infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.12.2012, sp. zn. II. ÚS 2006/10 [ usnesení / LASTOVECKÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2012:2.US.2006.10.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2012:2.US.2006.10.1
sp. zn. II. ÚS 2006/10 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. C., zastoupeného Mgr. Radko Majerčíkem, advokátem se sídlem v Brně, Jugoslávská 28, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 9. 2009 ve věci sp. zn. 19 C 247/2008 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2010 ve věci sp. zn. 13 Co 588/2009, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatel projednávanou ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedeným usnesením obecných soudů, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 36 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; porušena měla být rovněž ustanovení čl. 90 a čl. 95 Ústavy a ustanovení čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. Ústavní stížností napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 v právní věci stěžovatelovy žaloby na náhradu škody vůči státu byla zamítnuta stěžovatelova žádost o ustanovení advokáta k bezplatnému zastupování ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 ve spojení s ustanovením §138 občanského soudního řádu. Stěžovatelovo odvolání proti tomuto usnesení obvodního soudu bylo Městským soudem v Praze shora označeným usnesením zamítnuto. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy rozhodovaly v dané věci zcela arbitrárně, neboť místo aby zohlednily při rozhodování o bezplatném ustanovení advokáta jediné zákonné kritérium v podobě faktických aktuálních poměrů stěžovatele, vycházely toliko z domněnek, spekulací a ničím nepodložených závěrů, respektive zvolily nepřípustně extenzivní výklad ustanovení §138 odst. 1 občanského soudního řádu. Stěžovatel nadto zpochybňuje závěr obecných soudů, že v předmětné věci není právní zastoupení advokátem nutné k hájení jeho zájmů a připomíná, že předmětem jeho žaloby je vysoce specifická právní problematika, jež ustanovení právního zastoupení advokátem dostatečně odůvodňuje. Ústavní soud vyzval obvodní soud a městský soud k poskytnutí vyjádření účastníka řízení o ústavní stížnosti. Obsah těchto vyjádření není třeba na tomto místě rekapitulovat, neboť se stal z níže uvedených důvodů bezpředmětným. Namístě je pouze zmínit, že městský soud ve svém vyjádření připomněl, že proti jeho napadenému usnesení směřuje rovněž jiná ústavní stížnost stěžovatele vedená Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 1302/10. Nálezem ze dne 20. 4. 2011 ve věci sp. zn. IV. ÚS 1302/10 Ústavní soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2010 ve věci sp. zn. 13 Co 588/2009 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2010 ve věci sp. zn. Nco 12/2010. Ústavní soud přikročil ke kasaci těchto rozhodnutí obecných soudů poté, co na základě ústavní stížnosti stěžovatele dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 9. 2009 ve věci sp. zn. 19 C 247/2008 rozhodoval soudce, jehož na základě kritérií stanovených v rozvrhu práce Městského soudu v Praze není možno považovat za zákonného soudce ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny. Uvedeným nálezem tedy Ústavní soud, byť - a to je třeba zdůraznit - z jiného důvodu, než je artikulován v projednávané ústavní stížnosti (pročež v době jejího podání v této části ústavní stížnosti nebyla dána překážka litispendence), zrušil posuzovanou ústavní stížností taktéž napadené usnesení Městského soudu v Praze. Jelikož stěžovatel na nově vzniklou procesní situaci vzniklou po zrušení napadeného usnesení městského soudu nikterak nereagoval, byl jeho právní zástupce přípisem dotázán, zda stěžovatel setrvává na původním znění petitu své ústavní stížnosti. Přípisem ze dne 12.12. 2012 právní zástupce stěžovatele sdělil, že stěžovatel na původním znění petitu trvá. Na základě této informace proto dospěl Ústavní soud k závěru, že v části směřující proti usnesení městského soudu je třeba považovat projednávanou ústavní stížnost bez dalšího za zjevně neopodstatněnou, neboť v této části směřuje proti rozhodnutí, jež (již) žádné právní účinky nemá, a proto nemůže ani (negativně) zasahovat do ústavně chráněné sféry stěžovatele. Pouze pro úplnost je možné uvést, že by se nabízela i možnost postupu podle ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením §104 odst. 1 občanského soudního řádu, a řízení o ústavní stížnosti zastavit, neboť zrušením napadeného výroku odpadl i předmět řízení o ústavní stížnosti (srov. mutatis mutandis nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 385/03, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 33, str. 95 a násl.). Ve vztahu k napadenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ústavní stížnost není nepřípustná. Po zrušení usnesení městského soudu nálezem Ústavního soudu se totiž věc vrátila do stádia, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, jež mu jsou ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 ve spojení s ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, k dispozici. Jinými slovy, Ústavní soud by byl prizmatem principu subsidiarity, jímž je řízení o ústavní stížnosti zásadně ovládáno, oprávněn přezkoumat napadené usnesení obvodního soudu pouze v případě, pokud by stěžovatel svoji ústavní stížnost směřoval současně proti rozhodnutí městského soudu, jímž (by) bylo pravomocně rozhodnuto o stěžovatelově odvolání proti napadenému usnesení obvodního soudu. Jelikož se tak projednávanou ústavní stížností nestalo, je nevyhnutelně nutno hodnotit stěžovatelovo podání v části směřující proti usnesení obvodního soudu jako nepřípustné. Z uvedených důvodů Ústavní soud shledal stěžovatelův návrh částečně návrhem zjevně neopodstatněným dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a částečně návrhem nepřípustným dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu; mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jej proto odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. prosince 2012 Stanislav Balík předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2012:2.US.2006.10.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 2006/10
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 20. 12. 2012
Datum vyhlášení  
Datum podání 12. 7. 2010
Datum zpřístupnění 8. 1. 2013
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - OS Praha 2
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodaj Lastovecká Dagmar
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 37 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §30, §138 odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti nikoli poslednímu rozhodnutí
Věcný rejstřík advokát/ustanovený
poplatek/soudní
poplatek/osvobození
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka Vztah k nálezu sp. zn. IV. ÚS 1302/10 ze dne 20. 4. 2011;
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-2006-10_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 77287
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-22