ECLI:CZ:US:2012:1.US.3973.11.1
sp. zn. I. ÚS 3973/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti Společenství vlastníků domu Dejvice č.p. 1717, se sídlem v Praze 6, Na Dionýsce 1717/2, zastoupeného JUDr. Petrem Mikešem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2011, čj. 54 Co 274/2011-249, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 27. 1. 2011, čj. 5 EC 542/2009-206, zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení smluvní pokuty ve výši 12 036 Kč. Na základě provedeného dokazování soud I. stupně zjistil, že žalovaní uzavřeli dne 20. 11. 2006 s Městskou částí Praha 6 kupní smlouvu na rozestavěnou bytovou jednotku; ve smlouvě se zavázali jednotku dostavět nejpozději do 30. 3. 2008. Pro případ, že žalovaní nedokončí stavbu ve sjednané lhůtě a nezískají k ní z důvodů ležících na jejich straně kolaudační rozhodnutí, byla sjednána ve prospěch prodávající nebo jejích právních nástupců smluvní pokuta ve výši 2% z kupní ceny za každý měsíc prodlení. Městská část Praha 6 postupně převedla bytové jednotky jejich nájemcům, kteří tak vstoupili mj. do práv a povinností z kupní smlouvy ze dne 20. 11. 2006. Vlastníci bytových jednotek převedli své pohledávky za žalovanými na stěžovatele, který vznikl podle §9 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů. Žalovaní převedli vlastnictví k rozestavěné bytové jednotce smlouvou ze dne 30. 4. 2007 na společnost B.V. Dejvice a.s. Soud I. stupně zamítl žalobu jako nedůvodnou, neboť žalovaní dle jeho názoru nezavinili, že stavba bytové jednotky nebyla dokončena za podmínek stavebního povolení z roku 2005 a zkolaudována do 30. 3. 2008; poukázal přitom na okolnost, že až v roce 2009 bylo ukončeno řízení iniciované Městskou částí Praha 6, jehož účelem bylo docílit výstavby sedmi bytů místo čtyř bytových jednotek.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 9. 2011, čj. 54 Co 274/2001-249, rozsudek soudu I. stupně potvrdil, ovšem na základě jiného právního názoru. Na rozdíl od nalézacího soudu dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaní nejsou ve věci pasivně legitimováni. Závazek dostavět rozestavěnou jednotku je totiž dle mínění odvolacího soudu neoddělitelně svázán s vlastnickým právem k této jednotce. Žalovaní však převedli své vlastnické právo k rozestavěné jednotce 30. 4. 2007 na třetí osobu; žádnou smluvní povinnost tedy neporušili, a nemohli se proto dostat ani do prodlení s porušením povinnosti, která uvedeného dne přešla na jejich právního nástupce. V této souvislosti odvolací soud odkázal na §20 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, podle nějž při převodu vlastnictví jednotky přechází na nabyvatele mj. další práva a povinnosti spojené s vlastnictvím jednotky, tedy i povinnosti plynoucí ze smlouvy o převodu vlastnictví jednotky. Krom toho by bylo možno pochybovat i o objektivní možnosti splnění závazku ze strany žalovaných za situace, kdy vlastníky jednotky nebyli již od 30. 4. 2007; to by bylo možno považovat i za okolnost působící vůči nim zánik závazku dle §575 občanského zákoníku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jím mělo být zasaženo jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel v prvé řadě vytýká rozhodnutí odvolacího soudu libovůli, kterou spatřuje v nedostatečném odůvodnění jeho rozhodnutí. Odvolací soud totiž dle názoru stěžovatele vyslovil dva vzájemně se vylučující právní názory: první, dle nějž práva a povinnosti stran ze smluvní pokuty přešla na nabyvatele rozestavěné bytové jednotky, a druhý, dle nějž závazek k úhradě smluvní pokuty možná zanikl v důsledku nemožnosti splnění. Stěžovatel dále namítá, že k převodu práv a povinností ze smluvní pokuty nemohlo dojít (to by bylo možné jenom převzetím dluhu), a podrobuje rovněž kritice závěr ohledně následné nemožnosti splnění. Rozhodnutí odvolacího soudu je dle něj rovněž nepředvídatelné. V řízení o nové žalobě proti nabyvateli by soud I. stupně měl respektovat právní názor vyslovený v rozhodnutí odvolacího soudu; v něm je však obsažen závěr o zániku závazku pro nemožnost splnění. Zanikla-li povinnost, nemohla být ani převedena na nabyvatele a ten by ani nebyl povinen k úhradě smluvní pokuty.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.
Na rozdíl od stěžovatele neshledává Ústavní soud argumentaci odvolacího soudu libovolnou, vnitřně rozpornou či jinak nedostatečnou. Dle názoru zdejšího soudu stěžovatel dovozuje z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu závěry, které v něm ve skutečnosti obsaženy nejsou. Tak v prvé řadě odvolací soud nevyslovil právní názor, že práva a povinnosti stran ze smluvní pokuty přešly současně s převodem zajišťované smluvní povinnosti na nabyvatele rozestavěné bytové jednotky. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí zabývá otázkou, zda žalovaní měli povinnost dostavět rozestavěnou bytovou jednotku, či nikoliv. Tato otázka sice se smluvní pokutou souvisí (neboť splnění této povinnosti bylo zajištěno smluvní pokutou), ale je zjevné, že povinnost zaplatit smluvní pokutu a povinnost dostavět rozestavěnou bytovou jednotku je nutno od sebe odlišovat. Stran povinnosti dostavět rozestavěnou bytovou jednotku dospěl odvolací soud k závěru, že tato povinnost je neoddělitelně spjata s vlastnickým právem k jednotce, a jelikož žalovaní vlastnické právo k jednotce převedli na třetí osobu, neporušili tak ani smluvní povinnost, jejíž splnění bylo zajištěno smluvní pokutou. V tomto smyslu je nutno rovněž chápat poukaz odvolacího soudu na §20 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů. Jinak řečeno: předpokladem vzniku smluvní pokuty mohlo být jedině porušení povinnosti dokončit stavbu rozestavěné bytové jednotky do sjednané doby; vzhledem k tomu, že žalovaní takovou povinnost v důsledku převodu jednotky již neměli, nemohli ji ani porušit, a proto ani nemohla vzniknout jejich povinnost zaplatit smluvní pokutu. Z ústavního hlediska neshledává Ústavní soud na těchto právních závěrech nic neústavního.
Závěr o následné nemožnosti splnění - vztahující se opět nikoliv ke smluvní pokutě, jak se domnívá stěžovatel, ale k povinnosti dostavět rozestavěnou bytovou jednotku - je vysloven v rozsudku odvolacího soudu zjevně jenom nad rámec nastíněné argumentace, a rozsudek odovlacího soudu na něm tedy nespočívá. Lichá je též spekulace stěžovatele, že tímto právním názorem je předurčen i jeho neúspěch v jiném řízení ve vztahu k jinému žalovanému (nabyvateli jednotky). Z odůvodnění napadeného rozsudku je totiž zřejmé, že tento právní názor byl vysloven pouze ve vztahu k žalovaným v tomto řízení, a nemůže proto mít přesah, jehož se žalovaný obává.
Na základě shora uvedeného odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 31. ledna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu