ECLI:CZ:US:2012:2.US.1502.11.3
sp. zn. II. ÚS 1502/11
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 9. října 2012 sp. zn. II. ÚS 1502/11 ve věci ústavní stížnosti H. T. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2011 sp. zn. 25 Co 413/2010 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 1. 12. 2009 sp. zn. 35 Nc 13117/2009, jimiž byla nařízena exekuce na stěžovatelův majetek, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3 jako účastníků řízení a Ing. A. B. jako vedlejší účastnice řízení.
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2011 č. j. 25 Co 413/2010-56 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 1. 12. 2009 č. j. 35 Nc 13117/2009-18 se ruší.
Odůvodnění:
I. Rekapitulace ústavní stížnosti
1. V záhlaví označeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 3 nařídil exekuci na majetek stěžovatele ve prospěch oprávněné vedlejší účastnice. Městský soud v Praze - rovněž usnesením výše specifikovaným - v odvolacím řízení toto rozhodnutí potvrdil. Včas podaným návrhem podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatel žádá rozhodnutí obecných soudů zrušit. Tvrdí, že jimi, resp. v řízení předcházejícím jejich vyhlášení, bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Zásah do práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že exekuční řízení u Obvodního soudu pro Prahu 3 probíhá bez řádného exekučního titulu. Rozhodnutí, které má být vykonáváno, tedy usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 8. 2006 sp. zn. 9 T 58/2002, ve znění dalších usnesení, mu totiž, jak tvrdí, nikdy nebylo řádně doručeno. O jeho existenci se dozvěděl až od exekutorky dne 11. 3. 2010. Upozorňuje, že ačkoliv se soudu nedařilo doručit mu usnesení z č. l. 369 a 370, ani se nepokusil získat kontakt od obhájkyně či obhájce, jejichž plná moc byla založena ve spisu. Přesto soud na rozhodnutí vyznačil právní moc (dokonce s chybným uvedením roku v datu - 2100). Totéž platí i o opravných usneseních, kdy jako jediné bylo stěžovateli doručeno druhé opravné usnesení ze dne 19. 12. 2008, ovšem v něm se uváděly pouze datum narození stěžovatele a datum narození a adresa vedlejší účastnice.
3. Soud prvního stupně sice skutková tvrzení ani exekuční titul nepřezkoumává, ovšem odvolací soud tak učinit měl. Nelze se ztotožnit s jeho argumentem, že stěžovatel na počátku trestního stíhání u policie (dne 17. 5. 2002) uvedl, že žádá doručovat veškeré písemnosti na adresu P. V., a proto doručení uložením na poště dne 30. 8. 2006, resp. 22. 12. 2008 lze mít za doručení řádné. Právní moc ve věci samé v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 nastala dne 13. 7. 2004 vyhlášením rozsudku odvolacího soudu. Do té doby stěžovatel veškeré písemnosti přijímal, soudu se nevyhýbal, peněžitý trest uhradil. Po ukončení řízení se ale odstěhoval z adresy P. V. Kauzu považoval za uzavřenou a neviděl důvod k tomu, aby ji po další dva či čtyři roky sledoval. Obecný soud měl o nároku dle §154 trestního řádu rozhodnout ihned v roce 2004, ne s odstupem 2 či 4 let poté, co se stěžovatel přestěhoval a zřídil si P. O. BOX. Stěžovatel dále konstatuje, že Obvodnímu soudu pro Prahu 1 se podařilo rozhodnout až na třetí pokus, přičemž prvá dvě rozhodnutí doručoval na původní adresu v P. V., ale třetí usnesení již doručil na P. O. BOX ..., Praha 10, kde si jej stěžovatel řádně vyzvedl. Stejným způsobem, tedy zjišťovat aktuální doručovací adresu, měl postupovat i v případě prvých dvou usnesení. Stěžovatel se pozastavuje nad logikou soudu, dle níž lze doručovat fikcí na korespondenční adresu, která byla sdělena před šesti lety, a to za situace, kdy řízení je čtyři roky pravomocně skončeno.
