ECLI:CZ:US:2012:2.US.2704.12.1
sp. zn. II. ÚS 2704/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o návrhu M. O., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem ze dne 11. 7. 2012, označeným jako "žaloba na samosoudkyni Š. a pana H. z exekutorského úřadu pro zákeřné a velice nebezpečné zločiny", navrhovatelka žádá Ústavní soud o okamžité zastavení jakéhokoli jejího pronásledování a dalšího finančního vydírání a nucení k příživnictví a o navrácení finanční částky ve výši 19 557 Kč, které jí byly uloupeny z bankovních účtů a z bytu, a to složenkou na její kontaktní adresu. Popisuje průběh exekučních řízení, vedených proti ní od r. 2004, v rámci nichž docházelo k opakovaným incidentům s pracovníky exekutorského úřadu, při kterých jí byly odcizovány peníze a movité věci, přičemž i nyní jsou jí nezákonně prováděny srážky ze starobního důchodu. Upozorňuje i na zneužívání pravomoci dalších veřejných a státních činitelů.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda návrh splňuje všechny předpoklady jeho projednatelnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Zaměřil se zejména na posouzení otázky, zda vůbec může o opodstatněnosti či důvodnosti tohoto návrhu rozhodnout.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon (srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Pravomoci Ústavního soudu vycházející v rovině ústavní z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky jsou v případě ústavní stížnosti konkretizovány v ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost může podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud je pak oprávněn rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušit (§82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu); směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí (kdy se zpravidla jedná o jednorázový útok orgánu veřejné moci vůči ústavně zaručenému základnímu právu nebo svobodě stěžovatele), Ústavní soud příslušnému orgánu zakáže, aby v porušování práva pokračoval, případně mu přikáže, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné (§82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud však nemůže rozhodnout tak, jak navrhovatelka požaduje, tedy aby okamžitě zastavil jakékoli její pronásledování a vydírání a aby jí vrátil údajně nezákonně odňaté finanční prostředky. Takto vymezenou kompetencí Ústavní soud nedisponuje, neboť v oblasti ústavních stížností nemůže vydávat jiná rozhodnutí, než předpokládá shora citované ustanovení §82 zákona o Ústavním soudu, které rozhodovací pravomoc Ústavního soudu formuluje taxativně.
Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl, aniž by navrhovatelku vyzýval k odstranění vady návrhu spočívající v absenci právního zastoupení, jež je v řízení před Ústavním soudem obligatorní. Opačný postup by byl ryze formalistický, neboť ani po případném odstranění této vady by ústavní stížnost nemohla být posouzena jinak.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2012
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj