ECLI:CZ:US:2012:2.US.15.12.1
sp. zn. II. ÚS 15/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti L. V., zastoupené JUDr. Josefem Pitnerem, advokátem, se sídlem v Uherském Hradišti, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, č. j. 60 Co 290/2011-610 ze dne 10. října 2011, a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, č. j. 60 Co 290/2011-603 ze dne 20. září 2011, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, jako účastníka řízení, a 1) M. V. a 2) P. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 2. ledna 2012 se stěžovatelka domáhá zrušení výroku I. napadeného rozsudku, ve znění napadeného opravného usnesení. Jím byl k odvolání vedlejšího účastníka řízení 2) (dále jen "otec"), změněn rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti č. j. P 173/2006-564 ze dne 27. května 2011 ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 27. května 2011 tak, že je otec povinen zaplatit příspěvek na výživu vedlejšího účastníka řízení 1) (dále jen "nezletilý"), za dobu od 1. února do 28. září 2006 ve výši 5.987 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, dále byl s účinností od 1. března 2007 zvýšen příspěvek otce na výživu nezletilého na částku 2.700 Kč měsíčně a s účinností od 1. září 2009 na částku 3.300 Kč měsíčně, splatný do každého 5. dne v měsíci předem, a konečně bylo otci uloženo zaplatit dlužný příspěvek na výživu nezletilého za dobu do 29. září 2006 do 30. září 2011 ve výši 11. 671 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám matky. Dle názoru stěžovatelky došlo napadeným rozhodnutím k porušení jejích práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka rozebírá genezi rozhodnutí o příspěvku otce na výživu nezletilého a obecnému soudu vytýká, že nezdůvodnil, proč vycházel ze zjištěných příjmů otce, aniž hodnotil jeho celkové majetkové poměry. Nevypořádal se konkrétně s tím, že je otec majitelem polovičního podílu v obchodní společnosti PEMIX, s. r. o., jehož hodnota dle znaleckého posudku k 1. červnu 2006 činila 2.103.424 Kč, a ke dni 31. prosince 2007 částku 3.154.442 Kč, otcovu otci jako společníku byl v roce 2008 vyplacen podíl na zisku ve výši 998.750 Kč. Otec je dále vlastníkem nemovitostí v hodnotě cca 2.000.000 Kč. Přitom stěžovatelka si na pořízení a vybavení svého bydlení musela vzít úvěry, které bude delší dobu splácet. Obecný soud se rovněž nevypořádal s příjmem manželky otce.
3. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
4. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), a co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
5. Konečně nelze podle Ústavního soudu v ústavněprávním kontextu pominout, že rozhodné ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině vybízí k uplatnění tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitých pojmů, v němž je obecným soudům k dispozici široký interpretační prostor, omezený až limity excesu, ať již věcného, logického či judikaturního, resp. situací, kdy podaný výklad dosahuje nepřípustné libovůle. Není proto samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně obecné soudy pokládaly za určující, může být hodnocen též odlišně (než jak činí stěžovatelka v ústavní stížnosti), protože se Ústavní soud necítí povolán k tomu, aby detailně přezkoumával relevanci konkrétně uplatněných hledisek "schopností a možností a majetkových poměrů" otce.
6. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že obecný soud rozhodoval v situaci, kdy otec již nebyl společníkem obchodní společnosti PEMIX, s. r. o., protože svůj obchodní podíl převedl v roce 2006 na svého otce. Převod obchodního podílu vyhodnotil obecný soud tak, že se otec bez důležitého důvodu vzdal vyššího příjmu. Proto obecný soud vycházel nadále z celkových příjmů otce ve výši 35.000 Kč hrubého měsíčně, kterých otec mohl dosahovat, a které odpovídaly jeho majetkové úrovni. Proto nelze souhlasit se stěžovatelkou v tom, že by obecný soud nepřihlížel k celkovým majetkovým poměrům otce při úvaze o tom, jak má otec v souladu se zákonnými kritérii přispívat na výživu nezletilého. Naopak lze úvahy obecného soudu považovat za jasné, srozumitelné a legitimním, a jako takové i ústavně souladné. Zcela určitě proto nebyla porušena jak základní procesní práva stěžovatelky, tak její základní právo vychovávat své děti.
7. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu