ECLI:CZ:US:2012:2.US.1375.11.1
sp. zn. II. ÚS 1375/11
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 11. září 2012 sp. zn. II. ÚS 1375/11 ve věci ústavní stížnosti České televize, proti příkazu soudce Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 37 Nt 1209/2011 ze dne 11. 3. 2011, kterým byla v trestním řízení ve věci podezření z přečinu ohrožení utajované informace podle §317 odst. 1 trestního zákoníku nařízena prohlídka blíže popsané kanceláře v budově stěžovatelky, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení §41 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, a části ustanovení §99 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníka řízení a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Příkaz soudce Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 37 Nt 1209/2011 ze dne 11. 3. 2011 se ruší.
II. Návrh na zrušení části ustanovení §41 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a části ustanovení §99 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace ústavní stížnosti a návrhu
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 10. května 2011 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného příkazu. Jím byla v trestním řízení ve věci podezření z přečinu ohrožení utajované informace podle §317 odst. 1 trestního zákoníku nařízena prohlídka blíže popsané kanceláře v budově stěžovatelky. Tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Svoji aktivní legitimaci vyvozuje ze zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání"). V jejich smyslu zaujímá postavení provozovatele televizního vysílání a jako taková má právo vysílat programy svobodně a nezávisle, a to i na státu, a proto požívá práv bytostně se dotýkajících svobody projevu televizním vysíláním. Z toho vyvozuje, že jí svědčí i základní práva na svobodu projevu, šíření a přijímání informací a s tím související právo dovolat se ústavněprávní ochrany těchto práv.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka konkretizuje, že jak dozorující státní zástupce, tak jemu nadřízené státní zastupitelství již z podnětu stěžovatelky v rámci institutu dohledu shledaly způsob provedení prohlídky nepřiměřeným. Proto omezuje ústavní stížnost toliko proti soudnímu příkazu, který provedení prohlídky nařídil. V něm totiž spatřuje prvotní příčinu, proč k zásahu došlo. Vytýká mu neprovedení ústavního testu přípustnosti omezení svobody projevu, který měl již předtím provést navrhující státní zástupce. Postup orgánů činných v trestním řízení hodnotí jako toliko zdánlivě (formálně) legální, ačkoliv materiálně hrubě porušující dotčená ústavní práva stěžovatelky a hodnoty, na nichž má demokratický a právní stát spočívat. Má totiž za to, že napadený příkaz nemůže obstát ani v jednom ze tří kroků uvedeného testu.
4. V rámci testu legality upozorňuje na nedostatečnou právní úpravu záruk posouzení střetu práva na ochranu zdroje a obsahu novinářských informací s jinými právy či zájmy vzdor tomu, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 394/04 (N 184/38 SbNU 471) shledal výsledek testu zákonnosti za pozitivní. Tehdy posuzovaný případ byl ovšem odlišný tím, že neměl souvislost s odnětím věci či dokonce prohlídkou jiných prostor. Situaci analogicky připodobňuje prohlídkám u advokáta, u nichž právní normy doplňují záruky, především posílením role České advokátní komory. Naopak v případě státem uznané mlčenlivosti za účelem ochrany zdroje a obsahu informací dle §41 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání zůstávají ty ponechány ve zcela nedostatečné procesní úpravě. Doplňující záruky ovšem byly shledány nezbytnými v rozsudku velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Sanoma Uitgevers B. V. proti Nizozemsku (č. 38224/03 ze dne 14. září 2010). Konkrétně jde o to, že pokud se orgány činné v trestním řízení zaštítí prověřováním ohrožení utajované informace, nabízí právní úprava, odhlédneme-li od ústavních brzd, naprosto volné pole k potlačení práva na ochranu zdroje a obsahu informací. Ustanovení §41 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb. je podle názoru stěžovatelky napsáno tak, že sice poskytuje prostor k rozumnému výkladu, ale současně poskytuje určitý prostor k zneužití tím, že je formulováno poměrně obecně, až neurčitě. V posuzovaném případě vedlo k argumentaci, že pokud se na ohrožení utajované informace vztahuje oznamovací povinnost, má stěžovatelka a její reportéři povinnost vydat listinu. Praxe tudíž ukazuje, že zvolená formulace neposkytuje tak dostatečný podklad pro to, aby vyhověla testu legality, neboť odkazuje k neurčitému množství povinností v trestním řízení, což orgány činné v trestním řízení mohou využít k extenzivnímu postupu. Nad povinností oznámit a překazit trestním zákoníkem vyjmenované trestné činy a zákazem nadržování podle stěžovatelky text předmětného ustanovení neobstojí v testu legality pro neurčitost a neohraničenost. Proto je v rozporu s Listinou a Úmluvou.
5. K tomu přistupuje ustanovení §99 odst. 3 druhé věty ve spojení s §78 odst. 2 trestního řádu, která stanoví naprosto neadekvátním způsobem nadřazenost zájmu na ochraně utajovaných informací před všemi druhy státem uznané mlčenlivosti. Zákaz výslechu svědka a rovněž právo nevydat věc totiž neplatí pro svědeckou výpověď o utajovaných informacích označených ve zvláštním zákoně stupněm utajení důvěrné nebo vyhrazené. To bylo "právním" základem, o který orgány činné v trestním řízení pravděpodobně opřely svůj postup proti stěžovatelce. Procesní úprava tedy bez individuálního posouzení střetu jednotlivých ústavních práv a chráněných hodnot jednoznačně a priori favorizuje a nechává dominovat zájem na ochraně těchto informací. Odnětí věci se pak děje zcela bez soudní kontroly. To usvědčuje procesní úpravu v trestním řádu z rozporu s ústavním pořádkem. Ustanovení §99 odst. 3 věty druhé trestního řádu se tudíž ocitá v rozporu s Listinou i Úmluvou.
6. Kauza vzniku předmětné informační zprávy, jejího obsahu a důsledků, které přinesl, naplňuje bez ohledu na to, zda text zprávy stojí na pravdě, veřejný zájem, a to již s ohledem na důsledky, které tato zpráva měla pro personální změny ve vojenské zpravodajské službě. Řada aktérů kauzy v době, kdy o této věci stěžovatelka odvysílala reportáž, působila na vrcholných státních postech. O věci jednal výbor pro obranu a bezpečnost Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. To vše legitimovalo pozornost, kterou zpravodajství stěžovatelky věnovalo tématu předmětné informační zprávy. Stěžovatelka přitom zpochybňuje materiální základ předmětné informační zprávy pro klasifikaci informací v této zprávě obsažených jakožto informací se stupněm utajení důvěrné, tedy že vyzrazení nebo zneužití informace mohlo způsobit újmu zájmu České republiky nebo mohlo být pro tento zájem nevýhodné. K tomu dospívá jednak na základě toho, že v prosinci 2010 došlo k deklasifikaci dokumentu. Ať už byl obsah informační zprávy pravdivý, anebo šlo o smyšlený kompromitující materiál, bylo podle stěžovatelky v zájmu České republiky a pro ni výhodné plné zveřejnění a prověření pravdivosti tam sepsaných tvrzení. Klasifikace obsahu zprávy představovala podle stěžovatelky zneužití institutu utajované informace k tutlání nepravostí, či dokonce nezákonného jednání, což přímo ohrožuje demokratické a právní základy státu. Akt klasifikace informační zprávy chránil osobní zájmy vysoce postavených činitelů resortu obrany, nikoliv státu, přičemž právě takový postup byl kritizován v rozsudku Nejvyššího soudu USA The New York Times vs. U.S.; U.S. vs. Washinghton Post [713 U.S. 403 (1971)]. Zásah, jímž se stěžovatelka cítí dotčena na svých základních právech, tedy od počátku stál na dokumentu, na němž nikdy nebylo co utajovat. Proto napadené rozhodnutí podle stěžovatelky neobstojí ani v testu legitimity.
7. Test proporcionality podle stěžovatelky nabízí nejvíc argumentů, které napadený příkaz usvědčují z protiprávnosti. Nápadné je podle stěžovatelky především naprosto neuvážené vymezení rozsahu věcí, jež měly být cílem prohlídky, jímž byli následně příslušníci Vojenské policie slepě vedeni, důvodem zjevně převzatým z návrhu státního zástupce. Mělo dojít k získání kopie předmětné listiny, patrně ke zjištění a porovnání biologických stop na listině a možná i tiskových stop z použitých kopírovacích zařízení. Pokud ovšem k takovému zkoumání nedostačovala prostá kopie (kopie z kopie), již stěžovatelka vydala, nemohla stačit jakákoliv jiná než první kopie. Potom ovšem zajištění jiné věci než hledané první kopie nemělo jakýkoliv význam pro účel vyšetřování vymezený v napadeném příkazu. Orgánům činným v trestním řízení muselo být plně zřejmé, že jakékoliv jiné kopie, nota bene kopie kamerou natočená na záznamové zařízení, či zajištění osobního počítače, s nimiž pracovali reportéři, nepovede k dosažení účelu prohlídky. V tomto aspektu stěžovatelka shledává zneužití institutu prohlídky jiných prostor k jinému účelu, které není nahodilým excesem zasahujících příslušníků Vojenské policie, ale zjevně plánovitým výsledkem návrhu státního zástupce, který soudce převzal do napadeného příkazu.
8. Nebyly uváženy ani alternativní možnosti, jež orgány činné v trestním řízení měly, jestliže hodlaly vypátrat pachatele trestného činu ohrožení utajované informace. V napadeném příkazu bylo rekapitulováno, že se na Ministerstvu obrany ztratil nejenom předmětný výtisk č. 2 informační zprávy, ale dokonce i výtisk č. 1 v dispozici tehdejší ministryně obrany. Místo toho, aby orgány činné v trestním řízení prověřování vedly od těch osob, kterým byly originální výtisky předány dále, zaměřily se na stěžovatelku, která ve vysílání ukázala prosté kopie již odtajněné informační zprávy. Stěžovatelka předpovídá, že nejspíše vyjde najevo, že prvotní držitelé výtisků byli povětšinou požádáni o vysvětlení až několik týdnů po provedení prohlídky jiných prostor u stěžovatelky.
9. S ohledem na výše vyloženou argumentaci souběžně stěžovatelka navrhuje, aby bylo zrušeno ustanovení §41 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb. v části "ve vztahu k těmto zvláštním právním předpisem stanoveným povinnostem ani povinnosti, které jsou stanoveny v trestním řízení" a dále druhá věta ustanovení §99 odst. 3 trestního řádu ve znění: "Rovněž se nevztahuje na svědeckou výpověď o utajovaných informacích klasifikovaných ve zvláštním zákoně stupněm utajení Důvěrné nebo Vyhrazené.".
II.
Rekapitulace vyjádření ostatních účastníků řízení
10. Obvodní soud pro Prahu 6 podotkl, že v příkazu k domovní prohlídce či prohlídce jiných prostor nelze nikdy taxativně vymezit, co se vlastně všechno hledá, a je třeba stanovit okruh tak, aby se policie v rámci prohlídky nemusela opakovaně obracet na státního zástupce, potažmo soud. Vycházeje z obecných zásad platných pro rozhodování ohledně návrhu na povolení prohlídky jiných prostor ve smyslu nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/10 ze dne 22. 3. 2011 (N 52/60 SbNU 625; 94/2011 Sb.), bylo zřejmé, že policejní orgán hledá fotokopii stejnopisu č. 2 předmětné listiny, a ten, kdo se dopustil trestného činu, nemusel být totožný s tím, kdo je označován stěžovatelkou za informační zdroj. Smyslem prohlídky nebylo hledat informační zdroj, ale zajistit ty kopie, které byly pořízeny na Ministerstvu obrany z daného výtisku. Z nich bylo možné zjistit další informace důležité pro trestní řízení ve směru identifikace pachatele. Ještě před podáním návrhu byly policejním orgánem provedeny výslechy osob, které vešly ve styk s předmětnou listinou, a dosavadní výsledky vyšetřování nevedly k jednoznačnému závěru, že by se mělo jednat pouze o jednu kopii, či zda případně eventuálně nebyl převeden stejnopis výtisku č. 2 do nějaké elektronické podoby. Jestliže byl návrh podán jako neodkladný a neopakovatelný, pak povinností soudu bylo rozhodnout v době co nejkratší a nebylo možné předložit věc Ústavnímu soudu k posouzení, což z hlediska ústavních principů má přednost. Již při letmém studiu spisu bylo zřejmé, že věc je právně složitá. Původce utajené informace měl na danou klasifikaci utajení ze zákona samozřejmě právo. Není na stěžovatelce, aby vyhodnocovala, zda zpráva měla být takto označena a zda zveřejnění dané zprávy z vojenského či bezpečnostního mohlo či nemohlo jakýmkoliv způsobem znevýhodnit Českou republiku. Závěr, že na dokumentu nikdy nebylo co utajovat, je absurdní. Dle názoru obecného soudu tento případ konečně svým způsobem svébytně odhalil nedokonalost právní úpravy a střet dvou hlavních rozhodných zájmů. Zájmu, který vyplývá ze zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o ochraně utajovaných informací"), a zájmu, který vyplývá ze zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Je zcela evidentní, že konkrétní právní úprava, která by jasně stanovila, který z těchto zájmů má přednost, doposud neexistuje, a je tedy skutečně právě a pouze na výkladu soudu, který danou věc řeší, jak posoudí onen stupeň významu chráněného zájmu. Pokud je postaven proti zájmu státu tak, jak je definován v trestním zákoníku a v trestním řádu, bude nutné vytvořit zákon, který bude zcela jasně definovat danou problematiku, tedy upravit příslušná ustanovení zákonů, na něž poukazuje stěžovatelka. Souhlasí, že na rozdíl od ostatních mlčenlivostí je státem uznávaná mlčenlivost za účelem ochrany zdroje upravena zcela nedostatečně, což nebrání stanovisku, že obecný zájem společnosti na vypátrání pachatele, který je důvodně podezřelý z porušení zákona o ochraně utajených informací, je předřazen z hlediska obecného zájmu před ochranu novinářského zdroje. Je to i otázka hodnověrnosti České republiky k jejím smluvním partnerům, která by mohla při upřednostnění ochrany novinářského zdroje v daném případě získat dosti značné šrámy, a není možné odůvodňovat nečinnost obavou z médií, při vší úctě k nim. Ustanovení zákona o ochraně utajovaných informací zcela evidentně nadřazuje zájmy na ochraně utajených informací před různými druhy státem uznávané mlčenlivosti. K porušení práva na svobodu projevu dle názoru obecného soudu napadeným příkazem nedošlo, ale na základě jeho realizace se stěžovatelka mohla domnívat, že se tak stalo. Navrhl zamítnutí návrhu stěžovatelky na zrušení napadeného příkazu. S návrhem na zrušení části ustanovení §41 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb. a druhé věty ustanovení §99 odst. 3 trestního řádu se ztotožňuje, aby orgány činné v trestním řízení měly naprosto jednoznačně do budoucna vymezen rámec pro rozhodování v podobných případech, bez tíhy možnosti, že bude proti rozhodnutí podána ústavní stížnost.
11. Městské státní zastupitelství v Praze označilo ústavní stížnost za nedůvodnou. Postup spočívající v podání předmětného návrhu k vydání příkazu k prohlídce jiných prostor považuje za správný (odůvodněný, zákonný). Uvádí, že v daném případě vyvstala potřeba opatřit listinu, resp. kopii příslušného výtisku utajovaného dokumentu, která sama o sobě svědčí o důvodném podezření ze spáchání trestného činu, neboť přináší klíčový poznatek zakládající "hmatatelný" půdorys pro vedení trestního řízení, tj. poznatek o tom, že s vysokou pravděpodobností skutečně došlo k "úniku" informace. Nad jejím charakterem (smyslem) se sice spekuluje, ale zjevně se týkala otázek bezpečnostní povahy, a byla proto jako taková vedena v utajovaném režimu. Konkrétně listina má svědčit o možném pořízení kopie v té době utajovaného dokumentu (pro absenci standardně přidělovaného čárového kódu a nepřeškrtnuté vyznačení stupně utajení či jiné úpravy pro případ odtajnění). Její odborné zkoumání mohlo v relevantní míře přispět minimálně k podstatnému zúžení okruhu osob "potenciálně podezřelých", resp. přímo k vymezení okruhu osob podezřelých ze spáchání trestného činu. Mohla vykazovat "objektivizující" potenciál k ověření verzí vyslýchaných osob. Policejní orgán skutečně vyčerpal všechny možnosti, jak získat listinu "dobrovolně". Listina byla pro účely publicistického televizního pořadu vysílaného dne 4. března 2011 kopírována, a to s vysokou pravděpodobností až poté, co měl dne 18. února 2011 K. R. policejnímu orgánu sdělit, že listinou již nedisponuje. Stran problematiky ochrany zdroje zpětně nepochybuje o tom, že neochota poskytnout listinu ze strany novinářů (reportérů) ve dnech před realizací stěžovatelkou problematizované prohlídky byla implicite již projevem uplatnění ochrany zdroje ve smyslu §41 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb. Považuje za nadbytečné vést polemiku o tom, jaký význam přisoudit skutečnosti, že k formálně projevené realizaci tohoto práva bylo stěžovatelkou přistoupeno až v odpoledních hodinách dne 11. března 2011. Trestní řízení bylo totiž vedeno pro trestný čin, u něhož je dána "výluka" (výjimka) ze zákonné ochrany zdroje. Proto není třeba zabývat se tím, zda se v prostorách prohlídky může nacházet věc, kterou novinář odmítne vydat s odkazem na ochranu zdroje. Absolutní nemožnost realizace prohlídky by nadřazovala režim ochrany zdroje zvláštní úpravě ochrany prostor, v nichž je vykonávána advokacie. Je podle něj otázkou, zda lze za situace, kdy zákon ve formě právní reglementace ochrany zdroje svobodu projevu ve vztahu k vedení trestního řízení již privilegoval, uvažovat o extenzivním výkladu ochrany zdroje ve vztahu k těm institutům trestního řízení, nad jejichž zdrženlivou aplikací bdí moc soudní. Podotýká, že nikdo z novinářů či činovníků stěžovatelky nebyl k vydání listiny donucován ani nebyl donucován ke sdělení stran identifikace samotného poskytovatele listin. Také se domnívá, že stěžovatelka bagatelizuje smysl vedeného trestního řízení, které bylo vedeno nikoli jako ve věci Sanoma Uitgevers B. V. proti Nizozemsku pro pořádání tajného automobilového závodu, ale pro takový trestný čin, který zákonodárce zařadil mezi trestné činy podléhající oznamovací povinnosti a využil druhostupňové platformy pro jeho soudní projednání. Stran "osudu" výtisku č. 1 utajovaného dokumentu policejní orgán zjistil, že byl založený v jiném spise Ministerstva obrany. Odtajnění příslušného dokumentu by s ohledem na význam chráněného zájmu, jakož i to, že ke vzniku listiny došlo podstatně dříve, nestačilo k tomu, aby trestní řízení nebylo vedeno. Dále se zabývá námitkami stěžovatelky stran provedení prohlídky. V rámci testu ústavnosti provedeného stěžovatelkou nechápe, z čeho stěžovatelka dovozuje, že druhá věta ustanovení §99 odst. 3 trestního řádu stanoví naprosto neadekvátním způsobem nadřazenost zájmu na ochraně utajovaných informací před všemi druhy státem uznané mlčenlivosti, protože taková mlčenlivost je tímto ustanovením naopak preferována. Povinnost novináře svědčit ohledně "úniku" utajovaných informací může v případech ochrany zdroje plynout jedině z §41 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., resp. §368 odst. 1 trestního řádu (sic - pozn. red.). Stěžovatelkou zmiňovaná judikatura není pro daný případ zcela přiléhavá, neboť operuje s absencí soudního přezkumu, donucováním novinářů k uvedení zdroje a s realizací práva na poskytnutí informací. O nic takového ale nešlo. "Boj" o "princip" hraničí v daném případě s módní skandalizací orgánů činných v trestním řízení, postrádající v daném případě racionální důvod.
III.
Rekapitulace repliky stěžovatelky
12. Stěžovatelka uvádí k argumentu obecného soudu, že skutečnost, že neměl možnost předložit věc Ústavnímu soudu a musel neodkladně rozhodnout, ho nezbavovala povinnosti provést ústavní test přípustnosti vydání příkazu k prohlídce jiných prostor. A byl-li proveden, tak s chybným závěrem. Do podstatné míry jde o výsledek systémového deficitu platné procesněprávní úpravy. Nesouhlasí, resp. nerozumí argumentaci týkající se vymezení okruhu věcí, které měly být předmětem prohlídky. Je-li napadený příkaz vykládán v doslovném znění, potom mu vytýká absenci proporcionality. Nezpochybňuje význam mezinárodních závazků i společně chráněných hodnot, avšak nepřijímá nekriticky nadřazenou pozici Severoatlantické aliance v porovnání s právem na svobodu projevu, jehož se dovolává. Opětovně poukazuje na to, že i akt klasifikace určité informace podléhá ústavnímu testu, a to i vzhledem k plynutí času. Způsobilost informace být klasifikována jako utajovaná musí mít určité meze, jinak by, dovedeno ad absurdum, stát mohl začít s odvoláním na bezpečnost utajovat veškerou svoji činnost. Vzdor nevědomosti o obsahu spisu policejního orgánu nadále má za to, že policejní orgán měl jiné možnosti, jak skutek prověřovat.
13. K argumentaci státního zastupitelství poukazuje stěžovatelka na to, že se velice obtížně polemizuje s výroky, které nejsou dále argumentačně rozvedeny. K údajnému skandalizování činnosti orgánů činných v trestním řízení poukazuje na to, že nedělá nic jiného, než se brání dostupnými právními prostředky proti prolomení ochrany zdrojů, když orgány činné v trestním řízení mají tendenci vykládat své kompetence značně extenzivně. Rozchází se se státním zastupitelstvím i v interpretaci druhé věty §99 odst. 3 trestního řádu a připomíná, že brojí i proti odnětí věcí. Pokud jde o konkurenci norem zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání a ustanovení trestního řádu, stěžovatelka z předmětného příkazu k prohlídce jiných prostor nevyčetla, o jaké ustanovení konkrétně soud opřel prolomení práva na ochranu zdroje a obsahu informací provozovatele televizního vysílání.
IV.
Subjektivní přípustnost ústavní stížnosti
14. Svoboda projevu přísluší také právnickým osobám, které - jako stěžovatelka - produkují televizní programy, protože poskytuje nejen subjektivní právo osobám zaměstnaným při vysílání korporací nezávislých na státní moci, ale chrání v jeho objektivním smyslu nadto i institucionální nezávislost vysílání, a to od zprostředkování informací až po šíření zpráv a názorů. Oblasti zajištění této svobody zahrnují podmínky a související činnosti, bez kterých média nemohou plnit svou funkci přiměřeným způsobem (srov. rozhodnutí Spolkového Ústavního soudu Spolkové republiky Německo sp. zn. 1 BvR 1739/04 ze dne 10. prosince 2010, str. 14).
15. Protože k vydání napadeného příkazu došlo v souvislosti s informacemi, jež získal její pracovník nebo pracovníci v souvislosti s jejich činností ve prospěch televizního vysílání stěžovatelky, a výkon tohoto příkazu se týkal prostor stěžovatelky, je tak dána aktivní legitimace stěžovatelky.
V.
Skutková východiska
16. Z listin předložených účastníky řízení a z vyžádaných spisů Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 37 Nt 1209/2011, Velitelství ochranné služby Vojenské policie sp. zn. 74/85-5/2011 a Vrchního státního zastupitelství v Praze sp. zn. 1 VZN 1520/2011 byly zjištěny následující skutečnosti.
17. Dne 10. února 2011 byly zahájeny úkony trestního řízení ve věci podezření ze spáchání trestného činu ohrožení utajované informace podle §317 odst. 1 trestního zákoníku. Toho se měli neznámí pachatelé dopustit tím, že někdy v rozmezí let 2007-2011 pořídili kopii výtisku č. 2 informační zprávy pro ministryni č. j. D143-6/2006/DP-4703-XI, utajené stupněm důvěrné, a tento dokument přechovávali s úmyslem utajovanou informaci vyzradit, což učinili, neboť tento dokument byl zveřejněn v pořadu "Události", odvysílaném stěžovatelkou dne 9. února 2011.
18. Předmětná zpráva byla zpracována dne 30. dubna 2007 tehdejším zástupcem ředitele Vojenského zpravodajství P. A. na základě pokynu pro tehdejší ministryni obrany Vlastu Parkanovou. Obsahovala informace o činnosti tehdejšího ředitele Vojenského zpravodajství Miroslava Krejčíka ve Vojenském zpravodajství i navenek, zejména namířené proti ministryni obrany, resp. proti jedné skupině osob ve vedení Ministerstva obrany a ve prospěch jiné skupiny osob ve vedení téhož ministerstva. Tato zpráva byla vyhotovena v sedmi výtiscích a z nich byly později vyhotoveny ještě další kopie. Byla utajena stupněm "důvěrné" a utajení bylo zrušeno pro pominutí důvodu utajení, přičemž různými držiteli této listiny bylo zrušení vyznačeno v období od 6. prosince 2010 do 11. února 2011 podle toho, kdy se o zrušení utajení dozvěděli.
19. V průběhu řízení bylo zjištěno, že předmětný výtisk č. 2 zprávy převzala sekretářka pro tehdejšího ředitele kabinetu ministryně obrany, resp. náměstka R. Š., jemuž byl určen. Referátem ochrany informací Ministerstva obrany byl ovšem zaevidován až v souvislosti s odchodem R. Š. z tohoto ministerstva dne 25. května 2009 a teprve od té doby byla doložena manipulace s ním.
20. V průběhu řízení bylo rovněž zjištěno, že informace z předmětné zprávy byly obsaženy již v článku "Generál v akci", resp. "Skandál na obraně" autora Jana Hrbáčka, zveřejněném poprvé v týdeníku Euro č. 47 dne 22. listopadu 2010. V různých pořadech stěžovatelky byly informace z této zprávy a předmětný výtisk zveřejněny teprve v únoru 2011.
21. Při konzultaci policejního orgánu s dozorovým státním zástupcem dne 25. února 2011, která proběhla ještě předtím, než byly zjištěny shora uvedené skutečnosti, bylo stanoveno, že bude stěžovatelka vyzvána k vydání předmětné zprávy a v případě nevydání bude zváženo provedení prohlídky (č. l. 53). Této konzultaci předcházela dne 18. února 2011 telefonická výzva policejního orgánu pracovníku stěžovatelky K. R., zda je ochoten předmětnou zprávu vydat. K. R. na to měl reagovat sdělením, že s ní již nedisponuje, a že je majetkem stěžovatelky (č. l. 55).
22. Dne 7. března 2011 byl generální ředitel stěžovatelky vyzván k vydání předmětné zprávy a ten po sdělení oslovených vedoucích pracovníků stěžovatelky, že nevědí, kde se nachází, sdělil, že bude po obdržení informace od K. R., kde se předmětná zpráva nachází, postupovat v souladu se zákonem a Kodexem stěžovatelky (č. l. 66).
23. V rámci podání vysvětlení šéfredaktora zpravodajství stěžovatelky K. N. dne 10. března 2011 se jmenovaný v souvislosti s otázkou ohledně pohybu předmětné zprávy u stěžovatelky odvolal na právo na ochranu zdroje (č. l. 88).
24. Rovněž dne 10. března 2011 na výzvu policejního orgánu vydal editor pořadu stěžovatelky "Události, komentáře" J. O. kopii předmětné zprávy s tím, že se jedná o jím na pracovišti stěžovatelky vytvořenou kopii listiny, kterou mu od K. R. zapůjčil jiný pracovník stěžovatelky, R. S. (č. l. 92). Konečně téhož dne policejní orgán vyzval na letišti po příletu K. R. k vydání předmětné zprávy, a ten to odmítl s odkazem na ochranu zdroje (č. l. 94).
25. Dne 11. března 2011 byl podán státním zástupcem Městského státního zastupitelství v Praze návrh na vydání napadeného příkazu k prohlídce jiných prostor a téhož dne byl tento příkaz obecným soudem vydán.
26. Usnesením policejního orgánu ze dne 1. června 2011 byla předmětná trestní věc odložena s tím, že se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání.
27. V závěru záznamu o dohledové prověrce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 20. února 2012 bylo z podnětu Nejvyššího státního zastupitelství konstatováno, že před podáním návrhu na vydání příkazu k prohlídce jiných prostor nebyly vyčerpány všechny dostupné procesní postupy. Konkrétně nebylo využito možnosti uložit pořádkovou pokutu pro nesplnění povinnosti vydat věc důležitou pro trestní řízení. Dlužno dodat, že dohledová prověrka byla tímto státním zastupitelstvím provedena i z podnětu Nejvyššího státního zastupitelství opakovaně, přičemž počínaje prvním závěrem ze dne 17. března 2011 nebylo v postupu Městského státního zastupitelství nikdy shledáno v daném směru žádné pochybení.
VI.
Právní východiska
28. Interpretace práva na soukromí v prostorové podobě, tj. právo na respektování a ochranu obydlí před zásahy zvenčí, se neomezuje jen na ochranu prostor užívaných k bydlení, nýbrž právo na respekt a ochranu obydlí společně s právem na nedotknutelnost osoby a soukromí a s právem na ochranu osobní svobody a důstojnosti se považuje za nedílnou součást soukromé sféry každého jednotlivce, v případě obydlí vymezenou prostorově [nález sp. zn. Pl. ÚS 3/09 ze dne 8. 6. 2010 (N 121/57 SbNU 495; 219/2010 Sb.)].
29. Jestliže proto ústavní pořádek připouští průlom do této ochrany, děje se tak toliko a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustnost prohlídky je "třeba chápat jako výjimku, která nadto vyžaduje restriktivní interpretaci zákonem stanovených podmínek její přípustnosti" [nález sp. zn. I. ÚS 201/01 ze dne 10. 10. 2001 (N 147/24 SbNU 59)]. To platí tím spíše, má-li docházet provedením prohlídky i k zásahu do dalších základních práv a svobod.
30. Předpokladem demokratického uplatňování moci v moderní společnosti je informovanost jednotlivých občanů o věcech veřejného zájmu (nález Ústavního soudu Slovenské republiky sp. zn. II. ÚS 10/99 ze dne 16. června 1999). Věcí veřejnou jsou pak veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě, tj. např. činnost politiků místních i celostátních, úředníků, soudců, advokátů, popř. kandidátů či čekatelů na tyto funkce; věcí veřejnou je ovšem i umění včetně novinářských aktivit a showbyznysu a dále vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost [nález sp. zn. I. ÚS 453/03 ze dne 11. 11. 2005 (N 209/39 SbNU 215)].
31. Ochrana novinářských zdrojů byla předmětem i hraničního rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v rozsudku ve věci Goodwin proti Spojenému království (č. 17488/90 ze dne 27. března 1996, §39), v němž bylo mimo jiné uvedeno, že ochrana novinářských zdrojů je jednou ze základních podmínek svobody tisku, která se odráží v zákonech a v profesních kodexech několika smluvních států a je potvrzena v řadě mezinárodních dokumentů o ochraně svobod novinářů. Bez takové ochrany mohou být zdroje odrazeny od pomoci tisku při informování veřejnosti o záležitostech veřejného významu. V důsledku toho jeho životně důležitá veřejná role strážce může být zničena a schopnost tisku poskytnout přesné a spolehlivé informace může být nepříznivě ovlivněna. S ohledem na důležitost ochrany novinářských zdrojů pro svobodu tisku v demokratické společnosti a potenciálně zmrazující efekt, který příkaz k prozrazení zdroje má na výkon této svobody, nemůže být takové opatření slučitelné s čl. 10 Úmluvy, pokud není ospravedlněno převažujícím požadavkem ve veřejném zájmu. Tyto úvahy mají být zohledněny při použití testu nezbytnosti v demokratické společnosti podle čl. 10 odst. 2 Úmluvy. "Nezbytnost" pro jakékoliv omezení svobody projevu musí být přesvědčivě zjištěna a konfrontována s "naléhavou společenskou potřebou" omezení tohoto práva [nález sp. zn. I. ÚS 394/04 ze dne 27. 9. 2005 (N 184/38 SbNU 471)].
32. Státním orgánům není bráněno, aby hledaly rovnováhu konfliktních zájmů sloužících stíhání trestné činnosti a těch zájmů, které slouží ochraně novinářského tajemství; relevantní zvážení zahrnuje povahu a závažnost předmětné trestné činnosti, přesnou povahu a obsah požadované informace, existenci alternativních možností získat nezbytné informace, jakákoliv omezení pro jejich získání ze strany úřadů a použití dotčených materiálů (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Sanoma Uitgevers B. V. proti Nizozemsku č. 38224/03 ze dne 31. března 2009, §57).
33. V rozsudcích Roemen a Schmit proti Lucembursku (č. 51772/99 ze dne 25. února 2003, §47), Ernst a další proti Belgii (č. 33400/96 ze dne 15. července 2003, §94), a Tillack proti Belgii (č. 20477/05 ze dne 27. listopadu 2007, §56) dospěl Evropský soud pro lidská práva k závěru, že prohlídku provedenou v bydlišti a na pracovišti novinářů s cílem identifikovat funkcionáře, kteří poskytli utajované informace, lze považovat za zásah do práv novinářů podle čl. 10 odst. 1 Úmluvy. Přitom bylo rovněž zdůrazněno, že skutečnost, že prohlídky skončily bezvýsledně, je nezbavuje jejich účelovosti, a to identifikace novinářských zdrojů.
34. Je nutno rozlišovat případy, ve kterých lze soulad ustanovení právního předpisu s ústavním pořádkem zabezpečit jeho ústavně konformní interpretací, a kdy tak učinit nelze a je nutno přistoupit k jeho zrušení. Soud přitom není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci [nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.)].
35. Ústavní soud je přesvědčen, že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé, konkrétní a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem, ústavních zásad, ustanovení Listiny a závazků plynoucích z mezinárodních smluv. Prostor takové interpretace a její význam je nepochybně větší tam, kde jde o aplikaci zákonných předpisů, které nejsou sice již zcela vyhovující, avšak nejsou ve své podstatě ani protiústavní. Z mnoha myslitelných výkladů zákona je třeba v každém případě použít pouze takový, který respektuje ústavní principy (je-li takovýto výklad možný), a ke zrušení ustanovení zákona pro neústavnost přistoupit teprve, nelze-li dotčené ustanovení použít, aniž by byla porušena ústavnost (princip minimalizace zásahu) - viz nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.).
36. Je-li k dispozici více výkladů veřejnoprávní normy, je třeba volit ten, který vůbec, resp. co nejméně zasahuje do toho kterého základního práva či svobody (princip in dubio pro libertate) - nález sp. zn. I. ÚS 643/06 ze dne 13. 9. 2007 (N 142/46 SbNU 373).
VII.
Závěry
37. Ústavní soud při posuzování ústavněprávních podmínek pro vydání napadeného příkazu postupoval v souladu s vlastní ustálenou rozhodovací činností [nález sp. zn. I. ÚS 526/98 ze dne 18. 2. 1999 (N 27/13 SbNU 203; 70/1999 Sb.)] tříkrokovým testem, podle něhož ostatně postupovali i všichni účastníci řízení, tedy zcela určitě pokud jde o ústavní stížnost a vyjádření k ní. Ani z návrhu státního zástupce ani z odůvodnění napadeného příkazu sice nic takového nevyplývá, nicméně z vyjádření těchto orgánů veřejné moci k ústavní stížnosti, která jsou souladná s obsahem vyžádaných spisů, vyplývá, že před procesními úkony ve vyžadovaném směru určitým způsobem uvažovali, a proto má Ústavní soud za to, že tomu tak skutečně bylo.
38. Nejdříve proto Ústavní soud zkoumal, zda je omezení ve smyslu čl. 17 odst. 4 Listiny dáno v souzené věci zákonem. Za zákon lze v daném případě označit zejména ustanovení §82 a 83a trestního řádu, které stanoví, že prohlídku prostor nesloužících k bydlení (jiných prostor) a pozemků, pokud nejsou veřejně přístupné, lze vykonat, je-li důvodné podezření, že se tam nachází věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení. Stěžovatelka byla v posuzovaném případě policejním orgánem informována o tom, že kopie výtisku č. 2 předmětné zprávy je považována za věc důležitou pro trestní řízení. Aktivita policejního orgánu k získání tohoto dokumentu od stěžovatelky byla soustředěná a vytrvalá, takže následek, který hrozil, byl předvídatelný.
39. Je pravda, že provedení prohlídky je vázáno na splnění omezujících předpokladů jak stanovených zákonem, tak vyvozených rozhodovací činností, a to i Ústavního soudu. Do tohoto rámce lze ostatně zařadit i souvislost s možností prolomení základního práva vyhledávat a šířit informace, ze kterého bylo vyvozeno právo na ochranu novinářského zdroje, tak jak je toto prolomení výslovně zakotveno v ustanovení §99 odst. 3 trestního řádu, resp. §41 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb. To je však otázka aplikace zákonného ustanovení nikoli otázka, jež by se týkala přesnosti a předvídatelnosti zákona.
40. Pokud stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na absenci zákonné úpravy pro úkony navazující na vydání příkazu k prohlídce jiných prostor, resp. její provedení, lze poukázat na to, že Ústavní soud je v rámci konkrétní kontroly norem vázán návrhem. Tím je v daném případě toliko příkaz k nařízení prohlídky prostor stěžovatelky, přičemž vlastní provedení prohlídky z předmětu přezkumu stěžovatelka výslovně vyloučila. Nad návrh stěžovatelky tedy není možné jít. Nad tento rámec lze k argumentaci stěžovatelky o podobnosti dané věci s prohlídkou advokátních kanceláří obecně poukázat na to, že Ústavní soud se v rámci konkrétní kontroly norem zabýval prohlídkami advokátních kanceláří ještě před přijetím norem výslovně zakotvujících ingerenci stavovského orgánu a následný přezkum soudu, a tehdejší omezenější právní úpravu neshledal rozpornou s ústavním pořádkem [nález sp. zn. III. ÚS 486/98 ze dne 21. 1. 1999 (N 12/13 SbNU 79), usnesení sp. zn. IV. ÚS 2/02 ze dne 28. 3. 2002 (U 11/25 SbNU 385)]. Samozřejmě to neznamená, že není žádoucí standardy ochrany základních práv a svobod v odůvodněných případech zvyšovat, jak se v případě advokátního tajemství následně stalo.
41. Ústavní soud proto uzavírá, že je zákon (a jeho následky) v posuzované věci dostupný, přesný i předvídatelný. První základní podmínka omezení práva na svobodu projevu a práva na informace, tedy existence zákona majícího požadované vlastnosti, byla splněna.
42. Ústavní soud se poté zabýval tzv. legitimním cílem omezení daného základního práva. Podle ustáleného názoru Ústavního soudu je legitimní cíl dán tam, kde jde o ochranu práv a svobod druhých (v souladu s pozitivními povinnostmi státu na poli základních práv a svobod) a veřejnou bezpečnost, a to skrze prostředky trestního práva [nález sp. zn. I. ÚS 201/01 ze dne 10. 10. 2001 (N 147/24 SbNU 59)]. V daném případě nepochybně šlo o ochranu řádného chodu státu v jeho bezpečnostních strukturách.
43. Ústavní soud zcela nezavrhuje argumentaci stěžovatelky, že šlo v daném případě o ochranu informací, které nikdy neměly být chráněny. Nicméně prostor pro takovou argumentaci je u soudu, který rozhoduje, že se stal skutek a že se i v souladu s materiálním korektivem jedná o trestný čin podle zákona. V přípravném řízení musí být v daném směru dáno "toliko" důvodné podezření [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 369/05 ze dne 4. 10. 2005 (U 24/39 SbNU 469) aj.], které nepochybně může být založeno formálním rozhodnutím příslušného orgánu, že určitá informace byla v souladu se zákonem kvalifikována jako utajovaná. Lze proto uzavřít, že i legitimita byla v daném případě dána.
44. Ústavní soud tedy přistoupil ke zkoumání třetí podmínky omezení základního práva na svobodu projevu a na informace a zvažoval, zda toto jeho omezení skrze nařízení prohlídky prostor stěžovatelky bylo v demokratické společnosti nezbytné, resp. přiměřené [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 41/02 ze dne 28. 1. 2004 (N 10/32 SbNU 61; 98/2004 Sb.) aj].
45. Ústavní soud vychází zejména z toho, že předmětná zpráva měla původ v činnosti orgánu veřejné moci a jejími adresáty byli funkcionáři orgánů veřejné moci. Byly to tedy v prvé řadě orgány veřejné moci, koho tížily zákonem stanovené povinnosti při evidenci utajovaných informací a manipulaci s nimi (zejména §21 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů, a prováděcí předpisy k němu). Se stěžovatelkou lze tedy souhlasit v tom, že bylo v daném směru základní, zda policejní orgán vyčerpal možnosti zjištění manipulace s předmětným výtiskem zprávy předtím, než se rozhodl přikročit k zásahu do jejího práva na ochranu novinářského zdroje. Jinými slovy, orgány veřejné moci mají vždy povinnost vyčerpat všechny ostatní možnosti předtím, než se rozhodnou zasáhnout do základních práv a svobod kohokoliv. Po důkladném studiu spisu policejního orgánu dospěl Ústavní soud k závěru, že se tak ve vztahu k dotčenému základnímu právu stěžovatelky evidentně nestalo.
46. Ze spisu policejního orgánu totiž vyplývá, že ačkoliv policejní orgán určité základní informace vytěžil ještě před vydáním napadeného příkazu, tak k důkladnému zjišťování okruhu osob manipulujících s předmětnou zprávou na půdě orgánů veřejné moci a jejich konkrétních úkonů v této souvislosti, přikročil policejní orgán až počínaje 30. březnem 2011 podáním vysvětlení referentky kanceláře ministra obrany D. W. a k ukončení činnosti policejního orgánu v tomto směru nemohlo dojít před vytěžením R. Š., jenž byl původním adresátem předmětného výtisku. K posledně uvedenému úkonu došlo poprvé dne 5. května 2011. S Městským státním zastupitelstvím v Praze pak lze nepochybně souhlasit v tom, že se v průběhu řízení podařilo nalézt i výtisk č. 1 předmětné zprávy, který byl určen ministryni obrany. Došlo k tomu však víceméně náhodně až dne 19. května 2011, tj. 69 dní poté, co dozorový státní zástupce podal návrh na vydání napadeného příkazu. Z toho jednoznačně vyplývá, že se orgány veřejné žaloby nezabývaly důsledně alternativními možnostmi zjištění osoby, jež pořídila kopii předmětného výtisku zprávy s úmyslem ji vyzradit, což následně nepochybně učinila.
47. Nelze akceptovat argument obecného soudu, který byl doslova převzat z návrhu státního zástupce, že v daném případě bylo sledováno zjištění posledně uvedené osoby, a nikoliv novinářského zdroje. Jak orgánům veřejné žaloby, tak i obecnému soudu mělo být zřejmé, že se může jednat o tutéž osobu, resp. že právě díky vydání předmětné listiny od stěžovatelky bude možné orgány veřejné moci spíše zjistit v prvé řadě novinářský zdroj a teprve skrze něj hledanou osobu.
48. Pokud jde o obecným soudem a státním zastupitelstvím zdůrazňovanou zákonnou přednost ochrany utajovaných informací vyvozovanou společně se stěžovatelkou z ustanovení §99 odst. 3 věty druhé trestního řádu, tak ani tento argument neshledal Ústavní soud opodstatněným, a to ani v obecné rovině. Je skutečností, že předmětné zákonné ustanovení bylo do právního řádu zavedeno zákonem č. 292/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, a zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích. Přičemž následnými zákony č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, a č. 413/2005 Sb., o změně zákonů v souvislosti s přijetím zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, došlo toliko k jeho terminologické úpravě v souladu s terminologickými úpravami speciálních zákonů. Legislativním záměrem dané právní úpravy, tak jak vyplývá z důvodové zprávy, ovšem v žádném případě nebylo omezení ochrany novinářského zdroje. Šlo toliko o omezení nutnosti požadovat pro trestní řízení zproštění zákonem uložené povinnosti mlčenlivosti tam, kde není pochyb, že se s utajovanou skutečností, resp. informací mohou vzhledem k jejímu významu seznamovat i osoby činné v trestním řízení. To lze považovat za přiměřené, smysluplné a ústavně souladné, na rozdíl od státním zastupitelstvím a obecným soudem proklamovaného paušálního vyzdvižení ochrany utajovaných skutečností.
49. Ústavní soud nemá pochyb o tom, že zájem na veřejné bezpečnosti může převážit nad zájmem na ochraně novinářského zdroje, tak tomu ovšem zcela určitě nemůže být v situaci, kdy se vede trestní řízení ohledně úniku informace, která již před zahájením trestního řízení byla deklasifikována (a nelze vyloučit, že k deklasifikaci významnou měrou přispělo její zveřejnění v časopisu Euro, časově předcházející jejímu zveřejnění stěžovatelkou) a nikdy neměla mezinárodní přesah. Jinými slovy, ani právo na ochranu novinářského zdroje jako součást základního práva na informace nemá absolutní přednost před jinými základními právy a svobodami jiných, resp. před legitimně veřejně chráněnými zájmy, ovšem k převážení posledně uvedených v daném případě nemohlo dojít.
50. Ústavní soud uzavírá, že orgány činné v trestním řízení ignorovaly základní pravidla stanovená pro ochranu novinářských zdrojů informací a jejich postup nebyl v souladu ani s čl. 17 odst. 4 Listiny, neboť nezbytnost zásahu do práva na svobodu projevu musí být (jako výjimka principu) vykládána restriktivně, a nikoli naopak. Orgány činné v trestním řízení nedostatečně zvážily důvody vedoucí stěžovatelku k tomu, že chránila totožnost svého zdroje, čehož se pracovníci stěžovatelky výslovně dovolali ještě před podáním návrhu na vydání napadeného příkazu, a nikoliv až poté, jak ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí státní zastupitelství. Na věci nic nemění ani to, že ani po vyčerpání všech alternativ se orgány k totožnosti hledané osoby nedobraly. V posuzované věci veřejný zájem nad právem stěžovatelky na utajení svého zdroje informací nepřevažuje a vydání napadeného příkazu nebylo v demokratické společnosti nezbytné.
51. Problematická byla tedy v daném případě ústavně nekonformní aplikace právních předpisů, a nikoli znění těch z nich, které stěžovatelka navrhovala zrušit. Podmínky pro postup podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") proto nebyly shledány.
52. K argumentu obecného soudu stran stěžovatelkou navrhovaného zrušení zákonných ustanovení nicméně Ústavní soud cítí povinnost zdůraznit, že český právní řád je založen na principu aplikace obecných právních norem na konkrétní situaci s přihlédnutím k okolnostem daného případu. Je tedy kompetencí soudů, aby v jimi řešených případech vždy nalezly právo (čl. 4 a 90 Ústavy České republiky) a za tím účelem jsou soudy dostatečně materiálně vybaveny a jejich personál je předběžně i průběžně formován a vzděláván. Kazuisticky zcela jasný a úplný právní řád je nikdy a nikde nedosažitelnou chimérou. To, že i v případech, které jsou díky aplikační praxi komplikované a díky neodkladnosti a neopakovatelnosti spěšné, lze nalézat jiné řešení, než které je předkládáno orgány veřejné žaloby, dostatečně vyplývá z opatření téhož soudce sp. zn. 37 Nt 2307/2011 ze dne 4. dubna 2011, jímž byl v téže věci zamítnut návrh na vydání příkazu k pořízení výpisu o uskutečněném telekomunikačním provozu z určitého telefonního čísla.
53. Ústavní soud proto shledal ústavní stížnost zcela důvodnou. Obecný soud porušil základní právo stěžovatelky podle čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 17 Listiny tím, že vydal napadený příkaz, aniž to bylo přiměřené a v demokratické společnosti nezbytné. Proto byl napadený příkaz zrušen podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
54. Akcesorický návrh na zrušení části ustanovení §41 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb. a části ustanovení §99 odst. 3 trestního řádu byl odmítnut jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
55. Od ústního jednání bylo podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu upuštěno, protože od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci a všichni účastníci řízení s tímto postupem výslovně souhlasili.