ECLI:CZ:US:2012:2.US.3138.12.1
sp. zn. II. ÚS 3138/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti JUDr. Dalibora Grůzy, Ph.D., se sídlem Mírová 4, 693 01 Hustopeče, insolvenčního správce obchodní společnosti Otáhal Transport s. r. o., proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 8 To 188/2012 ze dne 12. června 2012, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízeni, a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou elektronicky dne 16. srpna 2012, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení. Tím bylo jako nedůvodné zamítnuto odvolání obžalovaného F. O. proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi č. j. 3 T 48/2011-1523 ze dne 23. ledna 2012, kterým byl obžalovaný odsouzen pro trestné činy zpronevěry podle §248 odst. 1 a 3 trestního zákona a poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) a odst. 3 trestního zákona, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu, a byla mu uložena povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti Otáhal Transport s. r. o. částku 1 460 545 Kč, která byla se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Tvrdí, že byla porušena jeho základní práva podle čl. 2, čl. 4, čl. 9, čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti obecnému soudu konkrétně vytýká, že opominul, že se podáním ze dne 3. dubna 2012 vzdal svých práv poškozeného ve smyslu §43 odst. 4 trestního řádu. Podle stěžovatele nikdo nemůže být nucen k účasti na trestním řízení v postavení poškozeného poté, co využije tohoto svého práva. Má za to, že obecný soud měl zrušit výrok rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti nahradit škodu, aby tento výrok nenabyl právní moci.
3. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
4. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je v ohledu nesprávné aplikace podústavního práva obecnými soudy povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
5. Účelem soudního řízení, zejména pokud jde o majetková práva, jako v posuzovaném případě, je ochrana práv (čl. 90 Ústavy České republiky). Za procesní úspěch aktivně legitimované strany se zásadně považuje toliko přiznání, resp. osvědčení uplatněných práv. K porušení základních majetkových práv v souvislosti s porušením základních práv na soudní ochranu proto zásadně dochází toliko variacemi nepřiznání, resp. neosvědčení práv ze strany obecných soudů. O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Proto se už jen z povahy věci nemůže jednat o relevantní zásah do základních práv, kterých se stěžovatel dovolává, v jejich materiálním pojetí.
6. Vedle toho nelze pominout, že z ryze procesního hlediska o předmětném nároku na návrh stěžovatele nerozhodoval odvolací soud, ale toliko soud prvního stupně. Ke změně rozsudku soudu prvního stupně mohl tedy odvolací soud přikročit jen díky řádně podanému odvolání. Stěžovatel ovšem ani netvrdí, že by je podal. Dotazem na Okresní soud v Břeclavi Ústavní soud přitom zjistil, že byl rozsudek soudu prvního soudu stěžovateli doručen dne 27. února 2012 a podání ze dne 3. dubna 2012 proto bylo evidentně podáno po zákonné osmidenní lhůtě.
7. Konečně smyslem vzdání se procesních práv bylo podle úmyslu zákonodárce umožnit poškozenému, pro kterého je probíhající trestní řízení značně traumatizující záležitost, aby tímto úkonem omezil styk s trestním řízením na nutné zákonné minimum a docílil stav, kdy jím bude co nejméně obtěžován (Šámal, P. a kol.: Trestní řád. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008. s. 319). O to ale v daném případě stěžovateli nešlo.
8. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv stěžovatele v jejich materiálním pojetí tím, že odvolací soud nijak procesně nereagoval na to, že se stěžovatel v průběhu odvolacího řízení vzdal procesních práv poškozeného. Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
9. Ústavní soud přitom ani nevyzýval stěžovatele k odstranění vady ústavní stížnosti, spočívající v absenci obligatorního zastoupení, protože ani její odstranění by nemohlo na věci nic změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2012
Stanislav Balík v. r.
předseda senátu