infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28.06.2012, sp. zn. II. ÚS 2204/12 [ usnesení / BALÍK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2012:2.US.2204.12.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2012:2.US.2204.12.1
sp. zn. II. ÚS 2204/12 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti K. K., zastoupeného JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem Nádražní 21, 591 01 Žďár nad Sázavou, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 236/2012-20 ze dne 23. února 2012, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, č. j. 42 To 201/2011-249 ze dne 1. listopadu 2011 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě č. j. 13 T 210/2009-199 ze dne 4. dubna 2011 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), jakož i k porušení ustanovení čl. 1 Ústavy. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 trestního zákona [tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále též "tr. zák.")] a vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., kterých se měl dopustit skutky popsanými ve výroku o vině. Za ně byl podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon mu byl podle §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti měsíců a současně byl nad ním vysloven dohled. O odvolání stěžovatele proti prvoinstančnímu rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, výše citovaným rozsudkem, jímž podle §258 odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále též "tr. ř.") napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. poté znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným v bodech ad 1 a), b) výroku o vině trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že stěžovatel úmyslně fyzicky i psychicky týral a ponižoval svou manželku žijící s ním ve společně obývaném domě, kteréžto jednání je podrobně rozvedeno ve skutkové větě předmětného rozsudku, a v bodě ad 2) výroku o vině trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., jehož se stěžovatel dopustil tím, že "v J. dne 12. 12. 2008 v době kolem 15.00 hod. manželku H. K. po nastoupení do vozidla před nemocnicí pod záminkou, že ji odveze na ul. R. do školy pro syna, ve vozidle uzamkl a odvezl k rybníku do lokality H. K., kde jí přiložil nůž s ostřím asi 15 cm bezprostředně k bradě s výhrůžkou, že pokud se k němu nevrátí, že ji podřízne a hodí do rybníka, že ji tam nikdo hledat nebude, šermoval s ním proti tělu poškozené, čímž ji přinutil k souhlasu s navrácením do společného domu i s dětmi, neboť měla obavy o svůj život a zdraví". Za tuto trestnou činnost byl stěžovatel podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon mu podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Proti rozhodnutí soudu druhé stolice podal stěžovatel dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že v návaznosti na charakter dovolacích námitek je možno konstatovat, že tyto námitky obsažené v dovolání stěžovatele nelze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, neboť se týkají skutkových otázek. Nejvyšší soud však zjišťoval, zda se v posuzované věci nejedná o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, přičemž tento rozpor neshledal, a proto dovolání jako celek svým usnesením odmítl dle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které namítá, že o jednání v kolizi s použitým ustanovením trestního zákona se nejednalo, resp. k takovému závěru by prý soud byl nedospěl při splnění své povinnosti náležitě zjistit skutkový stav věci. Z průběhu trestního řízení a zejména z obsahu jednotlivých rozhodnutí je dle něj zřejmé, že orgány činné v trestním řízení plnily své povinnosti uložené jim příslušnými ustanoveními trestního řádu "pouze a jen ve vztahu k důkazům potřebným k prokázání mé viny". Provést důkazy navrhované k obhajobě uložil dle názoru stěžovatele soudu prvého stupně až odvolací soud, a to v odůvodnění usnesení sp. zn. 42 To 290/2010 ze dne 15. 9. 2010, kterým byl předcházející rozsudek okresního soudu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení. V důsledku tohoto postupu prý byly jím navrhované důkazy provedeny až po více než dvou letech od události, ke které se vztahovaly, čímž dle mínění stěžovatele byla zmařena jejich důkazní hodnota, když je "zcela pochopitelné, že si vyslýchaní svědci s ohledem na odstup času již nemohli vše dostatečně pamatovat, a to zejména, co se týká časových údajů, které byly ohledně události ze dne 12. 12. 2008, uvedené v části 2) rozsudku soudu I. stupně rozhodné". Je prý nezpochybnitelnou skutečností, že zejména u svědků se časem jejich schopnost vybavit si některé okolnosti a časové údaje snižuje. Stěžovatel je proto přesvědčen, že výsledky provedeného dokazování nemohou být relevantním podkladem pro rozhodnutí. Bylo prý povinností orgánů činných v trestním řízení zabývat se uplatněnou obhajobou od samého počátku trestního stíhání tak, aby s postupem času s ohledem na charakter obhajobou navrhovaných důkazů jejich význam a možný přínos nevymizel. Pouze za těchto stanovených předpokladů je dle stěžovatele možné považovat proces dokazování a z něj vzešlé soudní rozhodnutí za transparentní a vyhovující požadavkům spravedlivého a řádného procesu. Stěžovatel má dále za to, že byly zcela opomíjeny jeho námitky opakovaně vznesené v rámci obhajoby, které se týkaly "jakýchkoliv důkazů ohledně místa, kde mělo údajně dojít dne 12. 12. 2008 ke skutku uvedenému v části 2) výroku rozsudku soudu I. stupně". Opakovaně prý poukazoval na skutečnost, že místo nebylo v průběhu řízení ani v náznacích identifikováno, nebyla učiněna žádná zjištění ohledně toho, o jaký rybník v lokalitě H. K. se mělo jednat a zda vůbec bylo možné s jeho vozidlem k tomuto rybníku zajet. Tato zjištění byla dle stěžovatele podstatná mimo jiné i k posouzení, zda bylo časově možné, aby do tohoto místa dopravil poškozenou do nemocnice v Jihlavě, na místě se dopustil popsané trestné činnosti a následně se s ní dostavil k vyzvednutí syna z družiny na R. ulici v J. Pro úplnost stěžovatel rovněž podotýká, že prý bylo zcela opomenuto jeho tvrzení o tom, že vozidlo, které v té době užíval, nebylo možno zevnitř uzamknout, jak tvrdila poškozená. Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností dotčená rozhodnutí obecných soudů zrušil. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, které stěžovatel namítal v řízení před obecnými soudy a s nimiž se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly. Argumentace stěžovatele stojí na tvrzení, že provedení důkazů s odstupem dvou roků zmařilo jejich důkazní hodnotu, když si vyslýchaní svědci s ohledem na takový časový odstup již nemohli vše dostatečně pamatovat. Taková námitka však nemůže obstát. Jak již zdůraznil Nejvyšší soud, právní řád nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. V rámci této činnosti soud hodnotí důkazní váhu i podle temporálních kritérií. Nelze však a priori vyloučit váhu důkazu (popř. i důkaz jako takový) jen pro skutečnost plynutí času. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Odvolací soud mimo jiné i k námitce časové prodlevy v provedení důkazu poznamenal, že poškozená se při svém opakovaném výslechu podrobně vyjádřila k danému skutku zcela shodným způsobem jako předtím, a nejsou proto důvody, aby soud opakované výpovědi poškozené neuvěřil, a to i s ohledem na spojitost s dalšími důkazy, zejména znaleckým posudkem z oboru z oboru zdravotnictví, oboru psychiatrie, vypracovaným za účelem opětovného posouzení věrohodnosti poškozené. Ústavní soud nepokládá toto odůvodnění za narušující principy spravedlivého procesu či jiná základní práva či svobody stěžovatele, neboť je z něj možno seznat, jakými úvahami se při vypořádání námitek odvolací soud řídil a proč. Vysvětlení krajského soudu je dostatečné a prosto jakýchkoli nejasností či vnitřní logické rozpornosti. Pokud jde o námitku stěžovatele, že byly zcela opomíjeny jeho námitky ohledně místa činu, nelze jim přisvědčit. Odvolací soud se jí zabýval a dospěl k závěru, že poškozená, ač nepocházela z J. a místo, kde se skutek odehrál, neznala, dokázala popsat, resp. označit. Ve vztahu k této námitce odvolací soud taktéž podotkl, že sám stěžovatel ve svém odvolání neuvedl takové skutečnosti, které by jeho argument o nemožnosti být v daný čas na daném místě podpořily. Lze tedy uzavřít, že i tuto námitku odvolací soud uspokojivě zohlednil při svém rozhodování. Ve světle řečeného musil tudíž Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 28. června 2012 Stanislav Balík, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2012:2.US.2204.12.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 2204/12
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 28. 6. 2012
Datum vyhlášení  
Datum podání 13. 6. 2012
Datum zpřístupnění 17. 7. 2012
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Jihlava
Soudce zpravodaj Balík Stanislav
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 140/1961 Sb., §215a, §235
  • 141/1961 Sb., §2 odst.5, §2 odst.6
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstřík dokazování
orgán činný v trestním řízení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-2204-12_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 74957
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-23