ECLI:CZ:US:2012:2.US.2142.12.1
sp. zn. II. ÚS 2142/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti A. T., zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem se sídlem Vyšehradská 423/27, 128 00 Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 Nt 201/2012 ze dne 29. března 2012 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 62/2012-221 ze dne 2. května 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení čl. 8 odst. 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Krajské státní zastupitelství v Brně podalo dne 28. 3. 2012 návrh na vzetí stěžovatele do předběžné vazby, a to na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu Hlavního okresního soudu ve Volgogradě ze dne 19. 11. 2010. Krajský soud v Brně po vazebním zasedání dne 29. 3. 2012 rozhodl podle §396 odst. 1 trestního řádu (dále též "tr. ř.") shora označeným usnesením tak, že se stěžovatel bere do předběžné vazby za současného nepřijetí záruky S. T., písemného slibu stěžovatele a dohledu probačního úředníka nad ním podle §73 odst. 1 písm. a), b) a c) tr. ř. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel včasnou stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci svým výše citovaným usnesením zamítl, když se s námitkami stěžovatele nebyl ztotožnil.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které namítá, že obecné soudy rozhodly v jeho případě způsobem, který je v rozporu se zásadami vyjádřenými v čl. 8 odst. 5 a čl. 36 Listiny, čímž v důsledku svého postupu omezily stěžovatele na osobní svobodě. Stěžovatel soudům konkrétně vytýká, že důvody předběžné vazby podle §396 odst. 1 tr. ř. nebyly v jeho věci dány, resp. že mohlo být účelu předběžné vazby efektivně dosaženo na základě jiných adekvátních opatření, která by byla šetřila práva osobní svobody stěžovatele. Zároveň je přesvědčen, že odůvodnění rozhodnutí obecných soudů nevysvětlují přezkoumatelným způsobem, z jakého konkrétního důvodu pramení obava, že stěžovatel uprchne a dále že podaná vysvětlení obav z útěku stěžovatele jsou ústavně nekonformní.
Stěžovatel má za to, že obecné soudy nesprávně, ústavně nekonformním způsobem při zjišťování poznatků o skutečnostech, které by mohly odůvodnit obavu z útěku stěžovatele, nezjišťovaly a především nepřihlédly vedle informací plynoucích z dokumentů dodaných stranou, která se domáhá vydání stěžovatele, i k životním poměrům stěžovatele na území republiky. Soud prvního stupně, aniž by prý takový závěr byl řádně odůvodnil, dospěl k závěru, že jednání stěžovatele vykazuje zcela zjevné snahy pohybovat se mezi státy a vyhnout se realizaci vydání do domovského státu. Takový závěr ovšem dle stěžovatele nemá oporu v provedeném dokazování a je i v příkrém rozporu s dalšími skutečnostmi. Stejně tak odvolací soud dle přesvědčení stěžovatele v tomto směru argumentuje toliko okolnostmi případu a pohybem stěžovatele po opuštění domovského státu, přičemž tyto námitky stěžovatel ve své ústavní stížnosti podrobněji rozvádí a na těchto argumentech současně ukazuje, proč jsou vazby na Českou republiku pevné a proč není namístě vzetí do předběžné vazby ve smyslu §396 odst. 1 trestního řádu.
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností dotčená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud na prvém místě považuje za nezbytné říci, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním široce koncipovaná ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených součástkami ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. Jakkoli tato ústavní delimitace dozajista nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o tak řečených obecných ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce nedostatečného odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Z napadených rozhodnutí je dobře patrné, jaké úvahy je vedly k závěru o vzetí stěžovatele do předběžné vazby. Krajský soud v Brně, který rozhodoval v otázce předběžné vazby dle §396 odst. 1 tr. ř. v prvním stupni, odůvodnění svého rozhodnutí postavil na skutečnosti, že proti stěžovateli byl dne 19. 11. 2010 vydán mezinárodní zatýkací rozkaz Hlavního okresního soudu ve Volgogradě, a to pro zajištění stěžovatele k trestnímu stíhání pro trestný čin podvodu velkého rozsahu, pro který je ohrožen trestem odnětí svobody až na 10 let a který měl spočívat v tom, že jako 50% spoluvlastník společnosti ElvisPlus získal podvodně právo na dalších 50 % základního kapitálu v hodnotě 26 mil. rublů od dvou osob, kdy tyto osoby mu své podíly prodaly, avšak stěžovatel neměl v úmyslu za ně zaplatit. Krajský soud dále vyšel z toho, co vyšlo ve vazebním zasedání najevo, a sice že stěžovatel se ukrýval v Kambodži, Thajsku a byl zadržen také v Rakousku, když cestoval do Itálie, přičemž rovněž z Rakouska, kde bylo či pravděpodobně stále ještě je vedeno řízení se shodným předmětem, dle informací dotčených orgánu uprchl.
Krajskému soudu tudíž nelze vytýkat úsudek, že se stěžovatel "zcela úmyslně pohybuje mezí různými státy za účelem zmařit své vydání do Ruska k trestnímu stíhání pro zvlášť závažný zločin", ač stěžovatel kontroval tvrzením, že jedná se o účelové trestní stíhání iniciované zločineckými kruhy a tajnou službou, kdy se stal obětí machinací místních zločinců a politiků, kteří ovládají i soudy a policii, že se žádného trestného činu nedopustil, vždy jen řádně podnikal. Krajský soud v této souvislosti poznamenal, že budou-li tedy české justiční orgány následně posuzovat otázku vydání či nevydání jmenovaného, je k tomu třeba zajištění jeho osobní účasti, což by dle soudu ze strany A. T. mohlo být zmařeno, neboť vzhledem ke svému předchozímu jednání "evidentně není fixován k určitému místu na území ČR, kde se dříve dlouhodobě zdržoval, avšak pobyt mu byl povolen pouze do 28. 2. 2012". K tomu také krajský soud doplnil, že vzetí stěžovatele do předběžné vazby žádným způsobem nepredikuje výsledek extradičního řízení.
Takové odůvodnění pokládá Ústavní soud za ústavně konformní. Je třeba totiž upozornit na to, že v rámci úvah o vzetí do předběžné vazby soud nikdy nezkoumá, zda jsou či nejsou splněny podmínky pro vydání (extradici) do příslušného státu k trestnímu stíhání, neboť to je předmětem samostatného extradičního řízení, v případě předběžné vazby zkoumá toliko okolnosti, které napovídají, zda tu není důvod, pro který není možno vazbu nahradit jinými zajišťovacími instituty a pro který je nezbytné vzít zadrženého do předběžné vazby. Krajský soud se těmito skutečnostmi zabýval a vyvodil z nich korespondující závěry, které nelze pokládat za extrémně rozporné s těmito zjištěnými okolnostmi, a proto není možno dospět k postoji o svévolném jednání krajského soudu. Námitky stěžovatele týkající se samotné povahy trestního stíhání, které je proti němu vedeno v Ruské federaci, jsou námitkami, k nimž soudy budou nepochybně přihlížet v průběhu řízení o vydání či nevydání stěžovatele do této země k trestnímu stíhání, avšak nemohou být námitkami, které by soud mohl vzít v úvahu při rozhodování o vzetí stěžovatele do předběžné vazby, když rozhodujícími pro vzetí do vazby jsou zcela jiné okolnosti, a to dosavadní chování stěžovatele, jakož i výše trestu, kterou je potenciálně ohrožen. Tyto okolnosti, jak správně krajský soud neopomněl vyzdvihnout, nemohou být prejudikací závěru o vydání či nevydání stěžovatele do jmenovaného státu.
Ve světle řečeného musil tudíž Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 28. června 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu