ECLI:CZ:US:2012:2.US.2201.12.1
sp. zn. II. ÚS 2201/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. H., zastoupené JUDr. Robertem Jonákem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 36/2012-24 ze dne 27. března 2012, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 14 To 236/2011-237 ze dne 31. srpna 2011 a rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě č. j. 1 T 7/2011-219 ze dne 28. dubna 2011, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a 3) Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a 3) Okresního státního zastupitelství v Havlíčkově Brodě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 12. června 2012, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byla rozsudkem soudu prvního stupně uznána vinnou trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 trestního zákona. Toho se měla dopustit tím, že od prosince 2004 do prosince 2009 jako jednatelka obchodní společnosti OMPEXON D.T.I. spol. s r. o., jež byla současně jejím zaměstnavatelem a z toho důvodu plátcem daně z příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků, jakož i plátcem a poplatníkem pojistného na zdravotní pojištění, v úmyslu zkrátit daňovou povinnost a pojistné na zdravotní pojištění, neplnila svou povinnost podat vyúčtování daně z příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků a povinnost vykazovat odvody pojistného na zdravotní pojištění, tyto následně neodvedla, a tímto jednáním zkrátila výše uvedenou daň a odvody o celkovou částku 219 400 Kč. Za to jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, podmíněně odloženého na zkušební dobu dvou roků a šesti měsíců. Usnesením odvolacího soudu bylo její odvolání jako nedůvodné zamítnuto. Její dovolání bylo usnesením dovolacího soudu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatelka je přesvědčena, že byla zkrácena ve svých základních právech podle čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3 čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka konkrétně namítá, že jejím jednáním nebyly naplněny znaky skutkové podstaty z pohledu úmyslné formy zavinění a způsobeného rozsahu zkrácení daně. Obvinění je vykonstruováno bez opory v důkazech a postavené na nezákonných postupech orgánů veřejné žaloby.
3. Tvrdí, že účetní doklady společnosti byly získány nezákonně. Před vydáním příkazu k domovní prohlídce ze dne 26. srpna 2010 totiž stěžovatelka nebyla vyzvána, aby tyto věci důležité pro trestní řízení vydala, ani nebyla poučena o následcích neuposlechnutí této výzvy. Z příkazu k provedení domovní prohlídky není patrno, který policejní orgán, resp. osoba činná v policejním orgánu má prohlídku vykonat, nebyl proveden předchozí výslech osoby ve smyslu §84 trestního řádu a argument neodkladnosti je v rozporu s časovou posloupností úkonů v této věci. Orgány přípravného řízení totiž vyčkávaly s úkony od 19. července 2010 (kdy stěžovatelka podala vysvětlení) do 16. září 2010 (kdy se uskutečnila domovní prohlídka). To muselo být ze spisu známo i soudu. Původně zahájené úkony trestního řízení k prokázání podezření o krácení povinných plateb byly ukončeny a nejsou obsaženy ve výrokové části rozsudku. Smyslem příkazu k domovní prohlídce tedy byla evidentní snaha opatřit důkazní materiál k jinému, v době nařízení domovní prohlídky teprve hypoteticky existujícímu skutku. Výsledky domovní prohlídky tak sloužily k rozhodnutí, pro co má být stěžovatelka stíhána. Proto důkaz opatřený tímto způsobem nelze podle stěžovatelky v dalším řízení použít.
4. Dále namítá, že opatření o přibrání znalce policejním orgánem bylo stěžovatelce předáno až při domovní prohlídce, a tím jí bylo upřeno právo předem vznášet námitky proti odbornému zaměření znalce, proti formulaci otázek položených znalci a proti osobě znalce. Znalec nad stanovený okruh požadavků zabavil a posuzoval i jiné dokumenty - daňová přiznání, smluvní vztahy, firemní korespondenci a dokonce i podnikatelský záměr jiného podnikatelského subjektu. Za tím účelem znalec neoprávněně vstoupil dne 16. září 2010 do domu stěžovatelky. Znalec měl posoudit období od 3. prosince 2004 do 31. prosince 2009, přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné platby podle §241 odst. 1 trestního zákoníku je však deliktem, jehož účinnost nastala až od 1. ledna 2010. V tom spatřuje porušení zákazu retroaktivity. Znalcem zajištěné a následně posuzované podklady byly proto podle stěžovatelky získány nezákonně za porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky. Jeho posudek jako celek považuje za neúčinný důkaz.
5. Konečně namítá, že svědectví Mgr. M. Ž. bylo ve věci irelevantní. Svědkyně H. H. neuvedla, že ve věci nedoplatků pojistného dosud probíhá řízení o správní žalobě, což je známo i soudu prvního stupně. Rovněž V. H. potvrdila, že nedoplatek daně z příjmu ze závislé činnosti je řešen v příslušném řízení orgány daňové správy. Bylo potvrzeno, že do účetnictví společnosti nebyly zaneseny žádné nepravdivé nebo falešné doklady, nebyla zkrácena daň, poplatky a podobné povinné platby, nedošlo k neoprávněnému obohacení a poplatky nebyly odvedeny z důvodu druhotné platební neschopnosti. Nesouhlasí proto s tím, že zatajila nebo úmyslně zkrátila daňovou povinnost a pojistné na zdravotní pojištění. Úvaha soudu, že jednala nejméně ve formě nepřímého úmyslu, je podle stěžovatelky domněnkou bez důkazní opory. Doložila, že ve snaze uhradit dlužné platby, jednala o prodeji splatné pohledávky společnosti za třetí osobou ve výši, jež převyšuje dlužnou částku, což se jí nepodařilo zrealizovat. Pokud soud prvního stupně konstatoval, že stěžovatelka byla jednou soudně trestána v roce 2004, přičemž odsouzení bylo zahlazeno a k této skutečnosti proto nelze přihlížet, tak ve skutečnosti nikdy v minulosti nebyla soudně trestána ani stíhána.
6. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), a co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
8. Z obsahu napadených rozhodnutí zcela jasně vyplývá, že všechny námitky, které stěžovatelka uplatňuje v ústavní stížnosti, uplatnila již v řízení před soudem prvního stupně, resp. v odvolání, a obecné soudy prvního a druhého stupně se se všemi námitkami řádně vypořádaly. Pokud jde o námitky vztahující se k příkazu k domovní prohlídce, tak oba obecné soudy shodně konstatovaly, že domovní prohlídka sice byla předmětným příkazem nařízena, ale nebyla provedena, protože v rámci výslechu před vykonáním domovní prohlídky stěžovatelka všechny požadované doklady vydala, tak jak bylo policejním orgánem a současně přítomnou ustanovenou znalkyní požadováno. V případě takového vydání věci důležité pro trestní řízení se ovšem na danou věc nemohou vztáhnout právní názory obsažené v nálezech vztahujících se k nařízeným a provedeným domovním prohlídkám, resp. prohlídkám jiných prostor, na které stěžovatelka poukazuje. Rovněž přítomnost znalkyně při předmětném úkonu nelze považovat za rozpornou ani s podústavním právem.
9. Pokud jde o opatření policejního orgánu o přibrání znalkyně, tak již soud prvního stupně konstatoval, že všechny námitky proti tomuto opatření měla stěžovatelka možnost podat poté, co opatření obdržela. Žádné námitky však nepodala. Odvolací soud pak podrobně rozebral opatření co do vymezení znaleckého úkolu a neshledal v něm pochybení, tedy až na zjevnou chybu v psaní při číselném označení trestného činu. Stran právní kvalifikace vytýkaného jednání pak odvolací soud v jiné souvislosti konstatoval, že pro zahájení úkonů trestního řízení je sice důležité konkrétní označení trestného činu, ovšem zda bude trestní stíhání konkrétní osoby zahájeno a jak bude právně kvalifikováno, to musí policejní orgán rozhodnout až na základě zjištěných podkladů.
10. Oba obecné soudy také k právní kvalifikaci jasně vyložily, že stěžovatelce jako jednatelce obchodní společnosti bylo známo, jaké povinnosti podnikateli plynou s tím, že na tyto povinnosti byla upozorňována dotčenými státními orgány i v průběhu jimi prováděných kontrol a že tedy přinejmenším v nepřímém úmyslu tyto povinnosti opomíjela plnit. Konečně dal odvolací soud stěžovatelce za pravdu v tom, že ona nikdy nebyla soudně trestána a že soud prvního stupně v daném směru patrně omylem vyšel z výpisu z rejstříku trestů původně spoluobviněného M. H.
11. Je tedy zřejmé, že se obecné soudy obou stupňů vypořádaly se všemi rozhodnými námitkami stěžovatelky, a to jasně, srozumitelně, v souladu se zákonem, a proto lze jejich rozhodnutí považovat za ústavně souladná. Opakování stejných námitek proto věc stěžovatelky nemůže posunout do ústavněprávní roviny. Závěrem lze dodat, že proti rozhodnutí dovolacího soudu, které se zabývalo jinými námitkami stěžovatelky, nenamítala stěžovatelka výslovně vůbec nic.
12. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2012
Stanislav Balík v. r.
předseda senátu