ECLI:CZ:US:2012:2.US.3747.11.1
sp. zn. II. ÚS 3747/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti F. V., právně zastoupeného JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 123/36, České Budějovice, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 6. 10. 2011 č.j. ZT 662/2011-9 a usnesení Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, SKPV Odbor hospodářské kriminality ze dne 15. 8. 2011 č.j. KRPC-4210-30/TČ-2011- 020080, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jimiž mělo být porušeno jeho základní právo vyplývající z čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným usnesením Policie České republiky bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele jako obviněného ze spáchání trestného činu úvěrový podvod podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, kterého se měl dopustit dne 2. 8. 2006 jednáním popsaným ve výrokové části usnesení o zahájení trestního stíhání. Stěžovatel stížností napadl usnesení policejního orgánu v celém rozsahu pro nesprávnost jeho výroku. Předně vyjádřil námitku nepřípustnosti trestního stíhání odůvodněnou skutečností, že trestnost činu, pro který bylo napadeným usnesením policejního orgánu zahájeno trestní stíhání, zanikla uplynutím promlčecí doby ve smyslu §67 odst. 1 písm. c) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zákon").
Usnesením Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích byla stížnost zamítnuta jako nedůvodná.
Dle názoru okresního státního zastupitelství došlo v trestní věci stěžovatele k naplnění ustanovení §67 odst. 3 písm. b) tr. zákona, podle nějž se promlčení trestního stíhání přerušuje, spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který tento zákon stanoví trest stejný nebo přísnější. Podle odst. 4 citovaného paragrafu pak přerušením promlčení počíná nová promlčecí doba. K takovému přerušení došlo dle názoru státního zastupitelství usnesením policejního orgánu Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Územní odbor České Budějovice, oddělení hospodářské kriminality, České Budějovice ze dne 16. 6. 2011 pod sp. zn. KRPC-8881/TČ-2009-020181, kterým bylo podle §160 odst. 1, odst. 5 tr. řádu zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona k trestnému činu úvěrový podvod podle §250b odst. 1. odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Po porovnání trestních sazeb, které jsou stejné, jde dle názoru státního zastupitelství nepochybně o úkon, který měl zákonodárce na mysli a který splňuje podmínky přerušení trestního stíhání, čímž nedošlo k promlčení trestního stíhání a tedy ani k zániku trestnosti činu popsaného v napadeném usnesení.
Stěžovatel je názoru, že okresní státní zastupitelství rozhodlo v rozporu s čl. 40 odst. 2 Listiny, neboť toliko existence usnesení ze dne 16. 6. 2011 o zahájení trestního stíhání stěžovatele nemůže odůvodňovat bez dalšího závěr, že v promlčecí době trestného činu, pro který bylo zahájeno trestní stíhání rozhodnutím policejního orgánu ze dne 15. 8. 2011, spáchal trestný čin nový, na který trestní zákon stanoví trest stejný nebo přísnější. Čl. 40 odst. 2 Listiny zakotvuje základní ústavní zásadu, podle které každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena. Vzhledem ke skutečnosti, že nebyla jakýmkoliv pravomocným rozsudkem vyslovena vina stěžovatele o spáchání nového trestného činu v promlčecí době, na který by trestní zákon stanovil trest stejný nebo přísnější, je nadále toho názoru, že nemohlo dojít k naplnění ustanovení §67 odst. 3 písm. b) tr. zákona a trestní stíhání zahájené rozhodnutím policejního orgánu ze dne 15. 8. 2011 je nepřípustné.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. listopadu 1995 (N 78/4 SbNU 243)]. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá [viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. září 2005 (U 23/38 SbNU 587)]. I když z tohoto pravidla činí Ústavní soud vzácné výjimky, které záleží v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, jež toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo, a které jsou odůvodněny vskutku extrémními excesy v konkrétních případech, je nutno poznamenat, že primárně zde musí být, cumulative, splněny dvě podmínky. Jednak musí být takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, jednak je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, expressis verbis, aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna.
Ústavní soud shledal, že v projednávané věci takové podmínky splněny nebyly. Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře opakovaně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména pak soudů obecných [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. července 2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Řízení o ústavních stížnostech tedy významně ovládá zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §160 odst. 1 tr. řádu je v pravomoci policejního orgánu rozhodnout neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že byl spáchán trestný čin. Zahájení trestního řízení je počátkem trestního stíhání, nad nímž vykonává dozor příslušný státní zástupce (§174 a násl. tr. řádu), který je dle §172 odst. 1 tr. řádu povinen zastavit trestní stíhání, zjistí-li se, že k dalšímu vedení neexistuje důvod. Nastane-li tedy taková okolnost v řízení, bude úkolem orgánu veřejné moci rozhodnout v souladu s trestním řádem. Právně zastoupenému stěžovateli pak přísluší navrhovat zákonem definované nástroje k ochraně jeho zájmů (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3286/11 ze dne 8. listopadu 2011 dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V projednávané věci se v zásadě jedná o otázku přípustnosti, resp. nepřípustnosti trestního stíhání stěžovatele dle ust. §11 odst. 1 písm. b) tr. řádu. Dle tohoto ustanovení nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání promlčeno. Zánik trestnosti činu promlčením a běh, resp. stavení a přerušení promlčecí doby je upraven v ust. §67 odst. 1 až 4 tr. zákona, přičemž rozhodný z hlediska běhu promlčecí doby (jeho počátku) je okamžik dokonání trestného činu. Otázka, zda je určitý čin promlčen či nikoli, je tudíž součástí posuzování hmotněprávních podmínek trestnosti konkrétního činu, a tedy předmětem trestního řízení jako celku. Otázkou, zda trestní řízení není nepřípustné ve smyslu ust. §11 odst. 1 tr. řádu, se příslušné orgány musejí zabývat v průběhu trestního řízení z úřední povinnosti [viz ust. §172 odst. 1 písm. d) , §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §226 písm. e), §257 odst. 1 písm. c) tr. řádu]. V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel fakticky navrhuje, aby Ústavní soud řešil tuto v zásadě hmotněprávní a skutkovou otázku (viz výše) namísto orgánů činných v trestním řízení, včetně obecných soudů (srov. článek 4 Ústavy) a fakticky tak jejich roli suploval, resp. vedl jakési paralelní trestní řízení. Ústavní soud přitom již opakovaně judikoval, že mu takováto role superrevizního orgánu, průběžně korigujícího probíhající trestní řízení, nepřísluší (srovnej např. usnesení ÚS sp. zn. III. ÚS 623/09).
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 26. dubna 2012
Stanislav Balík
předseda senátu