4. Konečně stěžovatel poukazuje na dlouhou dobu, po kterou odvolací soud v této věci rozhodoval. Navíc mu ani nebylo doručeno vyjádření vedlejší účastnice, aby na něj mohl reagovat. Nad rámec uvedeného stěžovatel ještě upozorňuje, že Obvodní soud pro Prahu 1 ve věci sp. zn. 9 T 58/2002 žádal již v den podání odvolání proti nyní napadenému usnesení o nařízení exekuce o navrácení lhůty dle §61 trestního řádu.
II. Rekapitulace procesních postojů ostatních účastníků řízení
5. K obsahu ústavní stížnosti měli možnost se vyjádřit účastníci i vedlejší účastnice řízení. Soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 3 sdělila, že agendu příslušného senátu převzala až počínaje rokem 2012 a bez spisu, který byl odeslán k Ústavnímu soudu, se věcně nemůže vyjádřit. Městský soud v Praze jen odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Vedlejší účastnice stručně uvedla, že zejména v usnesení odvolacího soudu sp. zn. 25 Co 413/2010 je doručování dostatečně objasněno, s rozhodnutím souhlasí a odmítá tvrzení stěžovatele o odepření práva na spravedlivý proces. Žádné ústavněprávně relevantní argumenty neuvedla, ale i kdyby ano, Ústavní soud by k nim vzhledem k dikci §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, žádajícího pro takový úkon zastoupení advokátem, nemohl přihlížet. S reakcí účastníků a vedlejší účastnice byl stěžovatel seznámen.
III. Přípustnost
6. V textu ústavní stížnosti je uvedeno, že spolu s podáním odvolání proti nyní napadenému usnesení o nařízení exekuce stěžovatel v trestní věci sp. zn. 9 T 58/2002 požádal o navrácení lhůty dle §61 trestního řádu, přičemž o této žádosti nebylo do okamžiku podání ústavní stížnosti rozhodnuto. Ústavní soud proto musel zkoumat, zda tato okolnost nebrání vydání meritorního rozhodnutí. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je totiž její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Pokud v určité procesní situaci má o právech a povinnostech fyzických či právnických osob rozhodnout určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Navrácení lhůty dle §61 trestního řádu je procesním nástrojem, jehož prostřednictvím by - při splnění podmínek jeho uplatnění - mohl stěžovatel dosáhnout na možnost podat proti exekučnímu titulu stížnost a v ideálním případě pak zrušení exekučního titulu, každopádně by nastal důvod pro zastavení exekuce. Výsledek by byl tudíž stejný, jakého by stěžovatel dosáhl zrušením napadených rozhodnutí exekučního soudu Ústavním soudem.
7. V dané věci však byla ústavní stížnost vyhodnocena jako přípustná. Ve vyžádaném spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 9 T 58/2002 je založen (č. l. 431) přípis advokáta stěžovatele, jímž sděluje soudu, že stěžovatel byl vyrozuměn exekutorkou o zahájení exekučního řízení podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 8. 2006 sp. zn. 9 T 58/2002 a jímž upozorňuje na chybně vyznačenou právní moc na předmětném usnesení, které mu nebylo nikdy doručeno. Advokát proto požádal o řádné doručení usnesení a urychlené postoupení spisu exekučnímu soudu, aby mohlo být rozhodnuto o stěžovatelově odvolání. V závěru uvedl, že pokud by trestní soud vyhodnotil doručení vykonávaného rozhodnutí jako řádné, nechť přípis považuje za žádost o navrácení lhůty. Ve stručné odpovědi (o ní je do spisu učiněn jen úřední záznam) obvodní soud reagoval pouze na žádost o postoupení spisu. Ústavní soud obsah uvedených písemností vyhodnotil tak, že stěžovatel nepodal řádnou žádost o navrácení lhůty. Žádost učinil jen jako alternativní pro případ, že by jeho podání soud neinterpretoval jinak. To u procesních návrhů nelze. Navrátit lhůtu lze podle trestního řádu jen z důležitých důvodů. Za důležité důvody judikatura považuje zásadní překážky bránící podání opravného prostředku, jako např. pokud toto podání znemožnila živelná pohroma či onemocnění obviněného nebo jeho obhájce nebo došlo k úmrtí či jiné vážné události v rodině uvedených. Rozhodovací praxe sem řadí i nesprávné právní poučení obviněného. Důvodem pro navrácení lhůty není skutečnost, že rozhodnutí, od jehož doručení má lhůta plynout, nebylo vůbec doručeno. A právě to bylo v uvedené žádosti tvrzeno. Naopak žádný relevantní důvod, pro který by lhůtu bylo možno navrátit, tvrzen nebyl. Obvodní soud tedy logicky vzhledem k obsahu předmětný přípis jako žádost o navrácení lhůty nehodnotil.
IV. Skutková východiska
8. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 9 T 58/2002 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem obvodního soudu ze dne 10. 12. 2003 č. j. 9 T 58/2002-278 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání dvou trestných činů, za což mu byl uložen úhrnný peněžitý trest ve výměře 300 000 Kč a náhradní trest odnětí svobody v délce 18 měsíců. Poškozené (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnici) měl nahradit škodu ve výši 210 000 Kč. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 7. 2004 č. j. 7 To 292/2004-325 prvoinstanční rozsudek zrušil ve výroku o stanovení náhradního trestu odnětí svobody a sám znovu rozhodl tak, že pro případ nevykonání peněžitého trestu se stanovuje náhradní trest odnětí svobody v délce 6 měsíců, jinak zůstal rozsudek nezměněn. Usnesením ze dne 26. 1. 2005 č. j. 6 Tdo 73/2005-355 odmítl Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání. Dne 14. 5. 2005 odmítl Ústavní soud pro zjevnou neopodstatněnost stěžovatelovu ústavní stížnost. Všechna uvedená rozhodnutí obecných soudů byla stěžovateli doručena na adresu P. V., na které je také převzal. Usnesením ze dne 12. 5. 2005 (č. l. 362) uložil obvodní soud stěžovateli nahradit náklady trestního řízení stanovené paušální částkou 10 000 Kč. Usnesení doručil na výše zmíněnou adresu, stěžovatel zde zásilku převzal. Na č. l. 365 spisu je žádost Obvodního soudu pro Prahu 9 o zapůjčení předmětného spisu sp. zn. 9 T 58/2008; na témže listě je připojena poznámka, že u Obvodního soudu pro Prahu 9 byl spis od 13. 6. 2005 do 27. 3. 2006. Na č. l. 366-367 je založen návrh vedlejší účastnice, aby soud stěžovateli uložil povinnost nahradit jí náklady vzniklé přibráním zmocněnce při uplatňování nároku na náhradu škody. Do podatelny soudu byl návrh doručen dne 30. 6. 2005. Usnesením ze dne 7. 8. 2006 (na č. l. 369-370) soud přiznal zmocněnci vedlejší účastnice na úhradu těchto nákladů částku 93 364 Kč. Stěžovateli rozhodnutí doručoval na tutéž adresu, ale zásilka se vrátila zpět s poznámkou "nevyzvednuto" (č. l. 371). Dne 30. 8. 2006 dala soudkyně pokyn usnesení stěžovateli znovu doručit na tutéž adresu - P. V. (č. l. 372), zásilka se však znovu vrátila s toutéž poznámkou (č. l. 373). Soud pak požádal o doručení písemnosti Policii České republiky, ale ani ta úspěšná nebyla; v odpovědi (č. l. 377) na žádost soudu je uvedeno, že adresát se odtud již dříve odstěhoval na adresu: P. Ž. Z centrální evidence obyvatel zjistil soud tutéž kontaktní adresu - P. Ž. (č. l. 375). Také odtud se však zásilka vrátila jako nedoručená s poznámkou, že adresát je na uvedené adrese neznámý (č. l. 378). Stejnou adresu trvalého pobytu měl stěžovatel uvedenu v opise z evidence Rejstříku trestů (č. l. 380). Soud tedy učinil dotaz na Úřad práce hl. města Prahy - pobočku Praha 3, který sdělil, že stěžovatel jako kontaktní uvedl adresu K. K., P. (č. l. 384). Na tuto adresu se soud taktéž opakovaně v krátkém časovém sledu pokusil rozhodnutí doručit. Obě zásilky se vrátily, druhá se zprávou, že se adresát odstěhoval (č. l. 386). Ve spise následuje několik výpisů z centrální evidence obyvatel a opisů z evidence Rejstříku trestů, ještě jednou - neúspěšně - se soud pokoušel stěžovateli doručit na adresu v P. V. Na č. l. 400 je založen přípis ze dne 21. 5. 