infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28.06.2012, sp. zn. II. ÚS 2179/12 [ usnesení / BALÍK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2012:2.US.2179.12.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2012:2.US.2179.12.1
sp. zn. II. ÚS 2179/12 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti CENTRUM CZ, spol. s r. o., se sídlem Zalužany - Vystrkov, 262 84 Zalužany, zastoupené Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem Nádražní 58/110, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Af 55/2010-38 ze dne 27. července 2011 a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 67/2011-75 ze dne 22. března 2012 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení ustanovení čl. 3 odst. 1 a čl. 10 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad v Příbrami dodatečným platebním výměrem č. j. 3010/10/063912204270 ze dne 18. 1. 2010, doměřil stěžovatelce (žalobci) daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2008 ve výši 2 131 290 Kč a stanovil penále ve výši 426 258 Kč. Odvolání žalobce proti tomuto dodatečnému platebnímu výměru Finanční ředitelství v Praze (žalovaný) zamítlo rozhodnutím č. j. 4099/10-1200-202167 ze dne 19. 7. 2010. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 27. 7. 2011, čj. 11 Af 55/2010-38, zamítl. Městský soud uvedl, že žalobce nepostupoval v souladu s §23 odst. 3 písm. a) bodem 12 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákona č. 261/2007 Sb. Žalobce totiž nezvýšil základ daně z příjmů právnických osob o své neuhrazené závazky, přestože ve svém účetnictví ke dni 31. 12. 2008 evidoval závazek odpovídající pohledávce, od jejíž splatnosti uplynulo více než třicet šest měsíců. Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále též "s. ř. s."). Stěžovatel namítl nezákonnost rozsudku městského soudu spočívající v nesprávném výkladu §23 odst. 3 písm. a) bodu 12 zákona o daních z příjmů ve znění účinném pro zdaňovací období roku 2008. Výklad, který umožňuje dodanit neuhrazené závazky, k jejichž promlčení došlo v jakkoliv dávné době překračující lhůty pro doměření daně, stěžovatel považoval za právně a ústavně nekonformní, což v kasační stížnosti podrobněji rozvedl. Nejvyšší správní soud však námitky stěžovatele neshledal důvodnými a kasační stížnost zamítl. Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Porušení nadepsaných ústavních předpisů spatřuje zejména ve skutečnosti, že k doměření daně došlo jen na základě novelizace zákona o daních z příjmů provedené zákonem č. 261/2007 Sb. a že s ohledem na všechny okolnosti případu je takové doměření daně v rozporu se zásadou retroaktivity i se zásadou daňového řízení, podle které daňový nedoplatek lze vyměřit či doměřit jen v určité zákonem stanovené lhůtě. V této souvislosti má stěžovatelka za to, že pokud poslední rozhodnou skutečností, která mohla být podstatná pro vyměření či doměření daně, "bylo promlčení závazku či uplynutí 36 měsíční lhůty, pak právo vyměřit či doměřit daň zaniklo nejpozději k 31. 12. 2003". Vzhledem k tomu, že k promlčení závazku i uplynutí lhůty k vyměření daně dle §47 daňového řádu došlo mnoho let před přijetím citované novely, považuje stěžovatelka aplikaci citovaného ustanovení na daný případ za nezákonný, kdy se dle ní zejména jedná o "nezákonnou a protiústavní retroaktivitu". Ke vzniku daňové povinnosti je dle názoru stěžovatelky nutno současného splnění dvou základních podmínek, a to jednak existence příslušného zákona zakotvujícího daňovou povinnost, jednak existence či "nastání takových právních či jiných významných skutečnosti, se kterým zákon takovou daňovou povinnost splňuje". V daném případě prý absentuje druhá zmíněná podmínka, když poslední významná skutečnost z daňového hlediska nastala dne 15. 1. 1999 (promlčení závazku a uplynutí 36měsíční lhůty), případně 31. 12. 2003 (uplynutí lhůty pro vyměření daně). Z těchto důvodů tak prý nelze retroaktivně doměřit daň jen z titulu přijetí novelizace daňových předpisů. Opačný výklad (tedy výklad, že postačí pouhá novelizace) nemůže dle stěžovatelky obstát jako konformní s výše uvedenými zákonnými a ústavními principy. Stěžovatelka zpochybňuje, že by bylo legální či ústavní takto dodanit zpětně případy, kdy poslední (jakákoliv) nová významná skutečnost nastala dlouhé období před přijetím novely přesahující všechny lhůty pro doměření daně. Opačný výklad by totiž znamenal, že by zákonodárce prý mohl pomocí podobných instrumentů dodanit téměř jakékoliv daňové případy z minulosti, které v minulosti nepodléhaly zdanění, a to pomocí zmíněné retroaktivity. V rámci principu právní jistoty by dle mínění stěžovatelky měl mít každý subjekt jistotu, že když po určitou dobu (např. 3 roky, 10 let) je stav určité skutečnosti zcela neměnný, pak nemůže nastat situace, že jen na základě změny zákona vznikne v souvislosti s takovou skutečností subjektu určitá daňová či jiná povinnost. Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, které stěžovatelka namítala v řízení před obecnými soudy a s nimiž se obecné soudy rovněž ústavně konformním způsobem vypořádaly. Zejména Nejvyšší správní soud v rámci hodnocení stěžovatelčiných námitek zasvětil převážnou část svého výkladu právě námitce zpětné účinnosti vzpomínané novely. Nejvyšší správní soud neshledal, že by se v posuzované věci jednalo o pravou retroaktivitu, což odůvodnil tím, že aplikace §23 odst. 3 písm. a) bodu 12 zákona o daních z příjmů ve znění zákona č. 261/2007 Sb. nijak nezměnila samotný závazek stěžovatele ze smlouvy o postoupení pohledávky, třebas promlčený, a nedošlo ani ke zpětnému přehodnocení dříve vzniklých právních vztahů. Nepřípustnou pravou retroaktivitou by dle kasačního soudu také např. bylo, pokud by správce daně doměřil stěžovatelce daň zpětně za zdaňovací období let 1999 až 2007 (tedy od promlčení předmětného závazku do nabytí účinnosti novely č. 261/2007 Sb.). Daňová povinnost stěžovatele však vznikla teprve za zdaňovací období roku 2008, tedy po nabytí účinnosti zákona č. 261/2007 Sb., protože stěžovatel ke dni 31. 12. 2008 v účetnictví stále evidoval výše uvedený neuhrazený závazek. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že aplikace §23 odst. 3 písm. a) bodu 12 zákona o daních z příjmů na případ stěžovatele má účinky nepravé retroaktivity. Následně konstatoval, a to s ohledem na právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/08 ze dne 12. července 2011 (č. 236/2011 Sb.), že ačkoliv je nepravá retroaktivita zásadně přípustná, nelze a priori vyloučit, že zájem jednotlivce na aplikaci předchozí právní úpravy v konkrétním případě převáží nad veřejným zájmem na její změně s ohledem na zásadu právní jistoty a ochrany důvěry v právo, přičemž v podrobnostech odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 53/10 ze dne 19. dubna 2011 (č. 119/2011 Sb.). Nejvyšší správní soud se proto následně zabýval otázkou, zda je na straně stěžovatelky dán takový zájem na použití právní úpravy účinné před novelizací zákona o daních z příjmů zákonem č. 261/2007 Sb., který by při vzájemném poměřování převážil nad veřejným zájmem na dodanění neuhrazených závazků ve smyslu §23 odst. 3 písm. a) bodu 12 zákona o daních z příjmů, přičemž z analýzy důvodové zprávy k předmětné novele, jakož i dalšího výkladu zákonných ustanovení a jimi založených právních vztahů ve sféře práva veřejného, k takovému závěru nedospěl. Stěžovatelka však proti těmto velice konkrétním a podrobným závěrům (které zde Ústavní soud pouze sumarizuje v jejich podstatě) v ústavní stížnosti ničeho (nového) nenamítá, toliko opakuje a setrvává na své argumentaci již dříve uplatněné. Takový přístup však nemůže úspěšně zpochybnit ústavní konformitu napadených rozhodnutí, zvláště pak soudu kasačního, neboť se z jeho strany nejedná o projev svévole, nýbrž o důmyslné vyhodnocení všech zásadních faktorů, které mají na posouzení otázky případné existence zapovězené "pravé" retroaktivity významný vliv. Stejně tak nemůže Ústavní soud přehlédnout ani tu skutečnost, kterou Nejvyšší správní soud stěžovatelce vytýká, a sice že stěžovatelka měla v průběhu roku 2008 možnost učinit opatření, aby na ni nově stanovená povinnost nedopadla. Předmětná novela zákona o daních z příjmů totiž vstoupila v účinnost dne 1. 1. 2008 a rozhodným okamžikem pro povinnost zvýšit základ daně o neuhrazený závazek zachycený v účetnictví stěžovatele (dlužníka) byl až den 31. 12. 2008. Protože stěžovatelka Ústavnímu soudu nepředestřela žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, jíž by zpochybnila ústavní konformitu konkrétních závěrů učiněných v dané věci správními soudy, Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 28. června 2012 Stanislav Balík, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2012:2.US.2179.12.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 2179/12
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 28. 6. 2012
Datum vyhlášení  
Datum podání 12. 6. 2012
Datum zpřístupnění 17. 7. 2012
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán SOUD - MS Praha
SOUD - NSS
Soudce zpravodaj Balík Stanislav
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 11 odst.5
Ostatní dotčené předpisy
  • 337/1992 Sb., §47
  • 586/1992 Sb., §23 odst.3 písm.a
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
základní ústavní principy/demokratický právní stát/zákaz retroaktivity
Věcný rejstřík daňové řízení
daň/daňová povinnost
platební výměr
promlčení
retroaktivita/pravá
retroaktivita/nepravá
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-2179-12_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 74955
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-23