ECLI:CZ:US:2012:2.US.1307.12.1
sp. zn. II. ÚS 1307/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka, soudce zpravodaje Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti V. V., zastoupeného Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem Pardubice, Třída Míru 92, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012 č. j. 30 Cdo 1776/2011-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného pravomocného rozhodnutí Nejvyššího soudu pro porušení jeho "práva na soudní rozhodnutí v přiměřené době a práva na náležitou kompenzaci za toto porušení".
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 13. 7. 2010 sp. zn. 26 C 10/2010 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 240 000 Kč vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení. Městský soud v Praze tento rozsudek změnil rozsudkem ze dne 18. 1. 2011 č. j. 21 Co 472/2010-43 tak, že žalované uložil povinnost zaplatit stěžovateli 12 357 Kč s příslušenstvím, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovolání stěžovatele, jež považoval za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením a předchozími soudními rozhodnutími mu byla odmítnuta přiměřená a spravedlivá kompenzace za porušení jeho základního práva na soudní rozhodnutí ve věci 8 C 18/2000 u Okresního soudu v Pardubicích v přiměřené době. Městský soud mu přiznal zadostiučinění v penězích jen za období, kdy měl být některý ze soudů v této věci nečinný. Příčinou nepřiměřené délky řízení však byla i několikerá nesprávná rozhodnutí soudu prvního stupně, v jejichž důsledku bylo nutno vést opakovaně odvolací řízení i řízení před soudem prvního stupně. Dle stěžovatele pro ústavní principy odpovědnosti státu za nepřiměřeně dlouho trvající soudní řízení není podstatné, zda řízení trvalo nepřiměřenou dobu pro nečinnost a jiné procesní průtahy či z důvodu vydání předchozích nesprávných rozhodnutí, proti nimž byly úspěšně podávány opravné prostředky. "Objektivní výsledek je totiž při každé alternativě pro účastníka řízení stejný a jeho příčinou je vždy pochybení soudu buď procesní povahy, nebo při samotné aplikaci práva".
Po zvážení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel se petitem ústavní stížnosti domáhá pouze zrušení usnesení, jímž Nejvyšší soud rozhodoval o jeho dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovolání stěžovatel dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud jej však podle §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné s tím, že otázka, již stěžovatel považoval za zásadně právně významnou, již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu opakovaně řešena a tato otázka zároveň by vzhledem k okolnostem případu nemohla mít význam pro výsledek sporu.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, zabýval se Ústavní soud ústavní stížností z hlediska porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy), a to nikoli z pohledu porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti).
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že v případech, kdy bylo dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto, se přezkum Ústavního soudu omezuje pouze na zjištění, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Ústavní soud tedy zásadně nepřezkoumává úvahu Nejvyššího soudu o tom, zda v konkrétní věci rozhodnutí má či nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť tato úvaha je věcí dovolacího soudu, jehož posláním je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů a pomocí tohoto institutu v dovolacím řízení řešit právní otázky dosud neřešené nebo rozhodované odchylně či v rozporu s právem. Rozhodnutí dovolacího soudu by pak Ústavní soud mohl zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro jeho svévolnost či pro nedostatek odůvodnění (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, sp. zn. IV. ÚS 573/01, sp. zn. III. ÚS 280/03, sp. zn. I. ÚS 319/03, sp. zn. II. ÚS 644/04, sp. zn. III. ÚS 86/06, sp. zn. III. ÚS 466/06 dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V projednávané věci však Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal. Nejvyšší soud posoudil přípustnost stěžovatelova dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně, srozumitelně a logicky vyložil důvody, které jej vedly k závěru o jeho nepřípustnosti, spolu s vlastní judikaturou, o niž jej opřel. V rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze spatřovat svévoli, a z ústavněprávního pohledu tedy obstojí.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 26. dubna 2012
Stanislav Balík
předseda senátu