ECLI:CZ:US:2012:2.US.1938.12.1
sp. zn. II. ÚS 1938/12
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 29. listopadu 2012 sp. zn. II. ÚS 1938/12 ve věci ústavní stížnosti Bohemia Faktoring, s. r. o., se sídlem Letenská 121/8, Praha, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 36 Co 7/2012-93 ze dne 21. února 2012, kterým byl v neprospěch stěžovatelky coby žalobkyně změněn výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci jako účastníka řízení a V. P. jako vedlejšího účastníka řízení.
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 36 Co 7/2012-93 ze dne 21. února 2012 se ruší.
Odůvodnění:
I. Rekapitulace ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 23. května 2012 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení. Tím byl k odvolání vedlejšího účastníka řízení (tam žalovaného) změněn rozsudek Okresního soudu v České Lípě č. j. 22 EC 1833/2010-86 ze dne 24. listopadu 2011 tak, že vedlejšímu účastníkovi řízení byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení částku 410 Kč. Náhrada nákladů odvolacího řízení nebyla přiznána nikomu. Stěžovatelka se domnívá, že napadeným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Odvolacímu soudu v ústavní stížnosti konkrétně vytýká, že odvolání podané vedlejším účastníkem řízení jí nebylo vůbec doručeno k vyjádření. O odvolání přitom bylo rozhodnuto, aniž by odvolací soud nařídil jednání. Stěžovatelka se tak o podaném odvolání a o odvolacím řízení dozvěděla až z pro ni nepříznivého rozhodnutí odvolacího soudu. K její žádosti jí bylo postoupeno odvolání až po doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Domnívá se, že povinnost doručit ostatním účastníkům řízení podané odvolání nevyplývá jen z předpisů podústavního práva (§210 odst. 1 občanského soudního řádu), nýbrž ji lze dovodit z ústavně chráněného práva na spravedlivý proces largo sensu a jeho obecného principu rovnosti účastníků řízení. Takový požadavek je o to naléhavější v případech, kdy k projednání odvolání není nařízeno jednání. Jen stěží lze hovořit o dodržení práva na spravedlivý proces a zásady rovnosti, když stěžovateli nebylo nijak umožněno zaujmout k argumentaci žalovaného své stanovisko či jakkoli jinak uplatnit svá práva v odvolacím řízení a odvolací soud rozhodl jinak než soud prvního stupně.
3. Napadené rozhodnutí rovněž není podle stěžovatelky řádně odůvodněno, čímž vykazuje prvky libovůle. Změnou nákladového výroku byla stěžovatelka na náhradě nákladů řízení krácena o více než 14 000 Kč z důvodů, o kterých žádný z účastníků řízení ani soud prvního stupně neuvažovali. Z obsahu odvolání rovněž žádným způsobem nevyplývá, že by brojilo proti výroku o náhradě nákladů řízení. Spíše přes jeho doplnění nesplňuje předepsané obsahové náležitosti, protože z něj není zřejmé, v čem shledává nesprávnost rozhodnutí či postupu soudu prvního stupně, a jako takové mělo být odmítnuto. Není zřejmé, z čeho odvolací soud zjistil, že stěžovatel má "jako předmět činnosti v obchodním rejstříku uvedeno poskytování úvěrů a půjček z volné živnosti, a to služby v oblasti administrativní správy a služby hospodářské povahy u fyzických a právnických osob", když nic takového ke společnosti stěžovatele v obchodním rejstříku zapsáno není a nikdy nebylo. Závěry vyslovené v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2777/11 ze dne 27. prosince 2011 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) pokládá stěžovatelka za nepřípadné pro odlišnost skutkových i právních okolností případu. I kdyby tomu tak bylo, tak poukazuje na právní názor obsažený v nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767).
II. Rekapitulace dalších procesních postojů
4. Ústavní soud vyzval ostatní účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
5. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci poukázal na to, že své závěry opřel o rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 3923/11 (nález ze dne 29. března 2012; viz výše), sp. zn. II. ÚS 2777/11 (správně usnesení sp. zn. IV. ÚS 2777/11 ze dne 27. prosince 2011; viz výše), sp. zn. I. ÚS 988/12 (nález ze dne 25. července 2012; N 132/66 SbNU 61) a sp. zn. II. ÚS 2804/10 (nález ze dne 21. dubna 2011; N 81/61 SbNU 269). Přiložil rovněž své rozhodnutí sp. zn. 36 Co 179/2008, z něhož má být zřejmé, že se přiměřenými náklady zabýval již v dřívějších rozhodnutích.
6. V. P. na výzvu Ústavního soudu nijak nereagoval.
7. V replice k vyjádření obecného soudu stěžovatelka uvedla, že jeho argumentace na opodstatněnosti ústavní stížnosti podle jejího názoru nic nemění.
III. Skutková východiska
8. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 22 EC 1833/2010 bylo zjištěno, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 24. listopadu 2011 bylo vedlejšímu účastníkovi řízení uloženo, aby zaplatil stěžovatelce částku 20 383 Kč s úroky z prodlení z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi vedlejším účastníkem řízení a GE Money Bank, a. s., přičemž tato pohledávka byla postoupena stěžovatelce. Dále bylo tímto rozsudkem vedlejšímu účastníkovi řízení uloženo, aby na nákladech řízení stěžovatelce zaplatil 14 868 Kč.
9. Dne 12. prosince 2011 podal vedlejší účastník řízení odvolání. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 21. prosince 2011 byl vedlejší účastník řízení vyzván, aby v desetidenní lhůtě odstranil vady odvolání. Konkrétně soud prvního stupně konstatoval, že z podání není zřejmé, v čem spatřuje nesprávnost rozsudku či postupu soudu a čeho se odvoláním domáhá. Na to reagoval vedlejší účastník řízení podáním ze dne 2. ledna 2012.
10. Následně soud prvního stupně předložil věc odvolacímu soudu. V předkládací zprávě ze dne 3. ledna 2012 bylo výslovně uvedeno, že odvolání nebylo doručeno protistraně ani nebyla protistranou dána odpověď na odvolání. Soud prvního stupně v té souvislosti uvedl, že se domnívá, že odvolání není způsobilé k projednání s tím, že pokud je podle odvolacího soudu odvolání způsobilé k projednání, nechť je spis vrácen.
11. Usnesením odvolacího soudu, které bylo napadeno ústavní stížností, byl rozsudek v nákladovém výroku změněn tak, jak je výše uvedeno. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud shledal, že je odvolání obsahově odvoláním do výroku o náhradě nákladů řízení. Ve spise se nenachází záznam, že by odvolací soud sám odvolání doručoval stěžovatelce anebo že by vrátil před rozhodnutím spis soudu prvního stupně za účelem doručení odvolání stěžovatelce.
12. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo zástupci stěžovatelky doručeno 27. března 2012. Elektronickým dopisem ze dne 10. května 2012 zástupce stěžovatelky požádal o zaslání odvolání. Dne 17. května 2012 byla kopie odvolání předána substitutovi zástupce stěžovatelky.
13. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 36 Co 179/2008-18 ze dne 26. září 2008 Ústavní soud jako důkaz neprováděl. Zjevně se nejedná o rozhodnutí, jehož účastníkem by byla před obecným soudem byť jen jedna strana řízení v nyní posuzované věci. Vedle toho z uvedeného rozhodnutí rozhodně nevyplývá, že by v něm obecný soud vyřešil srovnatelně úplně všechny námitky, které byly uplatněny stěžovatelkou v ústavní stížnosti.
IV. Právní východiska
14. Ústavní soud v minulosti vyložil, že byť občanský soudní řád nestanovil povinnost soudu doručovat opis odvolání účastníka řízení směřujícího jen proti rozhodnutí o nákladech řízení protistraně, příp. za účelem jeho projednání nařizovat (ústní) jednání, daný požadavek může v konkrétním případě vyplynout z nutnosti ochrany procesních práv účastníka řízení, jež plynou z principů spravedlivého procesu. Pokud již soud prvního stupně dospěje k závěru, že je třeba opis odvolání protistraně doručit, měl i odvolací soud postupovat v řízení tak, aby dotčená protistrana měla reálnou možnost se k odvolání před vydáním rozhodnutí o něm vyjádřit, a případně - vzhledem k obsahu podaného vyjádření - rozhodnout, zda je nutno k projednání odvolání nařídit jednání. Povinnost obecných soudů doručovat opisy odvolání směřující i proti nikoliv meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům řízení existuje např. v případě, pokud dosavadní vývoj sporu v první instanci naznačuje, že protistrana zaujímá k argumentům uváděným v odvolání zřetelně nesouhlasný postoj a odlišně je právně a skutkově hodnotí. Takové pochybení v případě měnícího rozhodnutí odvolacího soudu zkracuje druhou stranu na jejích procesních právech, a porušuje tak její ústavně chráněné právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny (sp. zn. I. ÚS 712/06, N 76/45 SbNU 189; sp. zn. II. ÚS 580/10, N 112/57 SbNU 419; sp. zn. III. ÚS 291/08, N 195/58 SbNU 725; sp. zn. IV. ÚS 973/09, N 212/55 SbNU 3; aj.).
V. Závěry
15. Ústavní soud, veden členěním námitek stěžovatelky, se nejprve zabýval otázkou dodržení základních práv stěžovatelky v souvislosti s její možností jednat před soudem. Ze shora vyložených skutkových východisek zcela jasně vyplývá, že se stěžovatelka o odvolacím řízení dozvěděla skutečně až v okamžiku, kdy jí bylo doručeno usnesení odvolacího soudu. Soud prvního stupně jí ani jedno z podání vedlejšího účastníka řízení v odvolacím řízení nedoručoval, protože evidentně zastával názor, že ani v důsledku výzvy k odstranění vad není podané odvolání věcně projednatelné. Odvolací soud rovněž podání vedlejšího účastníka řízení stěžovatelce nedoručoval, i když naprosto není zřejmé, co jej k takovému postupu vedlo. Nijak se totiž k této skutečnosti nepostavil ani v odůvodnění usnesení napadeného ústavní stížností ani ve vyjádření k ústavní stížnosti. V obojím se totiž zaměřil na věcné řešení, které mohlo po vyřešení procesních náležitostí, sloužících k řádnému fungování justice v demokratickém právním státě a k naplnění základních procesních práv účastníků řízení, teprve následovat.
16. S ohledem na to, že v odvolacím řízení nebylo ani nařizováno ústní jednání, tak stěžovatelce byla odňata možnost jednat před soudem. Neměla totiž možnost uplatnit své námitky k procesním náležitostem i k vlastní otázce správnosti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, se kterými by se tak byl odvolací soud tím spíše povinen vypořádat. S ohledem na závěr soudu prvního stupně stran náhrady nákladů řízení, se kterým vedlejší účastník řízení v průběhu řízení před soudem prvního stupně nijak nepolemizoval (a podle mínění Ústavního soudu je spíše pochybné, zda právě s tímto závěrem bylo nesouhlaseno v odvolacím řízení), tak bylo pro stěžovatelku rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé.
17. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost opodstatněná. Obecný soud porušil čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny tím, že v dané procesní situaci nedoručil stěžovatelce podání vedlejšího účastníka řízení v odvolacím řízení, aby se k nim mohla vyjádřit. Proto bylo ústavní stížnosti zcela vyhověno a napadené rozhodnutí bylo zrušeno podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
18. Ústavní soud se přitom již nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, protože jejich posouzení by na výše uvedený závěr nemělo žádný vliv. Ústavní soud přitom vůbec nijak nepředjímá, jak by měl obecný soud v dalším řízení rozhodnout.
19. Od ústního jednání bylo upuštěno, protože od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci. Stěžovatelka i obecný soud s upuštěním od ústního jednání výslovně souhlasily. Vedlejší účastník řízení byl poučen, že jeho mlčení bude považováno za souhlas s upuštěním od ústního jednání, a na výzvu Ústavního soudu nijak nereagoval. Proto lze uzavřít, že podmínky ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu byly splněny.