2008 od Obvodního soudu pro Prahu 3, kde v souvislosti s vyřizováním žádosti o zahlazení odsouzení Obvodnímu soudu pro Prahu 1 sděluje, že stěžovatel jako adresu pro účely doručování pošty uvedl pouze P. O. BOX ..., 100 00 Praha 10. Podáním doručeným soudu dne 3. 9. 2008 vedlejší účastnice požádala o vydání opravného usnesení o povinnosti hradit náklady zmocněnce, neboť v jeho výroku není uvedeno, že tyto náklady má stěžovatel hradit k jejím rukám. Podáním došlým soudu dne 3. 12. 2008 vedlejší účastnice vydání opravného usnesení urgovala. Rozhodnutím ze dne 5. 12. 2008 (na č. l. 413) soud původní usnesení ze dne 7. 8. 2006 požadovaným způsobem opravil. Stěžovateli se rozhodnutí pokusil neúspěšně doručit na adresy P. Ž. (odstěhoval se) a P. V. (neznámý). Dne 19. 12. 2008 (č. l. 419) vydal soud usnesení, jímž opravil prvé opravné usnesení v datu narození stěžovatele a datu narození a údaji o trvalém pobytu vedlejší účastnice. Druhé opravné usnesení se soud pokusil doručit na tytéž adresy se stejným výsledkem (č. l. 421 a 422). Následovalo prověření evidence osob ve výkonu vazby a trestu odnětí svobody a centrální evidence obyvatel. Na č. l. 426 je pokyn kanceláři soudu, aby usnesení doručila na adresu P. O. BOX ..., 100 00 Praha 10, a rovněž doručenka, kde stěžovatel dne 7. 9. 2009 převzetí zásilky na této adrese potvrdil. Dne 10. 3. 2010 do spisu nahlédl stěžovatelův advokát, který pak dne 11. 3. 2010 zaslal soudu přípis (č. l. 431), jímž požádal o řádné doručení usnesení ze dne 7. 8. 2006 a (prvého) opravného usnesení ze dne 5. 12. 2008, o nichž se poprvé dozvěděl od exekutorky vymáhající pohledávku předmětným usnesením přisouzenou.
9. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. Nc 13117/2009 se zjišťuje následující: dne 24. 11. 2009 byl soudu doručen návrh na nařízení exekuce na majetek stěžovatele podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 8. 2006 sp. zn. 9 T 5/2002, ve znění opravných usnesení, a to ve prospěch vedlejší účastnice. Usnesením (napadeným nyní ústavní stížností) ze dne 1. 12. 2009 č. j. 35 Nc 13117/2009-18 obvodní soud exekuci nařídil. Rozhodnutí exekutorka doručovala stěžovateli na adresu P. Ž., odkud se ale vrátilo se zprávou, že se adresát odstěhoval. Stěžovatel jej pak převzal osobně na exekutorském úřadě, kam se dostavil dne 8. 3. 2010 na základě telefonické výzvy (zpráva na č. l. 37). Stěžovatel se proti usnesení odvolal, přičemž argumentoval tím, že vykonávané rozhodnutí mu nebylo řádně doručeno, není v právní moci, a není proto exekučním titulem ve smyslu exekučního řádu. Městský soud v Praze nyní napadeným usnesením ze dne 18. 4. 2011 č. j. 25 Co 413/2010-56 prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. K otázce doručování v odůvodnění konstatoval, že stěžovatel při výslechu u Policie České republiky požádal o doručování na adresu P. V. Tam bylo zasláno i sporné rozhodnutí s tím, že doručovatelka adresáta nezastihla, proto byla zásilka uložena na poště, a to do dne 20. 8. 2006, dne 30. 8. 2006 byla vrácena zpět soudu, přičemž tento den lze považovat za datum doručení. Obdobné platí pro prvé opravné usnesení, druhé pak stěžovatel převzal. Doručování tedy proběhlo dle trestního řádu, neboť obviněnému se doručuje především na adresu, kterou sám uvedl. V dané věci na ní stěžovatel, jak dokládá obsah trestního spisu, zásilky také přebíral. Konečně usnesením ze dne 17. 1. 2012 Obvodní soud pro Prahu 3 zamítl návrh stěžovatele na zastavení exekuce.
V. Právní východiska
10. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému obecného soudnictví, a proto není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením práv chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem (srov. nález sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123, a nálezy navazující).
11. Předmětem a účelem instrumentů na ochranu lidských práv je zajištění jejich efektivní ochrany (nález sp. zn. I. ÚS 1885/09, N 103/57 SbNU 335; aj.). V demokratickém právním státě je přitom tato ochrana v konečném důsledku svěřena orgánům moci soudní (čl. 4 Ústavy České republiky).
12. Zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, (vzhledem k datu zahájení exekučního řízení se použije ve znění účinném do 31. 12. 2009) v §38 odst. 2 ukládá k návrhu na nařízení exekuce připojit originál nebo úředně ověřenou kopii exekučního titulu opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti nebo stejnopis notářského zápisu nebo exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti, ledaže exekuční titul vydal exekuční soud. Dle §40 odst. 1 písm. b) tohoto zákona je exekučním titulem vykonatelné rozhodnutí soudu a jiného orgánu činného v trestním řízení, pokud přiznává právo nebo postihuje majetek.
13. Z relevantních ustanovení trestního řádu (ve znění účinném v době vydání vykonávaného rozhodnutí) vyplývá následující. Podle §140 odst. 1 trestního řádu je usnesení pravomocné a vykonatelné, jestliže zákon proti němu stížnost nepřipouští anebo ji sice připouští, avšak stížnost ve lhůtě podána nebyla nebo se oprávněné osoby stížnosti výslovně vzdaly nebo ji výslovně vzaly zpět anebo byla podaná stížnost zamítnuta. Podle §141 odst. 2 trestního řádu lze stížností napadnout usnesení soudu, jestliže rozhodoval ve věci v prvním stupni a zákon to výslovně připouští Podle §155 trestního řádu je proti usnesení soudu o povinnosti odsouzeného nahradit poškozenému náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení nebo jiné náklady související s účastí poškozeného v trestním řízení a o jejich výši přípustná stížnost s odkladným účinkem. Stížnost lze podat ve lhůtě tří dnů od oznámení usnesení (§143 odst. 1 trestního řádu). Podle §137 odst. 1 věty druhé trestního řádu se oznámení děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení. Podle §63 odst. 2 trestního řádu se obviněnému doručuje především na adresu, kterou za tím účelem uvedl. Do vlastních rukou se doručuje opis tohoto rozhodnutí mimo jiné osobám oprávněným podat proti rozhodnutí opravný prostředek [§64 odst. 1 písm. b) trestního řádu] s tím, že nebyl-li adresát takové zásilky zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování (§64 odst. 2 trestního řádu).
VI. Závěry
14. Předně je potřeba uvést, že nikoliv každé případné porušení podústavního práva automaticky znamená (bez dalšího zkoumání veškerých okolností případu) i porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele. Ústavní soud neposuzuje postup orgánů veřejné moci ani převážně ani výlučně jen v jeho formálním vyjádření, ale v duchu doktríny materiálního právního státu naopak nalézá případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí, čímž respektuje doktrínu materiálního právního státu. K vyhovění ústavní stížnosti proto Ústavní soud v zásadě nepřistupuje v situaci, kdy ze strany orgánů veřejné moci sice k určitému pochybení došlo, avšak jeho intenzita a existující příčinná souvislost mezi porušením práva a jeho důsledky spravedlnost procesu jako celek narušit nemohly. To ovšem není daný případ.
15. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že stěžovateli nebylo řádně oznámeno (ve smyslu výše citovaných ustanovení trestního řádu) usnesení trestního soudu, které proto nenabylo právní moci a vykonatelnosti, pročež se nemohlo stát podkladem - exekučním titulem - pro exekuci na majetek stěžovatele.
16. Jak bylo shora popsáno, Obvodní soud pro Prahu 3 nařídil exekuci navrženou vedlejší účastnicí, když vykonatelnost exekučního titulu měl ověřenu z doložky právní moci vyznačené na originále usnesení. Postup je logický, obvodní soud neměl důvod pochybovat o správnosti doložky a nabytí právní moci, resp. vykonatelnosti prověřovat. Přezkum se proto soustředí na druhé napadené rozhodnutí, usnesení Městského soudu v Praze. Ten se již otázkou doručení exekučního titulu, tj. jeho vykonatelností po stránce formální, zabýval, nicméně neučinil o této námitce závěry adekvátní obsahu trestního spisu a pravidlům daným trestním řádem. Odvolací soud konstatoval, že podkladové rozhodnutí ze dne 7. 8. 2006 bylo stěžovateli doručeno dne 30. 8. 2006, když toho dne se zásilka s ním vrátila zpět soudu poté, co stěžovatel nebyl na adrese P. V. zastižen a zásilka byla od 11. do 20. 8. 2006 uložena na poště. Uvedenou adresu stěžovatel označil na počátku trestního řízení jako tu, na niž se mu má doručovat korespondence.
17. V případě náhradního doručování je ustanoveními procesního předpisu konstruována právní fikce, že účinky doručení písemnosti nastanou po uplynutí stanovené doby ex lege i vůči tomu, kdo písemnost fakticky nepřevzal. Právní fikce, coby nástroj odmítnutí reality právem, je nástrojem výjimečným. Aby mohla svůj účel (dosažení právní jistoty) splnit, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Nejsou-li všechny právní náležitosti splněny, není soud oprávněn naplnění fikce konstatovat (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož lze uplatňovat státní moc jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon; srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 92/01, 115/28 SbNU 9). Předpokladem pro závěr, že zásilka byla de iure doručena, i když se adresát nedozvěděl o jejím uložení, je dle výše citovaného ustanovení §64 odst. 2 trestního řádu to, že se buď v místě doručení zdržuje, anebo adresu označil pro účely doručování. Ani jeden předpoklad ale dle názoru Ústavního soudu v dané věci splněn nebyl. Stěžovatel se na uvedené adrese nezdržoval, což dokládá zpráva o šetření provedeném na této adrese hlídkou Policie České republiky (kterou měl Obvodní soud pro Prahu 1 k dispozici krátce po prvém pokusu o doručení). Nelze ji považovat ani za tu, kterou stěžovatel za adresu pro účely doručování označil. Tou je ve smyslu trestního řádu adresa, na níž bude obviněný pro doručující orgány k zastižení po dobu trestního řízení. Z faktu, že stěžovatel na počátku svého trestního stíhání uvedl, že žádá doručovat na adresu P. V., není možné učinit závěr, že se tím zavazuje přebírat zde písemnosti i kdykoliv po skončení trestního stíhání. V dané věci v době doručování předmětného usnesení již trestní stíhání skončilo; odsuzující rozsudek byl dva roky pravomocný a uplynul více než rok od doby, kdy stěžovatel, resp. jeho advokát, převzal rozhodnutí o ústavní stížnosti proti meritorním rozhodnutím. Neměl již žádnou povinnost skončenou trestní věc sledovat a nelze po něm spravedlivě žádat, aby soudu sděloval, že uvedená korespondenční adresa již není aktuální. O nákladech poškozeného spojených s přibráním zmocněnce se rozhoduje v návrhovém řízení, kdy poškozený může a nemusí takový návrh učinit, navíc je vázán roční propadnou lhůtou jdoucí od právní moci odsuzujícího rozsudku. V dané věci bylo rozhodnuto až dlouho po uplynutí této lhůty, a stěžovatel tedy mohl objektivně předpokládat, že takový nárok vedlejší účastnice nevznesla.
18. O tom, že i trestní soud vnímal z pohledu pravidel pro doručování řízení o tomto nároku poškozeného jako řízení samostatné, svědčí nakonec i skutečnost, že rozhodnutí nedoručil obhájkyni stěžovatele (srov. §62 odst. 2 trestního řádu), jejíž plná moc, výslovně zahrnující i přijímání doručovaných písemností, je založena na č. l. 340 trestního spisu. Uvažoval-li trestní soud tak, že rozhodnutím o dovolání zastoupení stěžovatele skončilo, měl stejně naložit i s jeho žádostí o doručování na konkrétní adresu uvedenou pro potřeby trestního stíhání.
19. Tento bod lze tedy uzavřít zobecněním, že adresa sdělená obviněným ve smyslu §63 odst. 2 trestního řádu je jako předpoklad pro fikci doručení použitelná pouze po dobu trestního stíhání (§12 odst. 10 trestního řádu). Je-li na tuto adresu, na níž se dotyčný prokazatelně nezdržuje, soudem doručováno rozhodnutí o povinnosti nahradit poškozenému náklady spojené s uplatněním nároku na náhradu škody v trestním řízení, nelze jej při faktickém opaku považovat za formálně doručené jen proto, že stěžovatel danou adresu uvedl jako doručovací v domnění, že na ní bude přebírat písemnosti po dobu svého trestního stíhání.
20. Správnost závěru o fikci doručení problematizuje i poněkud neuspořádaný postup trestního soudu při doručování podkladového usnesení, jak je popsán výše v bodě 6 odůvodnění. Soud učinil nejprve řadu pokusů o doručení na tři různé adresy, o nichž měl informaci, že s osobou stěžovatele souvisí, u vrácených zásilek opakovaně referoval, že je potřeba znovu se pokusit o jejich doručení, aby mohla být vyznačena právní moc, opakovaně prověřoval evidenci osob ve výkonu vazby a trestu odnětí svobody a centrální evidenci obyvatel, žádal o součinnost Úřad práce hl. města Prahy, oslovil dokonce stěžovatelova známého ve snaze získat na něj telefonický kontakt. Přesto po tolika pokusech, které činil v rozmezí několika let a z nichž žádný nebyl úspěšný, vyznačil doložku právní moci s tím, že jako řádné zpětně vyhodnotil hned prvé doručení. Vyznačená (rukou psaná) doložka je navíc poněkud zmatečná, když za zkratkou "PM" je bez bližšího vysvětlení datum "29. 8. 2006" lomené přepisovaným, těžko čitelným datem "2. 7. 2000" či snad "2. 7. 2100", které má zřejmě být datem vyznačení doložky, každopádně jsou obě v úvahu přicházející varianty nesmyslné. Když pak Obvodní soud pro Prahu 3 v souvislosti s vyřizováním žádosti o zahlazení odsouzení informoval trestní soud o aktuální stěžovatelově adrese P. O. BOX ..., 100 00 Praha 10, zůstala tato informace ze strany trestního soudu bez odezvy. Ještě potom se trestní soud pokusil doručovat na adresy, s nimiž měl negativní zkušenost, a stejně postupoval i při doručení prvého opravného usnesení.
21. Konečně za třetí je potřeba zvážit smysl zakotvení institutu fikce doručení v procesních předpisech, kterým je ochrana účelu řízení, resp. jeho účastníků před těmi, kdo se jej snaží blokovat vyhýbáním se doručování písemností. Z trestního spisu je zřejmé, že stěžovatel po této stránce s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval a po celou dobu jeho stíhání nebyl s doručováním problém. Když pak trestní soud zaslal druhé opravné usnesení na adresu P. O. BOX .., 100 00 Praha 10, o níž již předtím delší dobu jako o kontaktní věděl, stěžovatel ho bez potíží převzal. Na tyto případy by výjimečně aplikovatelný institut neměl být používán.
22. Výše uvedené skutečnosti Městský soud v Praze při posuzování stěžovatelova odvolání uvážil nedostatečně a extrémní interpretací ustanovení §40 odst. 1 písm. b) exekučního řádu ve spojení s §63 odst. 2 a §64 odst. 2 trestního řádu, kdy připustil exekuci podle dosud nevykonatelného rozhodnutí, neochránil práva stěžovatele garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecný soud také postupoval mimo meze, které stanoví zákon, čímž došlo i k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny. Ústavní soud tedy shledal ústavní stížnost opodstatněnou a vyhověl jí. Z důvodů procesní ekonomie bylo zrušeno i usnesení prvoinstanční.
23. Napadená usnesení byla zrušena podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
24. Ústavní soud neshledal, že by ústní jednání mohlo přispět k dalšímu objasnění věci. S ohledem na to, že všichni účastníci souhlasili s upuštěním od ústního jednání, bylo postupováno v souladu s §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.