ECLI:CZ:US:2012:1.US.660.11.1
sp. zn. I. ÚS 660/11
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů - ze dne 20. listopadu 2012 sp. zn. I. ÚS 660/11 ve věci ústavní stížnosti E. S. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. 25 Cdo 3671/2008, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 8. 2007 sp. zn. 1 Co 33/2007 a proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2006 sp. zn. 32 C 144/2003, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti České republice na zaplacení 40 000 Kč za nemateriální újmu, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky, Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení.
1. Výrok II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. 25 Cdo 3671/2008 a druhý a třetí odstavec výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 8. 2007 sp. zn. 1 Co 33/2007 se zrušují.
2. Ve zbytku se ústavní stížnost zamítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv podle čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2006 č. j. 32 C 144/2003-59 byla stěžovatelova žaloba proti žalované České republice, Ministerstvu spravedlnosti, na zaplacení 40 000 Kč za nemateriální újmu zamítnuta a žalované bylo uloženo zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 7 675 Kč. Soud shledal stěžovatele úspěšným pouze "v tom rozsahu, že došlo k průtahům, a základ nároku je tak dán". Podle názoru soudu je morální satisfakce dostačující.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 8. 2007 č. j. 1 Co 33/2007-70 byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a ve výroku o nákladech řízení změněn tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud shledal, že je dostačující konstatovat porušení práva ze strany žalované, a náhradu nákladů řízení odmítl stěžovateli přiznat s tím, že ve věci samé neměl úspěch.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2010 č. j. 25 Cdo 3671/2008-103 bylo dovolání stěžovatele odmítnuto s tím, že neexistuje žádná otázka právního významu, kterou by měl Nejvyšší soud řešit.
Pro pochopení podstaty věci je namístě popsat její vývoj, který má svůj původ v období minulého nedemokratického režimu. Z obsahu ústavní stížnosti a odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, jakož i z příslušného spisového materiálu (spis Městského soudu v Praze sp. zn. 32 C 144/2003) Ústavní soud zjistil, že usneseními Okresního soudu v Příbrami z 13. 9. 1976, 12. 10. 1976 a 7. 2. 1977 sp. zn. Nt 1023/76 byly stěžovateli a devíti dalším osobám zabrány věci, které byly podle názoru soudu určeny k páchání trestného činu maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle §178 trestního zákona, v tehdy platném znění. V případě stěžovatele se jednalo o 31 položek literatury náboženského charakteru, různé poznámky, kalendáře a magnetofonový pásek. Proti usnesení o zabrání věcí podal stěžovatel po změně režimu dne 27. 1. 1990 podnět ke stížnosti pro porušení zákona, aby mohl získat zabrané věci zpět. Dne 26. 11. 1992 podal generální prokurátor České republiky ve věci stížnost pro porušení zákona; rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 1994 sp. zn. Tz 45/92 bylo vysloveno, že napadenými usneseními byl porušen zákon v neprospěch stěžovatele a dalších osob. Dále bylo uvedeno, že návrh bývalého okresního prokurátora v Příbrami ze dne 22. 7. 1976 sp. zn. 1 Pn 131/76 na zabrání věcí se zamítá.
Dne 29. 4. 1995 požádal stěžovatel Okresní soud v Příbrami o vrácení zabraných věcí. Na tuto žádost však Okresní soud v Příbrami nereagoval. Proto stěžovatel zaslal uvedenému soudu stížnost. Dne 29. 11. 1996 Okresní soud v Příbrami odpověděl, že rozhodnutí o osudu zajištěných věcí bude komplikovanější, než předsedkyně senátu původně předpokládala, a že vyřízení je obtížné a časově náročné. Usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 13. 3. 1997 sp. zn. Nt 1023/76 bylo rozhodnuto, že zabrané věci se mají stěžovateli a ostatním osobám vrátit; stěžovatel tedy požádal o jejich faktické vrácení. Dne 6. 2. 1997 Okresní soud v Příbrami odpověděl, že žádost je "vedena v patrnosti" a že "jakmile usnesení nabyde právní moci ohledně všech zúčastněných osob, budou Vám věci zaslány poštou nebo budete vyzván, abyste se osobně dostavil ke zdejšímu soudu k jejich převzetí". Vzhledem k tomu, že nedošlo ani k zaslání věcí poštou ani k výzvě, podal stěžovatel dne 18. 6. 1999 stížnost na nečinnost soudu. Poté obdržel stěžovatel výzvu sp. zn. Nc 115/99, aby se dostavil k Okresnímu soudu v Příbrami ve věci "S. E. - nejasné podání". Stěžovatel se k soudu dostavil a pracovník soudu mu sdělil, že věci nemohou být vydány, protože je místní soud nikdy nepřebral. Dne 7. 7. 1999 předsedkyně Okresního soudu v Příbrami stěžovateli sdělila, že dne 30. 6. 1999 "byl seznámen s tím, že zdejší soud nezadržuje žádnou věc [jemu] odňatou" a že prý prohlásil, že "své podání dříve učiněné bere zpět". Proto předsedkyně soudu dospěla k tomuto závěru: "Neshledávám Vaši stížnost důvodnou. Soud skutečně učinil všechna potřebná zjištění a snažil se věci dohledat, i když bohužel bezúspěšně."
Dne 5. 7. 1999 požádal stěžovatel Ministerstvo spravedlnosti o odškodnění, mj. v položce náhrada za materiální, morální a citovou újmu ve výši 50 000 Kč. Ministerstvo spravedlnosti odpovědělo dne 3. 2. 2000 dopisem sp. zn. RO 169/99, že věc postupuje Ministerstvu financí, které pak nijak nereagovalo. Dne 17. 2. 2000 podal proto stěžovatel žalobu na náhradu škody k Okresnímu soudu v Příbrami. Výrokem I rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 8. 10. 2002 č. j. 17 C 179/2000-37 bylo řízení o částku 40 000 Kč (náhrada nemateriální újmy) vyčleněno k samostatnému projednání. Následně již rozhodoval Městský soud v Praze nyní napadeným usnesením, jímž byla žaloba na zaplacení 40 000 Kč za nemateriální újmu zamítnuta, leč žalované bylo uloženo zaplatit žalobci (stěžovateli) na náhradě nákladů řízení částku 7 675 Kč.
Pro úplnost lze konstatovat, že návrhem podaným původně u Okresního soudu v Příbrami se stěžovatel domáhal náhrady škody, tento soud však částku 40 000 Kč vyloučil k samostatnému projednání s tím, že po právní stránce bylo možné v té době tuto částku podřadit pouze pod §13 občanského zákoníku jako náhradu nemajetkové újmy, a z tohoto titulu byla také dána i věcná příslušnost Městského soudu v Praze.
II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv právě v komplexním pohledu na celý průběh řízení v jeho věci. Uvedl zejména, že stát nezákonně zabral jeho věci. Jakmile to změna politických poměrů umožnila, žádal stěžovatel o zjednání nápravy. Po jisté anabázi (srov. shora) soud sdělil stěžovateli, že mu věci mají být vráceny, a vyzval jej, aby si pro ně přijel. Když tak učinil, soud mu oznámil, že žádné věci nemá. Od podnětu ke stížnosti pro porušení zákona k výzvě, aby se stěžovatel dostavil pro své věci, které však nakonec stejně nedostal, přitom uplynulo více než osm a půl roku. To stěžovatel pokládá za tak nepřiměřenou dobu, že nestačí pouze konstatovat porušení jeho práva. Stěžovatel dále zdůraznil, že v řízení mělo jít o nápravu nezákonnosti způsobené za komunistického režimu; ve všech třech instancích rozhodovali či spolurozhodovali soudci, kteří tehdy byli sami členy Komunistické strany Československa. Stěžovatel má za to, že takoví soudci měli být z řízení vyloučeni "pro poměr k věci" (§14 odst. 1 o. s. ř.); námitku podjatosti uplatnit sám nemohl, jelikož seznam soudců - bývalých členů KSČ byl zveřejněn až následně.
Stěžovatel dále uvedl, že ústavní stížnost směřuje nejen proti výrokům ve věci samé, ale také i proti výroku o nákladech řízení; je si přitom vědom, že Ústavní soud se zabývá otázkou nákladů řízení zcela výjimečně, je však toho názoru, že došlo k extrémnímu excesu, kterému by měl Ústavní soud věnovat pozornost. Soud totiž na jedné straně konstatoval porušení stěžovatelových práv, na druhé straně mu uložil platit náhradu nákladů řízení (poznámka: zde se stěžovatel mýlí). Stěžovatel přitom nesprávný úřední postup prokázal a pouze nestanovil formu a výši zadostiučinění podle úvahy soudu; tu však nemohl předvídat. Stěžovatel má za to, že pokud byl v prokázání nesprávného úředního postupu úspěšný a pokud byl soudní spor vyvolán tím, že žalovaná strana ignorovala jeho žádost o mimosoudní projednání, pak by měl mít právo na náhradu nákladů řízení (jak mu ji přiznal soud prvního stupně, avšak odvolací soud to zrušil); jinak by sice obdržel zadostiučinění ve formě soudního rozhodnutí o "konstatování porušení práva", ale na druhé straně by byl potrestán tím, že musí nést své vlastní náklady řízení. Takové důsledky řízení jsou podle stěžovatele v rozporu s právem na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z uvedených důvodů navrhl stěžovatel zrušení napadených soudních rozhodnutí.
III.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že ve věci bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, neboť soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Dovodil přitom, že "rozhodnutí odvolacího soudu nelze ohledně dovoláním uplatněných právních otázek ve vztahu k namítané vadě řízení ohledně nákladového výroku dovoláním napadeného rozhodnutí a k zákonným kritériím a formě pro přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu považovat po právní stránce za zásadně významné". K námitce stěžovatele týkající se náhrady nákladů řízení Nejvyšší soud poznamenal, že "v řízení před soudem prvního stupně po změně nákladového výroku odvolacím soudem, v odvolacím i dovolacím řízení bylo o nákladech řízení rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok" a námitku považuje za bezpředmětnou. Nejvyšší soud navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
Vrchní soud v Praze a Městský soud v Praze v podstatě jen odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí.
Ministerstvo spravedlnosti se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.
Za tohoto stavu se Ústavní soud o uvedená vyjádření neopíral, neboť nic nového oproti napadeným rozhodnutím nepřinášejí.
Jelikož Ústavní soud shledal ve smyslu §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, se souhlasem účastníků od něho upustil.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.
Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že mu nepřísluší přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování obecných soudů ani nahrazovat jejich dokazování a hodnocení provedených důkazů. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je však oprávněn posoudit, zda v předchozím řízení nebyla porušena ústavně zaručená základní práva, mezi nimi především právo na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces. Opakovaně je tím zdůrazňována povinnost obecných soudů interpretovat jednotlivá ustanovení právních předpisů v prvé řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod.
Z obecného hlediska je úvodem namístě připomenout, že při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu; tu musí být vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy.
Ústavní soud rovněž několikrát uvedl, že je z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv či svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73)].
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, která směřuje proti závěrům všech tří obecných soudů, jimiž mu nebyla přiznána požadovaná částka 40 000 Kč za údajnou nemajetkovou újmu, lze závěry obecných soudů akceptovat i z hlediska ústavněprávního. Soudy (soud prvního stupně i soud odvolací) shodně dovodily, že vůči stěžovateli došlo v dané věci k několika pochybením, spočívajícím jednak v nepřiměřené lhůtě, ve které bylo rozhodnuto, jednak v tom, že nebyl včas a řádně informován, že nezákonně zabavené věci mu nemohou být vráceny, jelikož je příslušný soud nemá. Soudy po tomto konstatování dospěly k závěru, že vyslovená morální satisfakce je dostačující, a to s ohledem na intenzitu zásahu a potenciálně vzniklou újmu, s přihlédnutím k zanedbatelné hodnotě zabavených věcí. Ve věci tedy nebyla vzniklá újma shledána natolik závažnou, aby bylo namístě poskytnout stěžovateli zadostiučinění i v penězích. Tento závěr lze přijmout; Ústavní soud pouze doplňuje, že si je vědom, že označení hodnoty zabavených věcí (převážně náboženské literatury) je otázkou subjektivní a stěžovatel k těmto věcem zcela jistě mohl mít mimořádně silný vztah. Postoj stěžovatele, vůči kterému bylo za minulého nedemokratického režimu kvůli jeho víře zjevně postupováno protiprávně, je sám o sobě hoden úcty. Přesto nebo právě proto však není namístě náhrada této újmy v penězích; ne všechny nezákonnosti vzniklé za uvedeného režimu je možné v nynější době kompenzovat. Závěr obecných soudů je tedy akceptovatelný; k jedinému pochybení došlo v tom, že stěžovateli nebylo včas sděleno, že příslušné orgány zabavené věci již nemají (což je s ohledem na časový odstup od jejich zabrání a změnu režimu možné), a že byl různými soudními úkony nucen v zásadě k nesmyslným krokům (dostavit se k převzetí neexistujících věcí apod., srov. výše). I za to se mu však dostalo morální satisfakce, neboť soudy v podstatě tato pochybení uznaly. Proto byla ústavní stížnost v této části zamítnuta.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti směřující proti nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení, je však situace podle názoru Ústavního soudu jiná. Správně rozhodl soud prvního stupně, který stěžovateli tuto náhradu přiznal, jelikož jej v podstatě shledal ve věci částečně úspěšným; to vyplývá i ze shora popsaného. Pokud Vrchní soud v Praze tento výrok změnil tak, že žádný z účastníků řízení nemá nárok na náhradu nákladů řízení (včetně odvolacího řízení) s odůvodněním, že žalobce neměl ve věci samé úspěch, a Nejvyšší soud ani nezvažoval, zda stěžovateli náklady dovolacího řízení vznikly, dopustily se tím tyto soudy porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Soudy rozhodující v dané věci se však podle přesvědčení Ústavního soudu s veškerými specifiky charakterizujícími daný případ - ve vztahu k otázce nákladů řízení - nevypořádaly.
Nelze přehlédnout základ sporu, spočívající v minulém nedemokratickém režimu; soudy demokratického právního státu se nemohou chovat ke stěžovateli v zásadě podobně. Přijaté závěry, na jednu stranu konstatující jistá porušení v procesním postupu v dané věci a na druhé straně nelogicky nutící stěžovatele, aby přesto nesl veškeré náklady řízení, které s celou věcí měl, může stěžovatel oprávněně pociťovat úkorně; takový přístup hrozí vznikem další křivdy. I když Ústavní soud obvykle nevstupuje do oblasti, kterou lze vzhledem k výši požadované částky označit za bagatelní, s ohledem na specifika popsané věci a nehledě k tomu, že šlo (toliko) o náklady řízení, bylo však v daném případě namístě to učinit.
To je do určité míry (mutatis mutandis) ve shodě také s právními závěry vyjádřenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 1310/09 (N 180/54 SbNU 249), na který stěžovatel rovněž poukázal.
Ústavní soud v uvedeném nálezu mj. vyslovil, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. Pokud tedy obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v podstatě v rozporu s průběhem řízení, je nutno to označit za postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud již judikoval, že poměřovat úspěch a neúspěch ve věci nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech. V rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 1/04 ze dne 13. 1. 2005 (N 8/36 SbNU 75) Ústavní soud zdůraznil, že ani rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení.
V předmětné věci - posuzováno z hlediska materiální spravedlnosti - měl stěžovatel bezpochyby částečný úspěch, a podařilo se mu tedy prokázat alespoň základ nároku, jak výslovně konstatoval soud prvního stupně. Rozhodnutí obou soudů nepřiznat stěžovateli celou náhradu nákladů nalézacího řízení spočívá toliko na mechanickém výkladu "úspěchu ve sporu" ve smyslu ustanovení §142 o. s. ř. S takovým výkladem však podle přesvědčení Ústavního soudu z hlediska ústavnosti ve vztahu ke konkrétnímu řešenému případu souhlasit nelze.
Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud porušily - co do výroků o nákladech řízení - základní právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované zejména čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zčásti vyhověl, jak je zřejmé z výroku i odůvodnění tohoto nálezu.
Co do zbytku, z důvodů výše uvedených, byla ústavní stížnost zamítnuta.