ECLI:CZ:US:2012:2.US.1901.12.1
sp. zn. II. ÚS 1901/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti I. M., zastoupené Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem v Praze 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 266/2012-19 ze dne 21. 3. 2012, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 21. května 2012, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tím bylo odmítnuto jako nepřípustné její dovolání. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti konkrétně napadenému usnesení vytýká, že přes zjevné procesní chyby a chyby právních závěrů, ústící v extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním vyhodnocením skutku, nezrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů, a že se řádně nevypořádal s jejími námitkami.
3. Již ve fázi přípravného řízení došlo k závažnému porušení jejího práva na obhajobu tím, že byla státním zástupcem zamítnuta její stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání coby podána osobou k tomu neoprávněnou (přímo obhájcem a nikoliv obviněnou). Státní zástupce tedy tím, že meritorně nepřezkoumal zákonnost zahájení trestního stíhání, stěžovatelku zkrátil na jejích právech. Z toho stěžovatelka vyvozuje, že přípravné řízení nebylo provedeno podle zákona, avšak toto porušení práv obhajoby bylo obecnými soudy všech stupňů ignorováno.
4. Dále namítá, že odvolací soud změnil výrok o náhradě škody v její neprospěch na základě nesprávného procesního postupu. Podle odůvodnění rozsudku měl odvolací soud doplnit dokazování o vyjádření poškozené a "listiny vztahujícími se k poskytnutým úvěrům", avšak ve skutečnosti tyto listiny při veřejném zasedání 6. a 20. října 2011 k důkazu provedeny nebyly. Mimoto tyto listiny jsou pouhými vyjádřeními poškozené, formou písemného vyjádření a nepodepsaných tabulek a sjetin z evidence, kterou vede poškozená, která je tak mohla upravit dle svých potřeb. Takové listiny by podle stěžovatelky v občanskoprávním řízení o náhradu škody nemohly jako důkazy obstát. Odvolací soud také jasně nevyložil, na základě jakých listin zrušil výrok soudu prvního stupně ohledně poškozené, a co z těchto listin vyplynulo. Poškozené také na náhradě škody přiznal více, než kolik u hlavního líčení před zahájením dokazování uplatnil. Jednotlivá tvrzení poškozené si mimoto vzájemně odporují. Ve vyjádření z 18. října 2011 poškozená uvedla, že požadovaná škoda neobsahuje "další příslušenství úvěru jako je úrok z prodlení, poplatky za vedení úvěrového účtu, cena za přistoupení do pojištění nebo cena za upomínku". V přímém rozporu s tím však v připojených sjetinách tyto nepřímé škody do celkové požadované částky započteny jsou. Pokud tedy odvolací soud poškozené u jednoho úvěrového případu přiznal na náhradu škody částku 156 597,83 Kč, přiznal ji se všemi těmito nepřímými náklady. Stejné je to u všech ostatních úvěrů, kde došlo k navýšení jistiny o řádný úrok a následně se počítaly úroky z této nově navýšené částky, tedy úroky z úroků, přestože to poškozená popírá.
5. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
6. V posuzovaném případě se argumentace a námitky stěžovatelky zcela míjejí s důvody, které dovolací soudy vedly k vydání napadeného procesního rozhodnutí. Konkrétně šlo v daném případě o to, že rozhodnutí soudu prvního stupně o vině a trestu nikdo nenapadl a odvolací soud tak rozhodoval toliko z podnětu odvolání poškozené o jejím adhezním nároku na náhradu škody. Dovolací soud odkázal na vlastní ustálenou rozhodovací činnost, reprezentovanou usneseními sp. zn. 3 Tdo 489/2006 ze dne 17. května 2006, sp. zn. 8 Tdo 907/2010 ze dne 28. července 2010 a sp. zn. 11 Tdo 1310/2010 ze dne 16. listopadu 2010, podle níž za přípustné ve smyslu §265a odst. 1 písm. a) trestního řádu nelze považovat dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže předmětem jeho rozhodování nebyla otázka viny nebo trestu, ale pouze rozhodnutí o nároku poškozeného na náhradu škody. Ústavní soud přitom v minulosti neshledal v uvedeném náhledu na procesní přípustnost dovolání rozpor s ústavním pořádkem (usnesení sp. zn. III. ÚS 391/02 ze dne 26. září 2002). Na uvedeném právním názoru Ústavní soud nemá důvod nic měnit ani v posuzovaném případě.
7. Proto Ústavní soud neshledal, že by v daném případě došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2012
Stanislav Balík v. r.
předseda senátu