ECLI:CZ:US:2012:2.US.3472.11.1
sp. zn. II. ÚS 3472/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci stěžovatele P. B., právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Kružíkem, advokátem se sídlem AK Příkop 2a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2011 sp. zn. 7 Tdo 852/2011, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 2. 2011 sp. zn. 6 To 8/2011 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2010 sp. zn. 1 T 8/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že je majitelem nočního klubu Alibaba v Brně, který funguje přibližně stejně jako mnoho jiných. (Hosté zaplatí vstupné, které jim umožní vstup do společných prostor, kde se konají taneční a striptýzová vystoupení a mohou si zde zakoupit občerstvení. Mohou jít také s dívkami na pokoj, kde se má konat soukromé představení a dle vůle konkrétní dívky může či nemusí dojít k pohlavnímu styku). Stěžovatel se snažil formálně distancovat od toho, co se děje na pokojích, k čemuž použil například oddělené placení (host platil za služby poskytnuté na pokoji přímo dívce, která odváděla "nájem"). Pomocí nájmu prostor dívkám se snažil jako většina majitelů nočních klubů vyhnout skutkové podstatě trestného činu kuplířství.
Stěžovatel přesto byl rozsudkem krajského soudu uznán vinným ze spáchání trestného činu kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zákona a §59 odst. 1 tr. zákona byl stěžovateli výkon trestu podmíněně odložen a zkušební doba byla stanovena na tři roky. Dále byl stěžovateli uložen podle §53 odst. 1 a §54 odst. 1 tr. zákona peněžitý trest ve výměře 300 000 Kč. Pro případ zmaření výkonu tohoto trestu byl pak stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zákona a §50 odst. 1 tr. zákona byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu pořádání tanečních vystoupení a poskytovaní ubytovacích služeb v trvání tří let.
Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné a dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením odmítl dle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že zásah do svého práva na spravedlivý proces spatřuje hlavně v tom, že se stal obětí "výběrové justice", která se nesnaží podchytit všechny obdobné činy, což vede k legitimnímu očekávání, že také stěžovatel nebude souzen za svoji činnost. Jde tady také o princip právní jistoty a o princip rovnosti před zákonem, který předpokládá, že zákon bude vykládán pro všechny případy splňující stejné podmínky stejně. Podobných klubů je v okolí Brna přibližně 40. Také skutečnost, že stěžovatel provozoval svůj klub po více než deset let bez většího zájmu policejních orgánů, kterým muselo být jasné, jak tento klub funguje, ukazuje na to, že podobná činnost je státními orgány tolerována. Stěžovatel byl díky postupům státních orgánů také znevýhodněn v rámci svého podnikání. Pokud podobné podniky budou nadále fungovat a státní orgány je budou tolerovat, aniž by se snažily je všechny zavřít a majitele postavit před soud, je to nepřípustný a zcela výběrový zásah do trhu, který sice funguje v šedé zóně, přesto je mu umožněno fakticky existovat a je to tedy jedna z možností získávání prostředků.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Podle článku 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení §125 tr. řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
Stěžovatel v rámci své ústavní stížnosti v podstatě uznal, že jím provozovaná činnost legální nebyla, porušení svých ústavně zaručených práva spatřuje zejména v tom, že orgány činné v trestním řízení nepostihují každé obdobné jednání bez výjimky a v tom, že byl postižen pouze on, jako majitel dvou klubů, přičemž v městě Brně jich je takto provozováno více. K této argumentaci stěžovatele, která postrádá ústavně právní relevanci, Ústavní soud může pouze uvést, že náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů je úkolem orgánů činných v trestním řízení, jejichž postup je upraven zejména trestním řádem a sleduje účel uvedený v ust. §1 odst. 1 tr. řádu. Je samozřejmě celospolečensky žádoucí, aby byly postihovány všechny skutky, které naplňují skutkovou podstatu trestného činu, nejen trestného činu kuplířství. Toto je však, jak již bylo uvedeno výše, úkolem orgánů činných v trestním řízení, přičemž Ústavní soud může do jejich kompetence zasáhnout toliko tehdy, když v konkrétním trestním řízení dojde k porušení ústavně zaručených práv osoby, proti níž se trestní řízení vede.
Ústavní soud proto musí uzavřít, že neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2012
Stanislav Balík
předseda senátu