ECLI:CZ:US:2012:2.US.2218.11.1
sp. zn. II. ÚS 2218/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudců Dagmar Lastovecké a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem Vrchovecká 74/2, Velké Meziříčí, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011 č. j. 25 Cdo 3947/2008-636, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2008 č. j. 57 Co 584/2007-600 a rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 23. 5. 2007 č. j. 24 C 334/94-571, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu elektronicky dne 29. 7. 2011, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále jimi měly být porušeny čl. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny.
V záhlaví citovaným rozsudkem Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal náhrady ušlého zisku za období od 1. 12. 1994 do 31. 12. 2004, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel na základě živnostenského oprávnění pracoval na stavbě Autocentra v Orlové a dne 3. 12. 1992 byl zasažen padajícím břemenem z autojeřábu, obsluhovaného pracovníkem žalovaného, který byl následně uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví. Stěžovatel byl po úrazu do 12. 10. 1993 v pracovní neschopnosti, od 13. 10. 1993 pobírá invalidní důchod. Žalobou ze dne 1. 12. 1994 uplatnil nárok na náhradu ušlého zisku za dobu od 3. 12. 1992 do 30. 11. 1994, o němž bylo pravomocně rozhodnuto usnesením téhož soudu ze dne 13. 12. 2005 č. j. 24 C 334/94-507, jímž byl schválen smír. Okresní soud dospěl k závěru, že nárok na náhradu za ztrátu zisku z pracovní činnosti za následující období od 1. 12. 1994 do konce r. 2004 je v subjektivní dvouleté promlčecí době podle §106 odst. 1 obč. zák. promlčen, neboť byl uplatněn až 15. 1. 1997, ačkoliv již při podání žaloby 1. 12. 1994 měl žalobce podklady pro jeho uplatnění, a dalším podáním z 29. 8. 2005 rozšířil žalobu o nárok do konce r. 2004. Stavení promlčecí doby dle §112 obč. zák. přichází v úvahu pouze v rozsahu nároku uplatněného žalobou ze dne 1. 12. 1994 a nárok na náhradu ušlého zisku se podle občanského zákoníku promlčuje jako celek a nikoli pouze jednotlivé částky.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě v záhlaví citovaným rozsudkem napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a shodně s ním dovodil, že uplatněný nárok stěžovatele je dle ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. promlčen.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, v němž namítal nesprávné právní posouzení věci, které opětovně spatřoval v nesprávném posouzení otázky promlčení jeho nároku, které nadto nemá oporu ve skutkových zjištěních. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřoval v řešení otázek 1) zda ke stavení běhu promlčecí doby může dojít pouze ohledně ušlého zisku za časově ohraničené období uvedené v žalobě, 2) zda se promlčecí doba posuzuje dle obč. zák., jestliže ke škodě došlo v souvislosti s obchodněprávním vztahem mezi žalobcem a žalovaným, 3) zda se nárok na náhradu ušlého zisku podnikatele promlčuje jako celek bez ohledu na to, zda poškozený v jednotlivých obdobích věděl, v jaké výši mu vznikla škoda, 4) zda škoda spočívající v ušlém zisku podnikatele vzniká "kontinuálně" po dobu produktivního věku poškozeného, 5) zda lze předem stanovit výši ušlého zisku podnikatele souhrnnou částkou bez znalosti věku, jehož se poškozený může dožít, 6) zda z ustanovení §442 až 449 obč. zák. nevyplývá, že by náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti mohla být odškodněna jinak než jednorázově, a 7) zda lze ušlý zisk podnikatele hodnotit jako ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dle §445 obč. zák. a zda nárok na náhradu ušlého zisku má charakter opětujícího se plnění.
Nejvyšší soud podané dovolání v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o. s. ř., když právní posouzení klíčové otázky, tj. zda náhrada ušlého zisku podnikatele z pracovní činnosti odpovídá náhradě za ztrátu na výdělku zaměstnance v pracovním poměru po skončení pracovní neschopnosti dle §447 obč. zák. a má-li nárok na náhradu ušlého zisku má charakter opětujícího se plnění, ze strany krajského soudu za správné. Další stěžovatelem v dovolání předestřené otázky shledal Nejvyšší soud bez právního významu, neboť odvolací soud na nich své rozhodnutí nezaložil. V odůvodnění Nejvyšší soud mimo jiné konstatoval, že "nárok na náhradu za ztrátu zisku podnikatele po skončení jeho pracovní neschopnosti je jednou ze složek nároku na náhradu škody na zdraví, jež se řídí bez ohledu na povahu právního vztahu, jenž byl v okamžiku vzniku škody mezi poškozeným a odpovědným subjektem, občanským zákoníkem (§444 a násl. obč. zák.). Právní úprava občanskoprávní odpovědnosti za škodu na zdraví žádným zákonným ustanovením nepodmiňuje nárok na náhradu za ztrátu na výdělku dle §445 obč. zák. pracovní činností vykonávanou pouze v zaměstnaneckém poměru. Ztráta příjmu podnikatele z výdělečné činnosti v době po skončení jeho pracovní neschopnosti odpovídá újmě, jež vzniká osobě, která pro poškození zdraví není schopna vykonávat své dosavadní zaměstnání. Náhrada ušlého zisku podnikatele, pokud nahrazuje příjem z jeho podnikatelské činnosti provozované před poškozením, se hradí formou peněžitého důchodu." Nejvyšší soud se tak neztotožnil s polemikou stěžovatele stran promlčení jeho nároku, když s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že "podle ust. §112 obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. Stavení promlčecí doby nastává pouze ve vztahu k právu, které bylo v řízení uplatněno, ve vztahu k tomu nároku, případně jeho části, pro nějž se řízení vede, tedy v rozsahu, v jakém bylo právo u soudu uplatněno, a k osobě, vůči níž se toto řízení vede (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 129/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2003, sp. zn. 25 Cdo 1460/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. 25 Cdo 2908/2008). (...) Nárok odpovídající ustanovení §447 obč. zák. se promlčuje jako celek, nikoliv jen nároky na jednotlivá měsíčně se opětující plnění z něj vyplývající, poskytovaná ve formě důchodu. Občanský zákoník totiž nestanoví mezi nároky, které se nepromlčují, nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě. Rovněž tato problematika již byla opakovaně dovolacím soudem řešena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 401/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3293/2006)." (str. 3 - 4 rozsudku).
Stěžovatel v ústavní stížnosti výše předestřené závěry obecných soudů i nadále zpochybňoval a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předestřel obdobnou argumentaci, která byla již obsahem výše uvedeného odvolání i dovolání a je tak v podstatě opakováním a rozvedením námitek, které stěžovatel uplatnil v řízení před obecnými soudy. I nadále tak polemizoval se způsobem, jakým obecné soudy posoudily klíčovou otázku promlčení jeho nároku, uplatněného v žalobě. Právní závěry obecných soudů stěžovatel nepovažuje za správné a jejich způsob intepretace příslušných ustanovení obč. zák. považuje za rozporný s jeho právem na spravedlivý proces. Nadto se obecné soudy dle jeho názoru dostatečně nevypořádaly se všemi námitkami, argumenty a důkazy jím předestřenými v průběhu řízení. Proto navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí zrušil.
Na výzvu Ústavního soudu o vyjádření se k ústavní stížnosti reagovaly Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově, zastoupený Mgr. P. Hermannovou, Krajský soud v Ostravě, zastoupený JUDr. S. Ostřížkovou, a Nejvyšší soud, zastoupený JUDr. M. Škárovou, v podstatě shodným způsobem, kdy ve svých stručných vyjádřeních pouze odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí a na právní závěry v nich uvedené. Vzhledem ke skutečnosti, že uvedená podání neobsahovala žádná nova, nepovažoval Ústavní soud za nezbytné je zasílat stěžovateli k replice.
Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je nejen s obsahem napadených rozhodnutí, ale i s obsahem spisu Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově sp. zn. 24 C 334/94, který si vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se například o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně, přičemž judikoval, že extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry na něm vybudovanými zakládá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU str. 257, či sp. zn. III. ÚS 173/02, N 127/28 SbNU str. 95). V pozdějších nálezech označil Ústavní soud rozpor mezi skutkovými zjištěními a právem, které bylo na skutková zjištění zcela nepatřičně aplikováno, jako svévolnou aplikaci jednoduchého práva. Jinak řečeno, situace, kdy obecný soud použije na určitý - jinak správně zjištěný - skutkový stav právní normu či souhrn právních norem, které ze své podstaty nejsou na daný případ aplikovatelné (na daný právní vztah nemohou i při zvážení možností jejich interpretace vůbec dopadat), zatíží své rozhodnutí protiústavností v podobě porušení práva na spravedlivý proces (např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03, N 90/33 SbNU str. 371).
Ústavní soud proto vztáhl shora uvedená kritéria na napadená rozhodnutí a po důkladném seznámení se s nimi konstatuje, že neshledal nic, co by svědčilo o porušení základních práv stěžovatele. Jak již Ústavní soud konstatoval, stěžovatel své námitky obsažené v ústavní stížnosti opřel především o polemiku se skutkovými zjištěními obecných soudů a fakta týkající se hodnocení důkazů v proběhnuvším řízení před obecnými soudy o podané žalobě, která se shodují s námitkami, jež sám uplatňoval již v průběhu odvolacího a zejména dovolacího řízení. Tímto stěžovatel, navzdory svému tvrzení o znalosti jeho postavení, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Dle názoru Ústavního soudu obecné soudy přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo a detailně zdůvodnily, o které skutečnosti a důkazy opřely svá rozhodnutí. Krajský soud a před ním i okresní soud se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, a to především se stěžejní a spornou otázkou promlčení stěžovatelem uplatněného žalobního nároku. Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný, Ústavní soud jej považuje za ústavně konformní a stěžovatelem naznačený extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, kterým by došlo k porušení jeho základních práv, v daném případě neshledal.
Stejně tak nepřípadnou shledal Ústavní soud polemiku stěžovatele se závěry Nejvyššího soudu obsaženými v napadeném rozsudku, kterým bylo zamítnuto jeho dovolání, neboť i Nejvyšší soud se řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, které předestřel ve svém dovolání, a zdůvodnil, proč nelze přisvědčit námitkám stěžovatele stran nesprávného právního posouzení oné otázky promlčení jeho nároku a rovněž proč nelze zbylé námitky z hlediska přípustnosti dovolání považovat za právně významné. Rozhodnutí dovolacího soudu pak stěžovateli ilustruje, že jím uplatněné námitky již byly opakovaně v judikatuře obecných soudů jednoznačně řešeny. Okolnost, že obecné soudy nepřisvědčily námitkám stěžovatele, stejně jako skutečnost, že se stěžovatel dosud neztotožňuje se závěry obecných soudů, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud tak neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2012
Stanislav Balík v. r.
předseda senátu