ECLI:CZ:US:2012:2.US.1838.12.1
sp. zn. II. ÚS 1838/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1. M. O. a 2. V. O., obou zastoupených JUDr. Václavem Vlkem, advokátem Moreno Vlk & Asociados, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 42/2012-25 ze dne 25. ledna 2012 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 9 To 293/2011-202 ze dne 22. června 2011, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou elektronicky 17. května 2012 a doplněnou podáním ze dne 24. května 2012, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byla usnesením odvolacího soudu jako nedůvodná zamítnuta jejich odvolání proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 1 T 55/2010-186 ze dne 28. dubna 2011. Tím byli uznáni vinnými trestným činem násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 trestního zákona. Toho se měli dopustit tím, že měli slovně velmi hrubými výrazy napadat poškozenou M. N. a současně jí vyhrožovat zejména zabitím a zapálením domu, přičemž tyto jejich slovní výhružky vyvolaly v poškozené strach o život a zdraví její i celé rodiny. Za to jim byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu jednoho roku. Usnesením dovolacího soudu byla jejich dovolání odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Tvrdí, že napadenými usneseními byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. 1, čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti stěžovatelé konkrétně namítají, že způsobilost výhrůžek vzbudit u poškozené důvodnou obavu byla obecnými soudy posuzována v synergii s předchozím útokem neznámého pachatele na dům poškozené (zapálení poštovní schránky), i obavou poškozené ze samotného setkání se stěžovateli (vyplývající z jejího vědomí o nečestném a zavrženíhodném jednání vůči jejich matce i neuhrazeného závazku). Tyto skutečnosti nebyly součástí stíhaného skutku, a proto jimi nemohla podle stěžovatelů být vzbuzena zákonem předvídaná obava. Samotné (velmi obecně vymezené) výhrůžky ji vzbudit ani nemohly. Odpovědnost za daný kontext proto nenesou stěžovatelé, aniž by tím byla skutková podstata trestného činu nepřípustně rozšířena. Odvolací soud se s touto námitkou nevyrovnal vůbec a dovolací soud neuvedl, zda a jakým způsobem popsanou vyhrocenou situaci i oboustranný konflikt zohlednil, v rozporu s principem trestněprávní represe jako posledního prostředku ve světle nálezu sp. zn. II. ÚS 1098/10 (N 155/58 SbNU 321).
3. Dále stěžovatelé namítají porušení rovnosti před zákonem. V posuzovaném případě byl jako výhrůžka zasahujícími policejními orgány ztotožněn výrok, že "každá svině najde svého řezníka". Tento výrok ovšem použil například bývalý předseda vlády M. Z. veřejně ve vztahu ke svým politickým oponentům a představitelům tisku, aniž by byly pro něho vyvozovány trestně právní následky, přestože měl ve své funkci nesrovnatelně větší možnost způsobit adresátům tohoto vyjádření závažnou újmu. Ve veřejném prostoru lze obdobných vyjádření nalézt desítky bez jakéhokoliv trestně právního následku pro mluvčího.
4. Konečně stěžovatelé rozhodnutí dovolacího soudu vytýkají nepřezkoumatelnost. Není zřejmé, co dovolací soud mínil, když poukázal na jiné prostředky nápravy závadného stavu v souvislosti s jejich argumentem, že stíhané jednání mělo být posouzeno jako přestupek. Z odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu pak vyplývá, že věc meritorně přezkoumal, avšak odmítl ji jako zjevně neopodstatněnou. Dovolací soud tak postupoval i v rozporu se svou vlastní ustálenou rozhodovací praxí reprezentovanou např. usnesením sp. zn. 5 Tdo 219/2002 ze dne 27. června 2002 a odkazují i na zásadu bezrozpornosti právního řádu a zákaz libovůle, vyjádřené např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 855/08 (N 71/56 SbNU 811). Dle názoru stěžovatelů pro vzájemně se doplňující procesní instituty odmítnutí i zamítnutí dovolání musí platit odlišné podmínky pro jeho použití, způsob rozhodování ve věci a odůvodnění rozhodnutí. Napadené rozhodnutí dovolacího soudu je však nepřípustně směšuje. Má za to, že vzájemný vztah ustanovení §265i odst. 1 písm. e) a §265j trestního řádu v očích dovolacího soudu poskytuje možnost "shledat" kdykoliv v průběhu rozhodování o dovolání jeho zjevnou nepřípustnost a následně je odmítnout. Tedy poskytuje prostor pro nepřípustnou libovůli, a proto spojují s ústavní stížností návrh na zrušení ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
5. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
6. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), a co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
7. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů všech stupňů jasně vyplývá, že vina stěžovatelů předmětným trestným činem byla shledána právě jen v jednání, které je zcela přičitatelné stěžovatelům. Konkrétně v tom, že po předchozím pronásledování poškozené tuto přijeli navštívit osobním automobilem, v němž po celou dobu jejich verbálních útoků, obsahujících výhrůžky poškození zdraví a majetku, seděli další dva muži, přičemž dva policisté, kteří se na místo dostavili za účelem šetření dřívějšího zapálení schránky, resp. dveří poškozené, shledali, že je ke zjednání klidu třeba přivolat další posily. Jakkoliv tedy v předmětné věci hrál roli neobjasněný dřívější útok proti poškozené, tak rozhodně nikoliv v míře, kterou mu přikládají stěžovatelé.
8. Dále je z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů patrné, že se obecné soudy všech stupňů k námitkám stěžovatelů zabývaly otázkou, zda je předmětný skutek vůbec trestným činem. Konkrétně odvolací soud této otázce věnoval první odstavec na s. 3 a dovolací soud za rozsáhlého citování obsahu odůvodnění rozhodnutí obecných soudů nižších stupňů s. 5-8. Nelze tedy v žádném případě souhlasit s námitkou stěžovatelů, že se právě tyto obecné soudy nevypořádaly s námitkou, že se v daném případě jedná o přestupek a nikoliv o trestný čin. Závěr o tom, že se jedná o trestný čin, totiž z povahy věci vylučuje, že by se mohlo jednat o přestupek, jak stěžovatelé v jiné souvislosti sami jinak zcela správně tvrdí.
9. Z výše uvedeného rovněž vyplývá, že se dovolací soud podrobil k námitce stěžovatele o právní kvalifikaci vytýkaného jednání, zda všechny znaky skutkové podstaty trestného činu dostatečně jasně vyplývají z předchozích rozhodnutí a podrobně vyložil, že tomu tak bylo. Důsledně se tak držel principu, že o zjevnou neopodstatněnost jde tam, kde jde o opakování námitky, se kterou se už soudy nižších stupňů vypořádaly, jak stěžovatel poukazuje. Nemůže přitom jít o novou námitku tam, kde je tatáž námitka (že se nejedná o trestný čin, ale o přestupek) jinak nazvána a jinak nebo šířeji vyargumentována, např. s ohledem na odůvodnění soudu nižšího stupně. Právní názor, jehož se stěžovatel v této souvislosti dovolává, evidentně není případný, protože se týká formalistického přístupu k dovolacím důvodům a nikoliv formy rozhodnutí o dovolání.
10. K námitce porušení rovnosti stran stíhání téhož výroku proneseného někdejším předsedou vlády stěžovatelé selektivně opomíjejí, že předmětný výrok nebyl jedinou výhrůžkou stěžovatelů v rámci vytýkaného skutku a že celkový kontext jeho pronesení evidentně nebyl tentýž, jako když předseda vlády na tiskové konferenci komentoval výroky a kroky svých oponentů. Tím se Ústavní soud ovšem v žádném případě nezastává vulgarit a dehonestací ve veřejném prostoru, ať už byl jejich původcem či adresátem kdokoliv (srov. sp. zn. I. ÚS 453/03, N 209/39 SbNU 215).
11. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
12. Byla-li vlastní ústavní stížnost rozhodnuta odmítavým výrokem, musí se to promítnout i do souběžně podaného návrhu na zrušení částí právních předpisů. Je-li totiž ústavní stížnost neschopná věcného projednání, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (jeho jednotlivých ustanovení). Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají (sp. zn. III. ÚS 101/95; U 22/4 SbNU 351).
13. Ústavní soud proto souběžně podaný návrh na zrušení ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou, podle §43 odst. 2 písm. b) zákona ve spojení s §43 odst. 1 písm. c) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2012
Stanislav Balík v. r.
předseda senátu