatel však upozorňuje, že z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2121/10 (veškeré nálezy Ústavního soudu viz http://www.usoud.cz) vyplývá, že v řízeních týkajících se předběžné vazby je nutno zkoumat skutečnosti, které odůvodňují obavu z útěku osoby, o jejíž vydání jde. Důvodnost této obavy přitom musí být založena jednáním takovéto osoby nebo dalšími konkrétními skutečnostmi. V době jeho zadržení nebyl informován o tom, že by proti němu bylo vedeno trestní řízení v USA, tudíž je zřejmé, a tvrdí to i soud, že by pokračoval v cestě do Varšavy, tak jak byla naplánována. Tato skutečnost přitom sama o sobě nedokládá, že by se v souvislosti s vydávacím řízením do USA uchýlil k útěku ve snaze se tomuto řízení vyhnout. Je proto toho názoru, že soudy neuvedly žádné skutečnosti či jednání, na základě kterých by bylo možno usuzovat, že uvalení předběžné vazby na jeho osobu je důvodné. §134 odst. 2 trestního řádu přitom obecným soudům - mimo jiné - ukládá v odůvodnění rozhodnutí způsobem dostatečně zřejmým vyložit, z jakých důkazů a jakých prokázaných skutečností rozhodnutí vychází a na jakých procesních úvahách spočívá.
Stěžovatel má za to, že bylo porušeno jeho právo na osobní svobodu ústavně zaručené čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, kdy jedním z principů spravedlivého procesu vylučujícím libovůli v rozhodování je zákonem přikázaná povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel tvrdí, že jeho vzetí do vazby soudy dostatečně neodůvodnily, avšak Ústavní soud se k jeho názoru nepřipojuje. Takovéto námitce by bylo možno přisvědčit jen tehdy, pokud by rozhodnutí o vazbě obsahovala jen povšechná a obecná odůvodnění, obsahující pouhou reprodukci zákonných ustanovení bez jakéhokoliv odkazu na konkrétní okolnosti, které by měly existenci vazebních důvodů založit (srovnej např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 137/2000 in http://www.usoud.cz). Jak je však zřejmé již z rekapitulace jejich textu v ústavní stížnosti, v dané věci obecné soudy uvedly zcela konkrétní okolnosti, ze kterých při svém rozhodování vyšly. Existence či neexistence vazeb k České republice přitom patří mezi základní otázky, které je v takovémto řízení nutné hodnotit (srovnej Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád komentář; 5. vydání, Praha, C. H. Beck, 2005, str. 2559 II. dílu).
Pokud jde o nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2121/10, na který stěžovatel odkazuje, tento nijak nepodporuje závěr o důvodnosti jeho ústavní stížnosti, ba naopak. Ve věci sp. zn. II. ÚS 2121/10 šlo o situaci, kdy stěžovatelem tehdy vzatým do předběžné vazby byl rovněž cizinec, ovšem cizinec dlouhodobě žijící v České republice, mající zde povolení k trvalému pobytu, přítelkyni a stavební společnost, a těmito značnými vazby k České republice se tehdy rozhodující obecné soudy vůbec nezabývaly. Ústavní soud tedy věci sp. zn. II. ÚS 2121/10 shledal důvod ke svému zásahu právě proto, že obecné soudy opomněly při svém někdejším rozhodování vyhodnotit takový druh skutečností, z jakých vyšly v případě nyní posuzovaném.
Napadené usnesení je dostatečně a ústavně konformně odůvodněno a nevykazuje žádné známky libovůle v rozhodování. Stěžovatelovy námitky mají charakter polemiky se závěry obecných soudů nacházející se toliko v rovině práva podústavního, kdy je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů obecných.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu