ECLI:CZ:US:2012:2.US.2191.11.1
sp. zn. II. ÚS 2191/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti společnosti UNIVERSUM J.H., se sídlem Turnovská 8/441, Praha 8, IČ: 62584871, zastoupené JUDr. Jankou Šárovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 49 Cm 364/1998-222 ze dne 10. 1. 2008, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 9 Cmo 175/2008-253 ze dne 25. 6. 2008 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 11/2009-280 ze dne 26. 4. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, dovolávaje se přitom ochrany svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i ochrany svého vlastnického práva, garantovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny.
Jak Ústavní soud zjistil, napadeným rozsudkem č. j. 49 Cm 364/1998-222 ze dne 10. 1. 2008 Městský soud v Praze zamítl žalobu na zaplacení 2 999 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Rozhodl tak o nároku uplatňovaném žalobkyní - stěžovatelkou z titulu pojistného plnění dle pojistné smlouvy uzavřené dne 2. 12. 1997 s žalovanou Generali Pojišťovna a. s. Nárok na pojistné plnění stěžovatelka odvíjela jmenovitě od pojistné události - odcizení obrazu "Dům v zahradě" autora Jeana Babtiste Camille Corota v hodnotě 3 000 000 Kč, ke kterému došlo při loupežném přepadení dne 5. 12. 1997 v prodejně stěžovatelky ANTIK-GALERIE. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že stěžovatelka v řízení neprokázala nabytí vlastnictví k předmětnému obrazu, neboť předložená kupní smlouva byla shledána neplatnou a nebylo prokázáno ani převzetí této věci do vlastnictví stěžovatelky ve smyslu §133 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Dále nebylo prokázáno, že se jednalo o existující pravý obraz, v tomto směru odkázal soud na rozporné závěry znalců. A konečně neměl soud za prokázané, že místo pojištění bylo zabezpečeno způsobem sjednaným v pojistné smlouvě.
K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 9 Cmo 175/2008-253 ze dne 25. 6. 2008 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Shodně se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že provedenými důkazy nebylo vlastnictví stěžovatelky k obrazu prokázáno a nebylo prokázáno ani vlastnictví pana H., jednatele stěžovatelky, od něhož měla stěžovatelka obraz do svého vlastnictví převzít.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala stěžovatelka dovolání, opírajíc jej o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř." nebo "občanský soudní řád"), které Nejvyšší soud usnesením č. j. 25 Cdo 11/2009-280 ze dne 26. 4. 2011 odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka se v dalším obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti setrvala na svém stanovisku, že v řízení před obecnými soudy předložila dostatek důkazů osvědčujících vlastnické právo J. H. a následně i její vlastnické právo k obrazu, zahrnujíce v to znalecké posudky, výpovědi svědků, účetní doklady, deník komisního zboží, fotografii obrazu v prodejně a další listiny. Stěžovatelka neustoupila ani ze svého názoru, že se jednalo o pravý obraz malíře Jeana Babtiste Camille Corota, přičemž zpochybnila posudek znalce Š., který při jeho vypracování neměl obraz k dispozici a vycházel pouze z fotografie, proto se jeho posudek jevil stěžovatelce jako nevěrohodný a neobjektivní. Stěžovatelka brojila rovněž proti závěru nalézacího soudu stran nedostatečnosti zabezpečení pojistného místa a odkázala na výpovědi svědků, které podle jejího mínění dokazují opak. Zdůraznila, že typ zabezpečení nebyl v dané věci podstatný, jelikož k loupeži došlo v pracovní době, kdy zabezpečovací zařízení není zapojeno a vzniklé situaci tudíž nemohlo zabránit. Vyjádřeno v souhrnu, obecné soudy se podle stěžovatelky řádně nezabývaly provedenými důkazy a nesprávně je hodnotily, čímž jednaly v rozporu se zákonem, konkrétně s §120, §132, §157 odst. 2 o. s. ř., §123 a §124 občanského zákoníku, a porušily tak zásadu spravedlivého procesu. Přijaté právní závěry obecných soudů jsou pak podle stěžovatelky v extrémním nesouladu se skutkovým zjištěním a jsou nespravedlivé, neboť zbavují stěžovatelku, potažmo J. H., v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny vlastnického práva k movité věci. Výtky stěžovatelky směřovaly i vůči Nejvyššímu soudu, který rovněž věc důkladně nezkoumal a jeho rozhodnutí je prý obecné povahy.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s přiloženým spisovým materiálem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Těžiště stěžovatelčiny argumentace leží v oblasti hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a v návaznosti na tom poté ve skutkových zjištěních a právních závěrech obecných soudů. Ústavní soud přitom ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
Ústavnímu soudu nenáleží ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ustanovení §153 o. s. ř.) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v článku 36 Listiny. O takový případ se v souzené věci nejedná.
Ústavní soud připomíná, že námitkami stěžovatelky, obsaženými v ústavní stížnosti, se zabýval již odvolací soud (částečně se k nim vyjádřil i soud dovolací), přičemž tyto námitky nebyly shledány důvodnými. V rámci odůvodnění svého rozhodnutí reagoval odvolací soud na jednotlivé důkazní návrhy stěžovatelky s tím, že předložené účetní doklady a další listiny považoval za nekonkrétní ve vztahu k předmětu nákupu, jež nemohou představovat důkaz o převzetí věci v úmyslu nabýt k předmětnému obrazu vlastnictví. Soud kromě toho uvedl, že údaj v deníku komisního zboží osvědčuje pouze převzetí obrazu do prodeje dne 14. 11. 1997, avšak důkazy o předchozím vlastnictví obrazu nejsou, a prohlášení svědků v tomto smyslu soud vyhodnotil jako nedostatečná. V řízení nebylo podle odvolacího soudu tedy prokázáno, že by tvrzený právní předchůdce stěžovatelky J. H. byl vlastníkem předmětné věci, tj. že konkrétní obraz nabyl do svého vlastnictví od předchozího vlastníka. Závěrem Vrchní soud v Praze poznamenal, že bylo především v zájmu stěžovatelky, jako obchodnice s obrazy, aby si zajistila dostatečné důkazy o vlastnictví předmětného obrazu, a to již s ohledem na možné zájemce o jeho koupi.
Předestřeným závěrům odvolacího soudu, potvrzující rozhodnutí nalézacího soudu, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Oba obecné soudy svá rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnily, uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily. Právní názor obecných soudů byl přijat v souladu s ústavní nezávislostí soudní moci (článek 81 a článek 82 Ústavy). Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což jedině by mohlo odůvodnit jeho zásah.
K námitkám stěžovatelky ohledně postupu Nejvyššího soudu Ústavní soud připomíná, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání, a to se zřetelem na jeho skutečný obsah. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost stěžovatelčina dovolání v předmětné věci neshledal. V uvedeném postupu Nejvyššího soudu Ústavní soud žádné porušení ústavnosti nezjistil.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Samotná skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o skutková zjištění a právní názor, se kterými se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti.
V daných souvislostech pak pozbývá jakoukoliv opodstatněnost i tvrzení o porušení vlastnických práv stěžovatelky ve smyslu čl. 11 Listiny.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu tedy nezbylo než podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu