ECLI:CZ:US:2012:2.US.2848.12.1
sp. zn. II. ÚS 2848/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti T. B., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2012 č.j. 35 Co 49/2010-129 a výrokům II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2011 č.j. 35 Co 49/2010-115, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, resp. jejich výroků.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2011 č.j. 35 Co 49/2010-115 bylo stěžovateli přiznáno (výrok I.) zadostiučinění ve výši 35 000 Kč, (výrok II.) náhrada nákladů řízení 15 262,50 Kč a (výrok III.) náhrada nákladů odvolacího řízení 13 250Kč.
Stěžovatel shledal ve výrocích II. a III. chyby, které spočívaly v chybných součtech a v nezapočtení daně z přidané hodnoty. Podle stěžovatele měly být správně stanoveny náhrady nákladů řízení (II.) v částce 19 290 Kč a (III.) v částce 16 620 Kč, proto podal návrh na opravné usnesení.
Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 20. 6. 2012 tak, že návrh na opravu výroku II. rozsudku zamítl a výrok III. rozsudku o nákladech odvolacího řízení byl opraven z 13 250 Kč na 13 850 Kč. Návrh na opravu na částku 16 620 Kč byl zamítnut.
Dle stěžovatele je v rozsudku částka 15 262,50 Kč vypočtena nesprávně, neboť má činit 16 075 Kč. Stěžovatel nechce polemizovat, zda odměna a paušální náhrady jsou počítány správně, pouze poukazuje na to, že požádal soud o opravu zjevné chyby a soud v opravném usnesení znovu chybu zopakoval.
Stěžovatel dále nesouhlasí s názorem soudu ohledně započtení daně z přidané hodnoty vyjádřeném v opravném usnesení, že "nejde o chybu či zřejmou nesprávnost ve smyslu cit. ust. §164 o.s.ř." Stěžovatel má za to, že se o chybu a zřejmou nesprávnost jedná, neboť právní zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty, příslušné osvědčení založil u soudu a daň z přidané hodnoty má být do nákladů řízení v takovém případě započtena.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývá, že městský soud v opravném usnesení zamítl návrh na opravu výroku II., napravil chybu v součtu částek týkajících se nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh na přiznání daně z přidané hodnoty, neboť její nepřiznání není chybou či zjevnou nesprávností ve smyslu ust. §164 o.s.ř.
Závěr soudu neshledává Ústavní soud nezákonným či dokonce neústavním, neboť z dikce citovaného ustanovení je zřejmé, že návrh na přiznání nákladů řízení (daně z přidané hodnoty) nelze pod toto ustanovení podřadit.
Stěžovatel se přitom ústavní stížností, dle návrhu petitu, směřující i proti nyní opět napadeným výrokům II. a III., zrušení rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 35 Co 49/2010-115 ze dne 22. 11. 2011, již domáhal. Návrhu nebylo vyhověno a ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2012 sp. zn. III. ÚS 243/12 jako zjevně neopodstatněná. Za situace, kdy je evidentní, že postupem dle §164 o.s.ř. nelze vyhovět návrhu na přiznání daně z přidané hodnoty, o níž dosud nebylo rozhodnuto, není možné, aby lhůta pro podání ústavní stížnosti v tomto konkrétním případě znovu běžela od vydání opravného usnesení, tedy procesního prostředku, který v daném případě nebylo možné za adekvátní procesní prostředek považovat. Stěžovatel navíc možnosti podat ústavní stížnost proti rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 35 Co 49/2010-115 ze dne 22.11.2011 ve lhůtě využil, nicméně argumentaci ohledně nákladů řízení nevznesl.
Ústavní soud dále konstatuje, že městský soud v opravném usnesení nezohlednil návrh stěžovatele na opravu nesprávného součtu ve výroku II. Toto pochybení je sice namístě soudu vytknout, nelze je však hodnotit jako zásah do ústavně chráněných práv a svobod. Nedostatek odůvodnění rozhodnutí soudu ohledně zamítnutí návrhu není způsobilý, s ohledem na stěžovatelem fakticky vytýkaný početní rozdíl (dle jeho propočtu se jedná o 812,50 Kč), tedy bagatelní částku, posunout věc do ústavněprávní roviny.
Ústavní soud připomíná, že jak vyplývá z jeho dosavadní judikatury, je ústavní stížnost v bagatelních věcech, snad s výjimkou zcela extrémního rozhodnutí, v podstatě vyloučena. (Tento závěr lze ostatně vztáhnout na celý spor o náhradu nákladů řízení, v němž stěžovateli dle jeho tvrzení nepřiznaná částka činí 6 797,50 Kč).
S přihlédnutím k předmětu ústavní stížnosti Ústavní soud rovněž dodává, že k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný a návrh podaný po lhůtě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2012
Stanislav Balík
předseda senátu