ECLI:CZ:US:2012:2.US.2113.12.1
sp. zn. II. ÚS 2113/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, se sídlem v Liberci, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci č. j. 29 Co 427/2011-164 ze dne 15. března 2012, a rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 54 C 160/2009-107 ze dne 20. května 2011, za účasti 1) Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec a 2) Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a J. N., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou dne 6. června 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byla rozsudkem soudu prvního stupně zamítnuta jeho žaloba, kterou se po vedlejší účastnici řízení domáhal zaplacení 22.800 Kč, a rozsudkem odvolacího soudu byl k jeho odvolání potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Stěžovatel má za to, že napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou obrácení důkazního břemene, která má za následek porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, resp. na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje, že se po vedlejší účastnici řízení domáhal vydání bezdůvodného obohacení. Namítá, že pokud se vedlejší účastnice řízení bránila, že se jednalo o plnění nad soudem stanovený příspěvek na výživné jejich dětí, tak z jejího čestného prohlášení založeného ve spise bylo toto tvrzení vyvráceno.
3. Odvolacímu soudu vytýká závěr, že vedlejší účastnice řízení odevzdala předmětné plnění synům, protože k tomu podle stěžovatele nebyly v řízení provedeny jakékoliv důkazy. Pokud to odvolací soud vyvozuje z toho, že synové podali návrh na zastavení exekuce, tak synové žádný takový návrh na zastavení exekuce proti stěžovateli nepodali. Stěžovatel se proto domnívá, že není v souladu se spravedlivým procesem, pokud je ve sporu obráceno důkazní břemeno. Poukazuje analogicky na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 246/2001 ze dne 19. prosince 2003, sp. zn. 21 Cdo 326/2004 ze dne 7. července 2004. Podle zásady priority měly být platby poskytnuté stěžovatelem v měsících říjnu 2000 až dubnu 2002 (za situace, kdy nebylo sjednáno nic jiného) započítány v prvé řadě na dlužné výživné, a pokud vedlejší účastnice řízení tvrdila, že šlo o platby běžného výživného, nesla důkazní břemeno k této skutečnosti.
4. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
6. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel všechny námitky, jež uplatňuje v ústavní stížnosti, uplatnil již v rámci odvolání a odvolací soud se s těmito námitkami vypořádal. Ze shodných tvrzení účastníků řízení, které bylo v souladu s údaji obsaženými v připojeném spise Okresního soudu v Liberci, sp. zn. E 5053/2001, vzal odvolací soud za prokázáno, že v důsledku zaplacení částky 16.800 Kč ve třech splátkách v říjnu až prosinci 2008, adresovaných stěžovatelem vedlejší účastnici řízení, vzali oprávnění synové stěžovatele zpět svůj návrhu na nařízení exekuce pro dlužné výživné. S ohledem na to dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že vedlejší účastnice řízení není ohledně částky 16.800 Kč, uhrazené ve třech splátkách v říjnu až prosinci 2008, pasivně legitimována. Ohledně zbývající částky 6.000 Kč, kterou měla vedlejší účastnice řízení získat platbami od stěžovatele v letech 2000 až 2002, pak odvolací soud dospěl k závěru, že se jedná v souladu s námitkou vedlejší účastnice řízení o promlčený nárok a jako takový jej nelze soudně přiznat. Výslovně přitom uvedl, že jsou v té souvislosti irelevantní úvahy, zda toto plnění představovalo běžné výživné, jak tvrdila vedlejší účastnice řízení, anebo dlužné výživné, jak tvrdil a stále tvrdí stěžovatel. Právní názory Nejvyššího soudu, kterých se stěžovatel dovolává, se pro odlišný skutkový základ na daný případ evidentně nevztahují. O žádné obracení důkazního břemene se totiž nejednalo a skutkovou verzi stěžovatele týkající se exekučního řízení v souladu s provedenými důkazy obecné soudy obou stupňů prostě odmítly. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou tak pokračováním polemiky s názorem obecných soudů, která zásadně nemá ústavněprávní rozměr, jak bylo vyloženo výše.
7. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu