ECLI:CZ:US:2012:2.US.2010.12.1
sp. zn. II. ÚS 2010/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka, soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. A. H., zastoupeného JUDr. Annou Horákovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Čelakovského sady 8, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 3. 2012 č. j. 61 Co 79/2012-2133 a usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 20. 12. 2011 č. j. 13 P 13/2011-2081, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených pravomocných usnesení obecných soudů pro porušení čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 30 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 odst. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Krajský soud v Plzni v záhlaví citovaným usnesením potvrdil napadené usnesení Okresního soudu, kterým byl zamítnut stěžovatelův návrh na vydání předběžného opatření, kterým by soud změnil již vydané předběžné opatření Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. 12. 2008 sp. zn. 28 P 21/2008 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2009 sp. zn. 28 Co 105/2009 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 8. 2010 č. j. 28 P 21/2008-1567, a to tak, aby v každém lichém kalendářním týdnu v roce byl nezletilý K. předán do péče otce a v každém sudém kalendářním týdnu v roce do péče matky.
Stěžovatel uvádí, že hlavním důvodem podání ústavní stížnosti je skutečnost, že vztahy mezi ním a nezletilým jsou dosud de facto upraveny jen mírně pozměněnými předběžnými opatřeními z prosince roku 2008 neakceptujícími roli stěžovatele v péči o nezletilého. S odkazem na četná rozhodnutí Ústavního soudu vytýká obecným soudům, že napadená rozhodnutí jsou nevyvážená a zohledňují zájmy pouze jednoho rodiče, tedy matky, čímž má být porušena rovnost účastníků, a že ani jeden ze soudů se nezabýval jeho argumentací. Soud prvního stupně pominul, že dne 26. 11. 2008 rodiče uzavřeli dohodu, z níž vyplývalo, že nezletilý syn se svěřuje do výchovy stěžovatele. Rozhodnutí dle jeho názoru již nemůže být napraveno v návaznosti na konečné rozhodnutí o výsledku sporu, neboť předběžné opatření vytváří předpoklady pro úpravu výchovy v rozhodnutí ve věci samé způsobem, který v něm byl stanoven. Ústavní soud by se proto měl zabývat i problematikou předběžných opatření z hlediska jejich dopadu na konečná rozhodnutí ve věci. Jako novou skutečnost stěžovatel v řízení doložil znalecký posudek, z něhož plyne, že je schopen se o syna samostatně postarat. Soud k ní měl zaujmout stanovisko, které by podpořilo rozvoj vzájemných vztahů mezi nezletilým a stěžovatelem a nepreferovalo postavení matky po dobu sporu, tudíž měl vzhledem k naléhavé potřebě nařídit střídavou výchovu a návrhu stěžovatele vyhovět.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených usnesení, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud úvodem připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení, a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že pravomocným rozhodnutím těchto orgánů byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody účastníků řízení, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
Ve své rozhodovací praxi se Ústavní soud k otázce způsobilosti předběžných opatření, jako opatření prozatímní povahy, zasáhnout do základních práv a svobod účastníka řízení, byť s jistou mírou rezervovanosti (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 119/98), vyjádřil tak, že ji nelze vyloučit. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře též konstatoval, že při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, nýbrž se jedná o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku, bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 43/94, SbNU sv. 2, nález č. 41, str. 27.; usnesení sp. zn. II. ÚS 44/06).
Podstatou přezkumu ze strany Ústavního soudu pak může být pouze posouzení ústavnosti rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření. Posouzení podmínek pro jeho nařízení je přitom zásadně věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 221/98, SbNU sv. 16, nález č. 158, str. 171.).
Stěžovatel v rámci své argumentace, kterou předkládá v ústavní stížnosti, neuvádí nic, co by daný případ posouvalo do ústavně právní roviny, a pouze opakuje námitky, které předtím uplatňoval nejen v návrhu na vydání předběžného opatření a v odvolání proti rozhodnutí soudu rvního stupně, ale i ve své dřívější ústavní stížnosti proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2009 č. j. 28 Co 105/2009-1013 a Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 12. 2008 č. j. 28 P 21/2008-377, jimiž bylo nařízeno předběžné opatření ohledně úpravy styku stěžovatele s nezletilým synem, odmítnuté usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1594/09 ze dne 13. 8. 2009. Jeho úsilí přitom od samého počátku má za cíl prosadit skrze rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření řešení úpravy výchovy nezletilého syna odpovídající jeho požadavkům, předtím než bude rozhodnuto ve věci samé. Ústavní soud však, jak již bylo zdůrazněno, není další opravnou instancí v systému obecného soudnictví a ke stěžovatelem požadovaným zásahům není oprávněn.
Z ústavněprávního pohledu tedy v projednávané věci obecným soudům není co vytknout. Ústavní soud má za to, že obecné soudy se dostatečně zabývaly splněním zákonných předpokladů pro změnu dosud vydaného předběžného opatření, přičemž řádně zvažovaly existenci stěžovatelem tvrzených důvodů a zohlednily též zájem dítěte. Aniž by při aplikaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu vybočily soudy z ústavněprávních mezí, dospěly k závěru, že naléhavá potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků nebyla v řízení osvědčena. Svá rozhodnutí náležitě odůvodnily, odvolací soud se adekvátně vypořádal se stěžovatelovými námitkami a reagoval též na předložený znalecký posudek. V dalším potom Ústavní soud odkazuje na zmiňované usnesení vydané ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 1594/09, v němž se již podstatou většiny stěžovatelových tvrzení podrobně zabýval, a tudíž není důvod, aby se k nim nyní opakovaně vyjadřoval.
Ústavní soud tedy uzavírá, že v dané věci stěžovatel neprokázal porušení ústavně zaručených práv, jichž se dovolává. Skutečnost, že se se závěry v usneseních vyslovenými, jež jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost jeho ústavní stížnosti.
Ústavní soud proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2012
Stanislav Balík
předseda senátu