ECLI:CZ:US:2012:2.US.3130.11.1
sp. zn. II. ÚS 3130/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti E. P., zastoupeného JUDr. Luďkem Zakopalem, advokátem se sídlem Krnovská 1397/47, Bruntál, proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále č. j. OP 213/2008-271 ze dne 25. 5. 2010 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 14 Co 416/2010-376 ze dne 26. 7. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení svých blíže nespecifikovaných ústavně zaručených práv.
Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se stěžovatel domáhal snížení výživného pro nezletilého syna L. z částky 1 500 Kč měsíčně na částku 500 Kč měsíčně a pro nezletilého D. z částky 1 300 Kč měsíčně na částku 500 Kč měsíčně počínaje měsícem leden 2010. Svůj požadavek opíral o svou sociální situaci, kdy je bez zaměstnání a pobírá pouze sociální dávky.
Okresní soud v Bruntále rozhodl ve věci rozsudkem č. j. OP 213/2008-271 ze dne 25. 5. 2010, jímž návrh stěžovatele zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatele rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné posléze potvrdil Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 14 Co 416/2010-376 ze dne 26. 7. 2011 a opět žádnému z účastníků řízení nepřiznal náklady, tentokrát odvolacího řízení.
Oba obecné soudy neshledaly existenci podmínek pro změnu předchozího rozhodnutí soudu, kterým bylo stanoveno výživné pro nezletilé syny stěžovatele, jmenovitě rozsudku Okresního soudu v Bruntále č. j. OP 213/2008-102 ze dne 10. 3. 2009, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 14 Co 245/2009-174 ze dne 20. 10. 2009, který nabyl právní moci dne 7. 1. 2010. Jinými slovy, od poslední úpravy výživného podle jejich názoru uplynula velmi krátká doba, během níž nedošlo k takové podstatné změně poměrů na straně účastníků řízení, která by odůvodňovala novou úpravu výživného pro nezletilé děti, zejména pak snížení výživného. Upozornily na skutečnost, že již v předešlém řízení Krajský soud v Ostravě rozhodoval za situace, kdy stěžovatel ukončil pracovní poměr, byl veden na Úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání a pobíral podporu v nezaměstnanosti. Důvodnost ukončení pracovního poměru stěžovatele přitom soud hodnotil se závěrem, že odůvodňuje postup podle ustanovení §96 odst. 1 věta druhá zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"). Ukončení pracovního poměru stěžovatele, k němuž došlo dohodou, bylo tedy Krajským soudem v Ostravě hodnoceno jako učiněné bez důležitých důvodů, a tudíž opodstatňující to, že při rozhodování o výživném bude soud dále vycházet z předpokládaných příjmů stěžovatele. Jediná změna poměrů, zjištěná v nyní posuzovaném řízení, spočívající v zániku nároku stěžovatele na podporu v nezaměstnanosti a přiznání sociálních dávek, s ohledem na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2009 a jím učiněné závěry postrádala význam. Obecné soudy proto rozhodly, jak shora uvedeno.
Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti vytýká obecným soudům, že při svém rozhodování, v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 624/04 ze dne 12. 4. 2005 a sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004, nepřihlédly k rozdílným majetkovým poměrům a životní úrovni stěžovatele a matky nezletilých dětí, především nedostatečně zhodnotily význam majetku náležejícího do společného jmění manželů, který užívá výhradně matka nezletilých, i jiných majetkových hodnot, kterými disponuje matka nezletilých. Oproti tomu stěžovatel podle svých slov pobírá dávky v hmotné nouzi, je v pracovní neschopnosti, bez výhledu na řádné zaměstnání a je zcela nemajetný. Zaplacením výživného na nezletilé děti v celkové výši 2 800 Kč by mu zůstalo pouhých 326 Kč na úhradu všech jeho životních potřeb. V tomto stěžovatel spatřoval porušení svých základních práv a svobod občana, přičemž napadená rozhodnutí obecných soudů označil jako protiústavní. Stěžovatel závěrem dodal, že obecné soudy měly zohlednit i jeho vzdělání, které dosahuje pouze základní úrovně, v důsledku čehož nevěděl, že se může domáhat svých práv z pracovněprávního poměru u soudu, a tedy nepodal návrh na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Jádro ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, pokud jde o zhodnocení majetkových poměrů účastníků řízení, zejména samotného stěžovatele, pro účely stanovení vyživovací povinnosti k nezletilým dětem. Je přesvědčen, že obecné soudy se opíraly o nesprávné úvahy založené na principu výdělkové potenciality stěžovatele, přičemž současně opomněly řádně zohlednit majetkové poměry matky nezletilých.
Ústavní soud uvedený názor stěžovatele nesdílí. Obecné soudy se návrhem stěžovatele na snížení výživného z důvodů změny poměrů ve smyslu §99 odst. 1 zákona o rodině řádně zabývaly a po pečlivém zhodnocení provedeného dokazování na základě kritérií uvedených v §85 a §96 zákona o rodině (schopnosti, možnosti a majetkové poměry obou rodičů), jakož i s přihlédnutím k předchozí úpravě vyživovací povinnosti, z níž byly povinny vycházet, mu nepřisvědčily. Správně přitom na projednávanou věc aplikovaly princip potenciality příjmů dle §96 odst. 1 zákona o rodině, neboť jak již Ústavní soud v minulosti konstatoval, při určování výše výživného nelze opomenout ani hledisko možné úrovně příjmů, které by povinný vzhledem ke svým schopnostem mohl dosahovat (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 519/04 ze dne 24. 3. 2005, N 64/36 SbNU 689). Obecné soudy své úvahy podrobně rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž Ústavní soud v této souvislosti nezjistil nic, co by jim bylo možno z ústavněprávního hlediska vytknout. Za těchto okolností mu nepříslušelo rozhodnutí obecných soudů jakkoliv přehodnocovat.
Jelikož se tedy stěžovateli nepodařilo prokázat, že by obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva, Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu