ECLI:CZ:US:2012:1.US.4423.12.1
sp. zn. I. ÚS 4423/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Z. O., zastoupeného JUDr. Michalem Hruškou, advokátem se sídlem Svatojánské nám. 47, 541 01 Trutnov, proti usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne 22. 3. 2010, č. j. 10 E 4/2009-108, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 8. 2010, č. j. 20 Co 394/2010-154, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, č. j. 20 Cdo 4963/2010-208, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Okresní soud v Náchodě usnesením ze dne 22. 3. 2010, č. j. 10 E 4/2009-108, zamítl návrh povinného (dále jen "stěžovatel") na zastavení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí a rozdělením výtěžku nařízeného usnesením téhož soudu ze dne 6. 5. 2009, č. j. 10 E 4/2009-28 (potvrzeného usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 9. 2009, č. j. 20 Co 298/2009-67). Stěžovatel se domáhal zastavení výkonu rozhodnutí s odkazem na důvody dle §268 odst. 1 písm. g) a písm. h) o. s. ř.; současně však k návrhu nepřipojil žádné důkazy osvědčující jeho tvrzení o (v dobré víře) vydrženém výlučném vlastnictví předmětu výkonu rozhodnutí, tj. rozestavěné stavby domu (dále jen "nemovitost"). Okresní soud poukázal na to, že otázka vlastnického práva již byla vyřešena v nalézacím řízení (Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4. 11. 2001, č. j. 20 CO 156/2004-179, rozhodl o rozdělení společné věci, tj. nemovitosti) a zdůraznil, že stěžovatel nijak neprokázal, že by po vydání rozhodnutí nastala skutečnost, která by vedla k zastavení výkonu rozhodnutí dle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., ani že by byl dán jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat dle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 17. 8. 2010, č. j. 20 Co 394/2010-154, potvrdil usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne 22. 3. 2010, č. j. 10 E 4/2009-108 (výroková část I.), rozhodl, že soudce okresního soudu Mgr. Stanislav Findejs není vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci (výroková část II.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výroková část III.). Odvolací soud uvedl, že důvody zastavení výkonu rozhodnutí, jak bylo stěžovatelem tvrzeno, splněny nejsou. Stěžovatel se nemohl stát výlučným vlastníkem nemovitostí vydržením vlastnického práva, neboť nikdy nebyl v dobré víře o tomto svém výlučném vlastnictví; pro vydržení chybí tedy nedostatek titulu, z něhož by mohla být dobrá víra odvozována.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 9. 2012, č. j. 20 Cdo 4963/2010-208, dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost. Poukázal na to, že stěžovatel sice přisuzuje napadenému rozhodnutí krajského soudu zásadní právní význam [srov. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]; hodnocení námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky nevede. Nejvyšší soud uvedl, že o existenci (dovoláním otevřené) judikaturou dovolacího soudu dosud neřešené právní otázky v souzené věci nejde, neboť není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek relevantních pro zastavení exekuce (byť rozhodnutí odůvodnil - nepřiléhavě - "meritorně", totiž nedostatkem dobré víry povinného jako nabyvatele), uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Ta vychází z doslovného znění (výkladové pochybnosti nepřinášejícího) ustanovení §267 odst. 1 o. s. ř., podle kterého "právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona"; takovéto právo tedy nelze uplatnit návrhem na zastavení výkonu rozhodnutí. Má-li stěžovatel za to, že (výlučné) vlastnictví k dotčené nemovitosti nabyl (více než čtyři roky před zahájením vykonávacího řízení) vydržením, je mu k dispozici vylučovací žaloba, na jejímž základě bude splnění předpokladů nabytí vlastnictví vydržením - včetně dobré víry a jejího titulu - prokazovat v nalézacím řízení podle třetí části o. s. ř. Nejvyšší soud konečně poukázal to, že ke způsobilosti založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže vést (kromě obecného důvodu uvedeného výše) ani uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. V této souvislosti zdůraznil, že i když stěžovatelem uváděná judikatura dovodila, že ustanovení §269 odst. 2 o. s. ř. ukládá soudu povinnost nařídit jednání v případech, kdy jsou okolnosti rozhodné z hlediska zastavení výkonu rozhodnutí mezi účastníky sporné (což stěžovatel tvrdil), pak tento judikatorní závěr dotčen nebyl, jelikož (viz. výše) namítané stěžovatelovo výlučné vlastnictví k předmětné nemovitosti - jako právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí - nemůže být důvodem zastavení výkonu rozhodnutí, nýbrž důvodem k podání excindační žaloby.
II.
V záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel ústavní stížností. Má za to, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel v prvé řadě podal podrobnou rekapitulaci dosavadního průběhu řízení. Následně - v podstatě - použil stejný odkaz na §268 odst. 1 písm. g) a písm. h) o. s. ř. jako v odvolání a obdobnou argumentaci jako v dovolání; poukázal také na to, že odvolací soud i dovolací soud rozhodly bez nařízení jednání, ačkoliv rozhodné okolnosti byly mezi účastníky řízení sporné. Stejně tak stěžovatel nesouhlasí s názorem dovolacího soudu, že jím namítané výlučné vlastnictví nemovitostí nemůže být důvodem zastavení výkonu rozhodnutí, nýbrž k podání excindační žaloby; uvedl, že tento názor dovolacího soudu nemá oporu v právních předpisech, je nelogický a svévolný.
Stěžovatel konečně poukázal na dlouhou dobu, po kterou probíhají majetkové spory ohledně dané nemovitostí, na nesprávný postup soudů a svůj psychický a fyzický stav, který se postupně horší. Tyto skutečnosti ho vedou k návrhu, aby Ústavní soud posoudil souzenou věc nejen právně, ale také lidsky a vydal nález, kterým napadená usnesení obecných soudů zruší.
III.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81, 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).
Právě taková situace v souzené věci nastala.
Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. V těchto rozhodnutích (a to zvláště v rozhodnutí Nejvyššího soudu) byl podán jasný a přehledný sled důvodů, argumentů a odkazů na příslušná ustanovení právních předpisů a judikatury, z nichž je jasně patrné, proč nebylo možné stěžovateli v jeho návrhu - který navíc do značné míry opakuje tytéž argumenty, jež uplatnil v odvolání - vyhovět. Se zřetelem k tomu Ústavní soud usuzuje, že mezi zjištěním obecných soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) a nejde ani o postup svévolný. Obecné soudy (především okresní soud a Nejvyšší soud) srozumitelně a jasně uvedly důvody, které je k jejich závěru vedly. Jejich argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není; ústavní stížnost sama postrádá ústavní rozměr a opakuje jen argumentaci, s níž se obecné soudy již vypořádaly dostatečně.
Ústavní soud nemá důvod zpochybnit závěry soudů; v nich neshledal porušení základních práv stěžovatele ani v rovině práva podústavního. Soudy se souzenou věcí poměrně podrobně zabývaly a zřetelně a jasně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Ústavní soud nemá důvod zpochybňovat ani postup dovolacího soudu, který v intencích dovolacích námitek stěžovatele poukázal na dosavadní ustálenou judikaturu; na přesvědčivé důvody obecných soudů zde tedy stačí toliko odkázat.
Ústavní soud současně také zdůrazňuje, že stěžovatelem předložené námitky jsou v zásadě opakováním argumentace uvedené v odvolání a (především) v dovolání, na něž obecné soudy (jak bylo připomenuto výše) adekvátně reagovaly a vypořádaly se s ní. Pokud stěžovatel namítá, že odvolací soud a dovolací soud rozhodly bez nařízení jednání, Ústavní soud připomíná přiléhavé důvody Nejvyššího soudu, který poukázal na možnost podat v souzené věci žalobu excindační; Ústavní soud současně (a v návaznosti na právě uvedené) považuje stěžovatelovu argumentaci, že oba soudy rozhodly bez nařízení jednání, ačkoliv rozhodné okolnosti byly mezi účastníky sporné, za spektakulární a plynoucí z neochoty respektovat konkrétní skutkový stav a dovolacím soudem precizovaný důvod daný ustanovením §267 odst. 1 o. s. ř. Ústavní soud navíc připomíná vlastní judikaturu, podle níž řízení o výkonu rozhodnutí je řízením bez jednání, které může předseda senátu nařídit, jen považuje-li to za nutné nebo stanoví-li to zákon; je tak vytvořen právní prostor pro úvahu soudu, což Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat. Exekuční řízení je zvláštním řízením a nelze proto spatřovat v tom, že stěžovatel nebyl vyslechnut (popř. by ani nebyly provedeny důkazy, které by navrhl), porušení jeho základních práv stanovených v čl. 96 odst. 2 Ústavy a v čl. 38 odst. 2 Listiny. Tu lze poukázat - co do podrobností - na srovnatelné usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 280/95 ze dne 27. března 1991 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 551.
Ústavní soud uzavírá a shrnuje, že rozhodnutí obecných soudů nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich argumentace je ústavně konformní a plně přijatelná. Do jejich závěrů proto nepřísluší - v tomto případě - Ústavnímu soudu zasahovat, neboť v napadených rozhodnutích žádný protiústavní exces neshledal. Ještě jednou připomíná, že jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavně právních, tj. zda v řízeních (a v rozhodnutích v jejich rámci vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jejich účastníků. K takovému závěru však nepřistoupil.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2012
Vojen Gűttler, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu