ECLI:CZ:US:2012:2.US.1331.12.1
sp. zn. II. ÚS 1331/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka, soudce zpravodaje Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky J. S., zastoupené JUDr. Annou Horákovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Čelakovského sady 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2001 č. j. 29 Cdo 3944/2011-213, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2011 č. j. 9 Cmo 341/2010 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2010 č. j. 30 Cm 73/2003-169, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných pravomocných usnesení obecných soudů pro porušení čl. 90 a 95 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením zastavil odvolací řízení proti stěžovatelce (výrok I.), nepřipustil vstup P. S. jako nového účastníka do řízení na místo žalobce (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Výrok II. usnesení soudu prvního stupně stěžovatelka napadla odvoláním, které Vrchní soud v Praze neshledal důvodným, a proto bod II. výroku usnesení Městského soudu v Praze shora citovaným usnesením potvrdil (první věta výroku). Současně rozhodl o odvolání stěžovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2011 č. j. 30 Cm 73/2003-189, jímž soud prvního stupně rozhodl, že zamítá její návrh na osvobození od soudních poplatků, tak, že citované usnesení potvrdil (druhá věta výroku). Dovolání stěžovatelky proti první větě výroku usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. odmítl jako zjevně bezdůvodné.
Stěžovatelka vytýká obecným soudům, že nesprávně právně posoudily zjištěný skutkový stav, čímž dle jejího přesvědčení zasáhly do jejích práv vyplývajících z Ústavy a Listiny. Trvá na svém právním názoru, že soudy nebyly oprávněny nepřipustit vstup P. S. do řízení na místo žalobce, který jmenovanému měl postoupit pohledávku a stěžovatelka s tímto souhlasí. Směnka nemohla být převedena na řad právního zástupce žalobce pouze z toho důvodu, že její originál byl uložen v úschově soudu. Pokud soud prvního stupně žalobce nevyzval k provedení této změny na předmětné směnce a neuložil mu za tímto účelem lhůtu, porušil její ústavně zaručená základní práva.
Dříve než se Ústavní soud začne zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Z ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatelka se petitem domáhá zrušení celých usnesení obecných soudů, přestože v jejím odůvodnění brojí výlučně proti usnesení dovolacího soudu a těm částem výroků rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, jimiž bylo rozhodováno o návrhu žalobce na postup podle ustanovení §107a o. s. ř. Pouze v této části je však návrh způsobilý k projednání u Ústavního soudu. Ve vztahu k výrokům I. a III. usnesení soudu prvního stupně je totiž nutno ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou, neboť stěžovatelka nevyužila možnost podat proti uvedeným výrokům odvolání, čímž ve smyslu ustanovení §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Ve vztahu ke druhé větě výroku usnesení odvolacího soudu pak není splněna podmínka dodržení šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti vyplývající z ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. V této části tedy musí být ústavní stížnost odmítnuta jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho projednání.
Co se týče zbývající, výše vymezené části návrhu, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti doslovně opakuje námitky zpochybňující právní posouzení věci obecnými soudy, které již uplatnila v předchozích opravných prostředcích. Prostřednictvím této argumentace, která zůstává výlučně v rovině podústavního práva a v jejímž rámci nikterak konkrétně nespecifikuje újmu, která jí měla být předmětnými usneseními způsobena, se u Ústavního soudu domáhá běžného instančního přezkumu napadených rozhodnutí, k němuž však Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) zásadně není oprávněn.
Z odůvodnění napadených usnesení je zjevné, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky náležitě zabývaly a v dostatečné míře se s nimi vypořádaly. Svůj právní názor, souladný s ustálenou judikaturou, řádně vysvětlily a rozhodnutí ústavně konformním způsobem odůvodnily. Ve výkladu a aplikaci rozhodných norem nelze spatřovat libovůli, a nelze je proto hodnotit jako protiústavní. Na odůvodnění napadených usnesení je tedy možno plně odkázat.
Ústavní soud uzavírá, že právní závěry, k nimž obecné soudy v projednávané věci dospěly, nevybočují z mezí ústavnosti. Nesouhlas stěžovatelky s výsledkem soudního řízení nelze zaměňovat s porušením ústavně zaručených práv a svobod.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona jako návrh nepřípustný a ve zbytku podle jeho §43 odst. 2 písm. a) jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2012
Stanislav Balík
předseda senátu