ECLI:CZ:US:2012:2.US.1826.12.1
sp. zn. II. ÚS 1826/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., zastoupeného Mgr. Radimem Janouškem, advokátem, se sídlem Šantova 2, 779 00 Olomouc, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. ledna 2012, č. j. 1 Co 362/2011-48, a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 2. prosince 2011, č. j. 74 C 69/2011-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces [čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], do práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 a 2 Listiny) a do práva na ochranu soukromí ve smyslu čl. 10 Listiny.
2. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 2. prosince 2011, č. j. 74 C 69/2011-35, výrokem I. přiznal v řízení o ochranu osobnosti žalobci (stěžovateli) osvobození od soudních poplatků v rozsahu 1/2 a výrokem II. rozhodl tak, že se žalobci neustanovuje zástupce z řad advokátů. Výrok o nepřiznání úplného osvobození od soudních poplatků odůvodnil tím, že žalobce se domáhá ochrany svých práv nepřiměřeným způsobem, když požaduje náhradu nemajetkové újmy ve výši 1,500.000 Kč, přičemž ze skutkových tvrzení vyplývajících ze žaloby je zřejmé, že intenzitě zásahu tato výše neodpovídá (újma měla být žalobci způsobena tak, že žalovaná účelově vyvolala trestní stíhání proti žalobci, v němž byl následně odsouzen). Závěr o neustanovení zástupce z řad advokátů odůvodnil soud prvního stupně tím, že z podání žalobce je zřejmé, že žalobce osobou způsobilou činit kvalifikované podání a je schopen zastupovat své zájmy sám.
3. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. ledna 2012, č. j. 1 Co 362/2011-48, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobci osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Ve výroku o neustanovení zástupce z řad advokátů je potvrdil. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná se tím, že "neplnila" dohodu o narovnání (v rámci narovnání podle §309 a násl. zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů) se žalobcem, nemohla dopustit žádného protiprávního jednání a mezi jejím jednáním a následkem (odsouzením žalobce) není příčinná souvislost, pročež je uplatňování žalobcova práva zřetelně bezúspěšné a nesplňuje zákonné požadavky pro přiznání osvobození. Z důvodu nesplnění podmínek pro přiznání osvobození od soudních poplatků nevyhověl odvolací soud ani žalobcově žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů [§30 odst. 1 ve spojení s §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")].
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Podle názoru stěžovatele soudy obou stupňů pečlivě nezkoumaly, zda jsou dány důvody pro osvobození od soudních poplatků a pro ustanovení zástupce z řad advokátů. Soudy se spíše zabývaly věcí samou a úvahami, v jaké výši by stěžovateli náleželo peněžní zadostiučinění, čímž vybočily z mezí spravedlivého procesu (čl. 36 Listiny). Podle názoru stěžovatele soudy svým závěrem o jeho schopnosti hájit se sám pominuly jeho dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav (nervové onemocnění). Stěžovatel dále namítá, že se soudy obou stupňů nedostatečně vypořádaly s jeho námitkami a řádně nevyhodnotily předložené podklady a důkazy. Zásah do vlastnického práva (čl. 11 Listiny) spatřuje stěžovatel v tom, že mu soudy uložily povinnost hradit soudní poplatek značně převyšující jeho finanční možnosti. Dále nesprávně posoudily otázku jeho majetkových a sociálních poměrů.
5. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
6. Ústavní soud dále předesílá, že ve své rozhodovací praxi týkající se otázky náhrady nákladů řízení, kam spadá i rozhodování o osvobození od soudních poplatků, opakovaně konstatuje, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení (osvobození od soudních poplatků) nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod; z hlediska kritérií spravedlivého procesu by však mohla nabýt ústavně právní dimenze, a to zpravidla teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Taková pochybení v projednávané věci však zjištěna nebyla.
7. Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodování o osvobození od soudních poplatků je zásadně doménou obecných soudů, v níž se zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování, přičemž z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že dodržení zásad spravedlivého procesu vyžaduje, aby obecný soud své rozhodnutí odůvodnil srozumitelně, a to se zřetelem k tomu, jaká kritéria či hlediska pokládal v projednávané věci za stěžejní. V dané věci nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků, neboť soudy dospěly k závěru o zjevně bezúspěšném (resp. nepřiměřeném) uplatňování práva (§138 odst. 1 o. s. ř.). Tento závěr řádně odůvodnily a jejich argumentace je srozumitelná, logická a i z pohledu Ústavního soudu správná. Přitom samotný závěr o zjevně bezúspěšném uplatňování práva postačuje k tomu, aby soud nepřiznal osvobození od soudních poplatků. Majetkovými a sociálními poměry žadatele se pak již nemusí dále zabývat. S rozhodnutím o nepřiznání osvobození od soudních poplatků pak koresponduje závěr o neustanovení zástupce z řad advokátů, neboť pouze u toho účastníka, u nějž jsou shledány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, může být ustanoven zástupce (§30 odst. 1 o. s. ř.). Ústavní soud pouze závěrem podotýká, že institut osvobození od soudních poplatků nemůže sloužit ke krytí žalob, které mohou mít šikanózní charakter.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu