ECLI:CZ:US:2012:2.US.1334.12.1
sp. zn. II. ÚS 1334/12
Usnesení
Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o návrhu stěžovatelky J. T., zastoupené JUDr. Martinem Frimmelem, Ph.D., advokátem, se sídlem Cihlářská 19, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2011, č. j. 10 Co 618/2011-81, a usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9. 2. 2011, č. j. 48 E 252/2010-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčena na svých ústavně garantovaných právech. Konkrétně namítá porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
V exekučním řízení před obecnými soudy podala společnost FOCUS - METAL, s. r. o., (dále jen "oprávněná"), návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech v návrhu přesně specifikovaných, které jsou v katastru nemovitostí vlastnicky zapsány na stěžovatelku. Oprávněná se na základě smlouvy o postoupení pohledávky stala majitelkou pohledávky původně obchodní společnosti VLAMA Trading, s. r. o., ve výši 1.500.000 Kč s příslušenstvím, přisouzené postupiteli rozhodčím nálezem rozhodce Ing. L. P. ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. Ro 1/2007, proti J. T. (dále jen "povinný"). Jmenovaný je manželem stěžovatelky. Ta s ním dne 19. 1. 2005 uzavřela formou notářského zápisu smlouvu o zúžení společného jmění manželů (dále jen "SJM"), na základě které se stala výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí. V návrhu bylo s odkazem na ustanovení §262a o. s. ř. tvrzeno, že uvedené nemovitosti se pro účely nařízení výkonu rozhodnutí považují za majetek patřící do SJM.
Okresní soud v Novém Jičíně návrhu ústavní stížností napadeným usnesením vyhověl. Proti tomuto jeho rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, ve kterém uplatnila řadu námitek. Tvrdila, že oprávněný neprokázal vlastnické právo povinného k předmětným nemovitostem, že vymáhaný závazek vznikl jen povinnému, nikoliv manželce povinného. Dále uvedla, že na nemovitosti bylo již vedeno exekuční řízení pro stejnou pohledávku a byl vydán exekuční příkaz na jejich prodej, proti kterému se stěžovatelka úspěšně ubránila žalobou na vyloučení uvedených nemovitostí z exekuce. Z toho dovozovala, že nemovitosti jsou z další exekuce, byť prováděné jiným způsobem, vyloučeny, je-li vedena pro stejnou pohledávku. Zpochybnila soudem určené pořadí soudcovského zástavního práva a zejména platnost rozhodčí doložky, neboť ačkoliv smlouva měla dle jejího názoru povahu spotřebitelské smlouvy, její ujednání vedla k významné nerovnováze v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele ve smyslu směrnice 93/13/ES.
Krajský soud v Ostravě, který rozhodoval o odvolání stěžovatelky a jejího manžela jako povinného, rozhodl usnesením ze dne 28. 11. 2011, č. j. 10 Co 618/2011-81, tak, že v meritu usnesení soudu prvního stupně potvrdil, změnil ho ve výroku o náhradě nákladů řízení a nákladů exekuce, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Pokud jde o námitky stěžovatelky týkající se pravomocného rozhodnutí o vyloučení předmětných nemovitostí z výkonu rozhodnutí, odkázal na právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 159/2004. Z něho dovodil, že v rámci exekuce vedené soudním exekutorem byly postiženy předmětné nemovitosti pouze prodejem, nikoliv zřízením exekutorského zástavního práva, a proto nic nebránilo oprávněné, aby se domáhala nařízení soudního výkonu rozhodnutí. K tomu pak dodal, že efektivita takového postupu se může promítnout do závěrů o účelnosti nákladů vynaložených v souvislosti s vymáháním pohledávky v soudním řízení, což vedlo odvolací soud k rozhodnutí, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o nařízení výkonu rozhodnutí. Tady je třeba zmínit, že výrok o náhradě nákladů řízení z rozhodnutí odvolacího soudu byl předmětem ústavní stížnosti podané oprávněným. Ústavní soud usnesením ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1338/12, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Odvolací soud se vypořádal i s dalšími námitkami stěžovatelky. S odkazem na ustanovení §262a odst. 1 o. s. ř. uvedl, že jde-li o vydobytí pohledávky vzniklé za trvání manželství jen jednomu z manželů, pro účely exekuce se za majetek patřící do SJM považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah SJM, nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik SJM až ke dni zániku manželství. Tím se vypořádal s námitkou nedoložení vlastnického práva povinného k předmětným nemovitostem. K okamžiku rozhodnému pro zřízení soudcovského zástavního práva odvolací soud uvedl, že rozhodující je tvrzení oprávněného, ze kterého soud zásadně vychází, a pokud v návrhu nejsou uvedeny žádné skutečnosti odůvodňující určení dne rozhodného pro pořadí pohledávky dříve, než ke dni podání návrhu, což byl souzený případ, soud stanoví jako rozhodný den podání návrhu. K otázce zpochybnění existence řádného exekučního titulu uvedl, že stěžovatelka má možnost podat žalobu na zrušení exekučního titulu a v případě úspěchu podat návrh na zastavení výkonu rozhodnutí. V rámci řízení o návrhu na zřízení soudcovského zástavního práva prostor pro přezkum platnosti či neplatnosti rozhodčí doložky není.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě opakuje svoji argumentaci, kterou již uplatnila v řízení před obecnými soudy. Konkrétně namítá, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces tím, že nemovitosti postižené soudcovským zástavním právem byly již jednou z exekuce vyloučeny rozhodnutím soudu v řízení o exekuci jejich prodejem a tato skutečnost zakládá za situace, kdy se jedná o totožný exekuční titul, překážku věci rozsouzené i pro řízení o návrhu na zřízení soudcovského zástavního práva. Dále namítá, že oprávněný neprokázal vlastnictví povinného k předmětným nemovitostem, naopak z těchto listin vyplývá, že vlastníkem je stěžovatelka. Tvrdí, že exekuce prováděná soudním exekutorem je vymezena vykonávaným exekučním titulem a navrhovaným způsobem jeho výkonu, nikoliv způsobem, jakým má k výkonu dojít. V tom se liší od soudního výkonu rozhodnutí. Podle jejího názoru proto vyhovění dalšímu návrhu na provedení výkonu rozhodnutí do skončení exekuce prováděné soudním exekutorem brání překážka litispendence. Konečně poukazuje na to, že oprávněný zřízením soudcovského zástavního práva dosáhl toho, čeho nedosáhl smlouvou o zřízení zástavního práva s padělaným podpisem stěžovatelky. V té souvislosti vyslovuje názor, že má-li právo splňovat požadavek spravedlnosti, musí hledat cestu ke korekci přílišné tvrdosti zákona. V petitu návrhu navrhla zrušit usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2011, č. j. 10 Co 618/2011-81, a usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9. 2. 2011, č. j. 48 E 252/2010-25.
Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
Jak Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu řízení, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny a článku 1 Ústavy.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo. K zásahu do základního práva stěžovatelky by došlo za předpokladu, že by výklad obecného soudu byl v rozporu s kogentním ustanovením zákona, nebo by byl extrémně formalistický, v důsledku čehož by výsledné rozhodnutí bylo celospolečensky vnímáno jako nespravedlivé. Nic takové Ústavní soud nezjistil.
S ohledem na argumentaci stěžovatelky, je třeba zdůraznit, že exekuční soud při nařízení exekuce není oprávněn posuzovat platnost exekučního titulu po stránce věcné a posuzuje pouze jeho formální náležitosti. Na to ostatně správně poukázal odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí a vyložil, jak lze čelit situaci, kterou stěžovatelka označuje za formalistický přístup, který neřeší tvrdost zákona. O tvrdost zákona nemůže jít tam, kde zákon s možností tvrdosti počítá a obsahuje úpravu, na základě níž lze dosáhnout nápravy. Odvolací soud k této otázce přistupoval velmi citlivě a svůj názor na postup oprávněného vyjádřil ve výroku o náhradě nákladů exekučního řízení a Ústavní soud tím, že usnesením ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1338/12, odmítl ústavní stížnost oprávněného směřující do tohoto výroku jako zjevně neopodstatněnou, tento postup aproboval.
Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatelky se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. O zásah do práva vlastnit majetek nemohlo jít, neboť postup obecných soudů odpovídal zákonné úpravě a stěžovatelce nebylo upřeno právo na ochranu jejího vlastnictví. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti a návrh byl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu