ECLI:CZ:US:2012:2.US.3188.12.1
sp. zn. II. ÚS 3188/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti K. S., zastoupené Mgr. Hanou Kuncovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Marie Cibulkové 394/19, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 153/2012 - 124 ze dne 9. 5. 2012, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) K. S. a 2) Ing. K. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou telefaxem a elektronicky 20. srpna 2012, se (podle obsahu podání výhradně jen) stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku. Tím byl k odvolání vedlejšího účastníka řízení 2) (dále jen "otec") změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. P 536/2002-105 ze dne 24. ledna 2012 tak, že příspěvek otce na výživu vedlejšího účastníka řízení 1) (dále jen "nezletilý") stanovil ve výši 7 390 Kč, přičemž k rukám stěžovatelky učinil splatnou částka 6 000 Kč a částku 1 390 Kč na účet konkretizovaný v rozsudku soudu prvního stupně. Stěžovatelka je přesvědčena, že ze strany odvolacího soudu došlo k porušení jejích základních práv podle čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a naplněna nebyla ani dikce čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
2. V ústavní stížnosti, s odvoláním na právní názory obsažené v nálezech sp. zn. IV. ÚS 244/03 (N 53/33 SbNU 47) a sp. zn. III. ÚS 511/05 (N 61/40 SbNU 593), tvrdí, že odvolací soud nedostál svým povinnostem. Provedené dokazování nemohlo vést ke zjištění všech relevantních podkladů, a není zřejmé, jakým způsobem odvolací soud zjištěné skutečnosti hodnotil (resp. tyto skutečnosti neodpovídají realitě) a jak se promítly do jeho rozhodnutí. Odvolací soud se podle stěžovatelky nemovitým majetkem otce (majetkem v nadstandardním rozsahu) nejspíše vůbec nezabýval, resp. konstatoval, že nemovitosti jsou zatíženy hypotékou. Daňové přiznání otce za rok 2011 vyložil zcela jednostranně, výlučně ve prospěch otce, když z něj dovodil jeho čistý měsíční příjem. Stěžovatelka si však není vědoma, že by odvolací soud měl informaci o výši nesplacené části hypotečního úvěru ke dni vydání rozhodnutí, a zda již uhrazené splátky hypotéky či další náklady na údržbu nemovitostí nejsou zahrnuty v pasivech daňového přiznání. Poukazuje rovněž na to, že rozhodujícím ukazatelem při žádosti o úvěry je výše příjmů žadatele, a nikoliv v budoucnu předpokládaná výše pronájmu.
3. Podle stěžovatelky je zřejmé, že odvolací soud vycházel z nepravdivé premisy, že potřeby nezletilých dětí rostou až ve věku blížícím se dospělosti. Přestože soudem přiznané výživné postačuje k úhradě základních životních potřeb nezletilého, tak v daném případě nepochybně majetkovým poměrům otce odpovídá vyšší výživné, než jaké stanovil odvolací soud v rozhodnutí.
4. Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Tato specifická a relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), a co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
6. Konečně nelze podle Ústavního soudu v ústavněprávním kontextu pominout, že rozhodné ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině vybízí k uplatnění tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitých pojmů, v němž je obecným soudům k dispozici široký interpretační prostor, omezený až limity excesu, ať již věcného, logického či judikaturního, resp. situací, kdy podaný výklad dosahuje nepřípustné libovůle. Není proto samo o sobě ústavněprávně rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně obecné soudy pokládaly za určující, může být hodnocen též odlišně.
7. Argumentace stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti je do značné míry rozporuplná. Není totiž možné současně tvrdit, že se obecný soud vůbec nevypořádal s tím, že je otec vlastníkem nemovitostí, a současně nesouhlasit s tím, jak se konkrétně s touto skutečností obecný soud vypořádal. Pokud jde o námitky, jakým způsobem se odvolací soud vypořádal s daňovým přiznáním otce za rok 2011, je třeba uvést, že k němu odvolací soud přistoupil co do podstaty úplně stejně jako soud prvního stupně k daňovému přiznání otce za rok 2010. Postup soudu prvního stupně přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti beze zbytku schvaluje. Konečně pokud cituje stěžovatelka závěr odvolacího soudu o vzrůstu potřeb nezletilého ve věku blízkém dospělosti, tak tento závěr cituje nepřesně.
8. Je totiž třeba zdůraznit, že ve skutečnosti i odvolací soud přistoupil ke zvýšení příspěvku otce na výživu nezletilého, byť ne v takové výši, k jaké dospěl soud prvního stupně, a už vůbec ne v takové výši, jakou stěžovatelka původně navrhovala. Odvolací soud dospěl jednak k závěru, že dosavadní částka 6 000 Kč je jako příspěvek otce úměrná potřebám nezletilého, odvíjejícím se od jeho věku. Změnu výše životní úrovně otce pak promítl do povinnosti otce spořit nezletilému. Přitom uvážil, že potřeby nezletilého zcela zásadně vzrostou v budoucnu, kdy se bude blížit věku dospělosti. Tento závěr odvolacího soudu se jeví Ústavnímu soudu jako logický, legitimní a srozumitelný a jako takový ústavně souladný. Jeho komplexnost lze spatřovat i v nijak nezdůrazňované skutečnosti, že rovněž stěžovatelce se od posledního rozhodování o právech a povinnostech k nezletilému zvýšila životní úroveň jak na straně příjmů, tak na straně nemovitého majetku.
9. Právní názory obsažené v nálezech, na které se stěžovatelka odvolává, jsou nepřípadné, s ohledem na zásadně odlišné skutkové okolnosti, za kterých byly tyto nálezy přijaty. Nález sp. zn. III. ÚS 511/05 reflektoval účelové vykazování nepatrných příjmů a nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 vycházel ze situace, kdy z důvodu výpadku určitých zdrojů příjmu povinného rodiče bylo rozhodnuto o snížení jeho příspěvku na výživu nezletilého, resp. nezletilých. V posuzovaném případě ale o nic takového nejde.
10. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2012
Stanislav Balík v. r.
předseda senátu