ECLI:CZ:US:2012:2.US.3722.10.1
sp. zn. II. ÚS 3722/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti PVA servis, s. r. o., IČ: 264 79 664, sídlem Praha - Letňany, Beranových 667, PSČ 199 00, zastoupené Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem Gorkého 502, 272 01 Kladno, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 403/2010-260 ze dne 20. října 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatelka o zrušení v záhlaví označeného usnesení Městského soudu v Praze s odůvodněním, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva uvedená v čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4, čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90, čl. 95, čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. (dále jen "Úmluvy").
Z obsahu ústavní stížnosti, z jejích příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "soud prvního stupně") sp. zn. 52 C 199/2007, který si za účelem posouzení důvodnosti návrhu Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že soud prvního stupně usnesením č. j. 52 C 199/2007-220 ze dne 23. června 2010 zamítl návrh společnosti ABF, a.s., IČ 630 80 575, se sídlem Praha 9 - Prosek, Mimoňská 645, PSČ 190 00 (dále jen "vedlejší účastnice č. 1") na vydání předběžného opatření, aby bylo stěžovatelce a společnosti Terinvest, spol. s r. o., IČ: 481 15 592, se sídlem Praha 2 - Vinohrady, Americká 459/27, PSČ 120 00 (dále jen "vedlejší účastnice č. 2") uloženo, aby se zdržely provádění stavebních prací, jejichž účelem je odstranění stavby - haly 2 C - evidované v katastru nemovitostí pod ev. č. 111 zapsané na LV č. 656 vedeném Katastrálním úřadem pro Hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha a nacházející se na pozemku parc. č. 544/82 v katastrálním území Letňany, obec Praha zapsaném na LV č. 433 vedeném Katastrálním úřadem pro Hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti vedlejší účastnice č. 1 zaplatit soudní poplatek (výrok II.) a o vrácení zaplacené jistoty (výrok III.).
Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením č. j. 12 Co 403/2010-260 ze dne 20. října 2010 změnil výrok I. usnesení soudu prvního stupně č. j. 52 C 199/2007-220 ze dne 23. června 2010 tak, že stěžovatelce a vedlejší účastnici č. 2 uložil, aby se zdržely provádění stavebních prací, jejichž účelem je odstranění výše specifikované stavby. Dále změnil výrok III. usnesení soudu prvního stupně tak, že se zaplacená jistota nevrací.
Stěžovatelka napadla usnesení odvolacího soudu ústavní stížností, v níž namítá, že postupem odvolacího soudu bylo zasaženo do jejích základních práv, a to do práva na spravedlivý proces a práva na rovnost účastníků, řízení se de facto stalo jednoinstančním a stěžovatelce se nedostalo náležité ochrany jejich práv, neboť jí nebylo umožněno se proti nařízení předběžného opatření bránit. Na podporu své argumentace odkázala na nález pléna Ústavního soudu ze dne 19. ledna 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09. Odvolací soud nebyl dle stěžovatelky oprávněn usnesení o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření změnit a předběžné opatření nařídit. Dále stěžovatelka namítá, že napadené usnesení je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, vyznačuje se nezákonnou libovůlí v soudním rozhodování, je jím porušena důvěra v princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí a tím i právní jistota, zakládá hrubé porušení základních práv a svobod a zásadním způsobem vybočuje z kautel spravedlivého procesu. Dle stěžovatelky nebyly splněny zákonné podmínky pro nařízení předběžného opatření, neboť došlo nejen k procesnímu pochybení, ale tvrzení, důkazy ani faktický stav neosvědčovaly naléhavou potřebu a nutnost zatímní úpravy poměrů mezi účastníky. Napadené usnesení je dle stěžovatelky nedostatečně odůvodněné.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření odvolacího soudu a vedlejších účastnic k podané ústavní stížnosti. Vedlejší účastnice č. 1 ve svém vyjádření mimo jiné uvedla, že se ztotožňuje se závěry Ústavního soudu v jeho rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 16/09 ze dne 19. ledna 2010, ale má za to, že nejde vztáhnout na danou věc, neboť v uvedeném řízení byla rovnost účastníků řízení v míře zaručené ústavním pořádkem České republiky zachována. V řízení vedeném u odvolacího soudu měly stěžovatelka i vedlejší účastnice č. 2 možnost vyjádřit se k odvolání vedlejší účastnice č. 1, nicméně tak neučinily. Dále vedlejší účastnice č. 1 uvedla, že derogační účinky citovaného nálezu Ústavního soudu ve vztahu k ustanovení §220 odst. 3 zákona č. 99/1963, Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) nastanou 1. dubna 2011, a pokud byla zachována rovnost účastníků řízení, nebyla dotčena základní práva zúčastněných subjektů.
