ECLI:CZ:US:2012:2.US.2748.12.1
sp. zn. II. ÚS 2748/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti A. T., zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem, advokátem advokátní kanceláře Ocelářská 35/1354, Praha, proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 7. 11. 2011 č.j. 4 Nc 91/2011-48 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2012 č.j. 26 Co 73/2012-68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 90 Ústavy ČR, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 18 odst. I Úmluvy o právech dítěte, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto tak, že nezletilí synové M. a L. se svěřují do výchovy matky a otec je povinen přispívat na jejich výživu soudem určenou částkou.
Dle stěžovatele ani nalézací, ani odvolací soud řádně neodůvodnily, proč nevyhověly jeho návrhu na určení střídavé výchovy, přičemž jediným důvodem nevyhovění jeho návrhu byl nesouhlas matky, s nímž se bez dalšího spokojily a blíže důvody nesouhlasu matky nezkoumaly. Oba soudy přitom konstatovaly, že oba rodiče mají dobré podmínky a jsou schopni vychovávat nezletilé děti a zajistit řádnou péči o své syny. Soud neshledal jediný negativní dopad pro případ, že by děti byly svěřeny částečně i do péče otce.
Stěžovatel poukazuje i na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/2009, dle něhož nesouhlas matky se střídavou péčí může být relevantní pouze tehdy, je-li vybudován na důvodech, jež jsou způsobilé intenzivním způsobem negativně zasahovat do zájmu dítěte. Dle názoru stěžovatele je v daném případě jednoznačně v zájmu obou nezletilých dětí, aby se na jejich výchově podíleli oba rodiče stejnou měrou.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud z připojeného spisu ověřil, že ve věci bylo provedeno řádné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Obecné soudy dospěly shodně k závěru, že oba rodiče mají vhodné podmínky pro výchovu dětí a oba jsou schopni jejich výchovu zajistit. Přihlédly však k tomu, že děti jsou v současné době téměř ve výhradní péči matky, která se jim v podstatě celodenně věnuje, neboť je prakticky v domácnosti, a má tak lepší podmínky pro jejich výchovu, než otec, který vzhledem k svému zaměstnání musí trávit většinu všedního dne mimo domov. Svěření do péče matky doporučil i opatrovník nezletilých - Městský úřad v Benešově. Starší syn projevil přání zůstat s matkou a nesouhlasil se střídavou výchovou, mladší syn se nevyjádřil, resp. uvedl, že chce totéž, co bratr. Ústavní soud dodává, že jak vyplynulo z obsahu spisu, oba rodiče dosud bydlí společně. Matka dětí požádala o obecní byt a do doby jeho přidělení si hodlá najít podnájem. Otec dětí jí přislíbil s hledáním bytu pomoct a uvedl, že nevidí problém v tom, že bude do vyřešení své bytové situace nadále bydlet v domě jeho a jeho matky, pokud tato doba nepřekročí cca 2 roky.
Ústavní soud neshledal důvod, aby z hlediska ústavnosti zpochybňoval závěry obecných soudů. Obecné soudy se námitkami stěžovatele náležitě a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Důvodem nevyhovění návrhu stěžovatele nebyl výlučně odmítavý postoj matky dětí k střídavé péči, jak uvádí stěžovatel. Z obsahu spisu je zřejmé, že obecné soudy přihlédly ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, zejména ke konkrétním aktuálním možnostem obou rodičů zajisti výchovu dětí, přičemž vzaly v úvahu i doporučení opatrovníka a vyjádření synů. Obecné soudy tak upřednostnily zájmy dětí, aby rozchodem rodičů byly co nejméně zasaženy a bylo jim umožněno setrvat ve fungujícím a pro ně vyhovujícím stabilním prostředí, v němž dobře prospívají. Ostatně obecné soudy v napadených rozhodnutích rovněž konstatovaly, že je v zájmu dětí, aby kontakt s otcem byl co nejširší. (Určení styku nezletilých s otcem nebylo předmětem řízení, z nějž vzešlo ústavní stížností napadené rozhodnutí). S ohledem na uvedené nepovažuje Ústavní soud za případný odkaz na nález sp.zn. III. ÚS 1206/2009. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že každý případ má svoji nezaměnitelnou individualizaci, která vyžaduje, aby každý jím projednávaný případ byl posuzován individuálně s ohledem na konkrétní skutkové a procesní okolnosti případ.
Ústavní soud si je vědom problematičnosti dané věci, kdy bylo před obecnými soudy rozhodováno o svěření do péče a o výchově poměrně malých dětí za situace, kdy u obou rodičů jsou dány rovnocenné předpoklady pro jejich výchovu. Nicméně řešení právě těchto věcí spadá výhradně do pravomoci obecných soudů a Ústavní soud není další odvolací soudem, který by mohl věc znovu přezkoumávat a přehodnocovat ze svého subjektivního hlediska. Jakkoliv lze chápat postoje rodiče, který nebyl v řízení úspěšný, nezbývá než konstatovat, že v těchto věcech je především věcí rodičů, aby po vzájemné dohodě umožnili dětem co nejširší kontakt s oběma rodiči, neboť soud nemůže svým obecným výrokem zajistit bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení práv, jichž se stěžovatel dovolává a ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, přičemž sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2012
Stanislav Balík
předseda senátu