Vedlejší účastnice č. 1 ve svém vyjádření uvedla, že bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces a práva na rovnost účastníků. Odvolací soud odepřel stěžovatelce a vedlejší účastnici č. 2 právo bránit se proti nařízení předběžného opatření. Odkázala na nález pléna Ústavního soudu ze dne 19. ledna 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09.
Výše uvedená vyjádření byla zaslána stěžovatelce k replice, která ve svém podání ze dne 3. května 2011 uvedla, že souhlasí s vyjádřením vedlejší účastnice č. 2, nesouhlasí však s vyjádřením vedlejší účastnice č. 1, které vytýká, že nesprávně interpretuje rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 16/09 ze dne 19. ledna 2010 a nesprávně aplikuje i právní úpravu. Dále opakuje argumentaci, která již byla uvedena v ústavní stížnosti.
Dodatečně obdržel Ústavní soud vyjádření odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že odvolací soud ve svém vyjádření neuvedl nic nového, pouze sdělil, že je toho názoru, že nebylo porušeno žádné ústavně zaručené právo stěžovatelky a odkázal na spis soudu prvního stupně sp. zn. 52 C 199/2007 a na odůvodnění stížností napadeného rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že je nadbytečné toto vyjádření stěžovatelce zasílat k replice, jelikož neobsahuje žádné nové informace, ke kterým by se stěžovatelka mohla vyjádřit.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Ve své ustálené judikatuře týkající se předběžných opatření (srov. zejména nález sp. zn. II. ÚS 221/98, nebo sp. zn. IV. ÚS 189/01 či např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3195/10, I. ÚS 3104/10, III. ÚS 2579/08 či II. ÚS 3061/07, dostupná na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu. Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem. I když Ústavní soud v judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (článek 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (článek 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (článek 1 Ústavy a článek 2 odst. 2 a odst. 3 Listiny). Cílem je poskytnout ochranu jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak - v rámci ústavních pravidel - i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy). Současně však platí, že ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, však nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé, navrhující strany.
Ústavní soud ve své předchozí judikatuře rovněž konstatoval (např. sp. zn. IV. ÚS 488/99, sp. zn. IV. ÚS 43/94, sp. zn. IV. ÚS 115/2000), že při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření, které má jen dočasný dosah, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu. Účelem předběžného opatření je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv stěžovatele bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta. Požadavky na rozhodnutí o vydání předběžných opatření, vyplývající z ústavního práva na soudní ochranu, spočívají zejména v dodržení zákonného podkladu u konkrétních rozhodnutí o těchto opatřeních, tak jak ho stanoví zejména ustanovení §74 a násl. o. s. ř.
V projednávané věci nelze než konstatovat, že napadené usnesení odvolacího soudu mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a nebylo zjištěno nic, co by naznačovalo svévoli při rozhodování. Na závěru odvolacího soudu, že je třeba zatímní úpravy poměrů účastníků, nemíní Ústavní soud ničeho měnit.
Ke stěžovatelčině námitce, že jí nebylo umožněno se proti nařízení předběžného opatření bránit, Ústavní soud uvádí, že ze spisu soudu prvního stupně vyplývá, že stěžovatelce bylo doručeno usnesení soudu prvního stupně, kterým se návrh vedlejší účastnice č. 1 na nařízení předběžného opatření zamítá, ale také jí byl doručen návrh na nařízení předběžného opatření. Ze spisu soudu prvního stupně dále vyplývá také to, že stěžovatelce bylo doručeno i podané odvolání vedlejší účastnice č. 1 proti výše uvedenému usnesení. Stěžovatelka však svého práva vyjádřit se k podanému odvolání nevyužila.
Na podporu své argumentace stěžovatelka odkazuje na nález pléna Ústavního soudu ze dne 19. ledna 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09, který dle jejího názoru na projednávanou věc dopadá. Dle citovaného nálezu ustanovení §220 odst. 3 o. s. ř. v části, která umožňuje změnu usnesení, jímž byl soudem prvního stupně odmítnut nebo zamítnut návrh na vydání předběžného opatření nebo jímž bylo řízení o tomto návrhu zastaveno, v kontextu nyní platného a účinného o. s. ř. je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy (výrok I.). Ustanovení §220 odst. 3 o. s. ř. se ruší dnem 1. dubna 2011 (výrok II.). Dokud bude
§220 odst. 3 o. s. ř. v účinnosti, nevztahuje se na usnesení, kterým bylo soudem prvního stupně rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí návrhu na vydání předběžného opatření nebo kterým bylo řízení o tomto návrhu zastaveno (výrok III).
Ústavní soud v citovaném nálezu dále uvedl, že do dne derogace ustanovení §220 odst. 3 o. s. ř "zůstává uvedené ustanovení aplikovatelným, s výjimkou případů, na které dopadá derogační důvod tohoto ustanovení, a tedy, v nichž by aplikace tohoto ustanovení vedla k porušení základního práva dotčených účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy".
S ohledem na všeobecnou závaznost nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 a pozdějšího III. ÚS 2481/10 (který na citovaný nález navázal), resp. jejich nosných důvodů, se Ústavní soud zaměřil na ověření, zda stěžovatelka byla ve svých základních právech postižena aplikací §220 odst. 3 o. s. ř. právě za okolností, za nichž Ústavní soud shledal toto ustanovení rozporným s ústavním pořádkem.
Dospěl k závěru, že stěžovatelka aplikací §220 odst. 3 o. s. ř. ve svých základních právech postižena nebyla.
Podstatou nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 a důvodem zásahu Ústavního soudu byla skutečnost, že došlo k porušení zásady rovnosti účastníků. Žalovaný, proti kterému směřoval návrh na nařízení předběžného opatření, se o usnesení, kterým byl tento návrh zamítnut, vůbec nedozvěděl a neměl tak možnost uplatnit svá tvrzení i námitky ve vztahu k návrhu na nařízení předběžného opatření. Neměl tak žádnou možnost procesní obrany proti soudem uložené povinnosti. Z obsahu spisu soudu prvního stupně vyplývá, že stěžovatelka byla seznámena s tím, že byl podán návrh na vydání předběžného opatření vedlejšího účastníka č. 1 a že soud prvního stupně tento návrh zamítl, stejně tak jí bylo zasláno odvolání vedlejší účastnice č. 1. Mohla tedy využít svého práva vyjádřit se a soudu předložit své argumenty a námitky, příp. důkazy. To je přitom klíčový skutkový rozdíl oproti případu řešeném výše citovaném nálezem, v nichž takové právo stěžovatel uplatnit vůbec nemohl.
Z těchto úvah plyne, že citovaná nálezová judikatura Ústavního soudu na nyní posuzovaný případ nedopadá. Nelze tedy než uzavřít, že stěžovatelka měla v projednávané věci možnost právní obrany proti odvolacím soudem uložené právní povinnosti, což však neučinila. K porušení základních práv stěžovatelky, jichž se dovolává, proto napadeným usnesením zjevně nedošlo.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou namítaných ústavně zaručených práv, dospěl proto k závěru, že jsou splněny podmínky §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu