ECLI:CZ:US:2012:2.US.3750.11.1
sp. zn. II. ÚS 3750/11
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 20. září 2012 sp. zn. II. ÚS 3750/11 ve věci ústavní stížnosti M. H. proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 350/2011 ze dne 1. 11. 2011, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo dovolání, a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 35 Co 214/2010 ze dne 23. 9. 2010, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o zaplacení 104 142 Kč coby náhrady škody způsobené mu vykonáním vazby, za účasti 1. Nejvyššího soudu a 2. Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Nerespektováním principů plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky bylo rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 350/2011 ze dne 1. 11. 2011 a rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 35 Co 214/2010 ze dne 23. 9. 2010 porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
II. Proto se tato rozhodnutí ruší.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 13. 12. 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem odvolacího soudu změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu č. j. 22 C 154/2007-83 ze dne 2. března 2010 tak, že byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení 104 142 Kč coby škody způsobené mu vykonáním vazby. Rozsudkem dovolacího soudu bylo jeho dovolání zamítnuto. Stěžovatel má za to, že postupem a rozhodnutím obou obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel rekapituluje, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání. V tomto řízení byl od 7. listopadu 2000 do 9. července 2001 ve vazbě. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 6T 109/2005 ze dne 10. listopadu 2005 bylo trestní stíhání zastaveno podle §172 odst. 1 písm. c) trestního řádu, tedy protože se neprokázalo, že by skutek spáchal stěžovatel. Následně stěžovatel uplatnil nárok na náhradu škody, která mu byla způsobena nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání. Vedle nákladů na obhajobu, které mu byly v rozsahu 30 000 Kč vedlejším účastníkem řízení v průběhu řízení uhrazeny, požadoval dále náhradu ve výši svého průměrného měsíčního výdělku za dobu trvání vazby. Soud prvního stupně se ztotožnil s jeho právním názorem, že pracovní poměr ukončil žalobce po vzájemné dohodě se zaměstnavatelem zpětně ke dni 6. listopadu 2000 poté, co proti němu bylo zahájeno trestní stíhání a byl vzat do vazby, s tím, že pokud by žalobce nebyl trestně stíhán, pracovní poměr by neukončil. Odvolací soud však dospěl k závěru, že žalobce měl v zákonné dvouměsíční lhůtě napadnout žalobou neplatnost ukončení pracovního poměru. Protože tak neučinil je ukončení pracovního poměru platné, a tudíž žalobci nelze náhradu škody za dobu trvání vazby přiznat. K dovolání stěžovatele se s názorem odvolacího soudu ztotožnil i dovolací soud.
3. Stěžovatel se nedomnívá, že by skutečnost, že došlo k ukončení pracovního poměru dohodou, byla sama o sobě důvodem, proč není možno přiznat žalobci náhradu škody za dobu trvání vazby. Je přesvědčen, že nikoli datum, k němuž byl pracovní poměr ukončen, ale důvody, které k ukončení pracovního poměru vedly, jsou podstatné pro určení, zda žalobci nárok na náhradu škody vznikl, či nikoli. Odvolací soud se zaměřil pouze na otázku platnosti dohody o ukončení pracovního poměru žalobce, nikoli na důvody, pro které byla dohoda uzavřena. Soud prvního stupně přitom došel k závěru, že jediným důvodem pro uzavření předmětné dohody bylo vzetí žalobce do vazby. Judikatura, na niž odkázal odvolací soud, není dle názoru stěžovatele aplikovatelná na jeho případ, neboť ve všech citovaných rozhodnutích se jedná o kauzy buď na zcela jiném skutkovém základě (neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky, náhrada škody v důsledku průtahů v řízení), nebo řešící čistě otázku existence budoucích příjmů poškozeného, který v době vzetí do vazby nepracoval. Nejblíže je zřejmě rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2035/2000, kde ovšem nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by pracovní poměr byl ukončen právě z důvodu vzetí do vazby. Z jiného citovaného judikátu pak vyplývá, že otázka antedatace listiny měla být předmětem dokazování, a nikoli zcela pominuta jako bezpředmětná, jak učinil odvolací soud. Rozsudek odvolacího soudu vedle toho vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Aplikaci práva, tak jak ji provedl odvolací a dovolací soud hodnotí jako svévolnou. Jejich výklad považuje za extrémně rozporný s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu a s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Omezení jeho osobní svobody mělo totiž přímý vliv na jeho zaměstnání, a je zde tudíž příčinná souvislost mezi vzetím do vazby a ušlým výdělkem.
II.
Rekapitulace vyjádření ostatních účastníků řízení
4. Ústavní soud vyzval ostatní účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
5. Nejvyšší soud pokládá ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou a navrhl, aby ji Ústavní soud odmítl. V zájmu stručnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, nepostrádající ani odkazy na konstantní a nerozpornou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, s níž je právní posouzení věci odvolacím soudem konformní. Ústavní stížnost je pouze polemikou se skutkovými a právními závěry, k nimž v dané věci dospěly obecné soudy, a o porušení práva na spravedlivý proces zde očividně nejde. Rozhodnutím o vazbě totiž stěžovateli odškodnitelná újma nevznikla, jestliže v době vzetí do vazby (dle skutkových závěrů odvolacího soudu, z nichž Nejvyšší soud vychází) již neměl žádný výdělek a neměl sjednáno ani budoucí zaměstnání u konkrétního zaměstnavatele. Poukázal na rozsudky sp. zn. 25 Cdo 1965/2006 ze dne 19. února 2008, sp. zn. 25 Cdo 2035/2000 ze dne 27. června 2007 [ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem sp. zn. II. ÚS 596/02 ze dne 5. 5. 2004 (N 64/33 SbNU 141)], sp. zn. 25 Cdo 1072/2003 ze dne 18. prosince 2003 [ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením sp. zn. IV. ÚS 162/04 ze dne 25. května 2005 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatelem nyní otevřená otázka platnosti dohody o skončení pracovního poměru nebyla pro rozhodnutí dovolacího soudu zásadní, resp. výlučně na ní rozhodnutí nespočívá.
6. Městský soud v Praze v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozsudku, s jehož závěry se ztotožnil i dovolací soud. Navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatele byla odmítnuta.
7. Ministerstvo spravedlnosti navrhlo, aby byla ústavní stížnost jako nedůvodná odmítnuta, neboť nebylo prokázáno žádné porušení práv stěžovatele před obecnými soudy. S tvrzeními uvedenými v ústavní stížnosti zásadně nesouhlasí. Má za to, že ústavní stížností napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a plně se ztotožňuje s jejich právními závěry, které považuje za správné a spravedlivé. Zároveň (a pouze nadto) odkázalo na své písemné vyjádření k žalobě a odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, ve kterých vyložilo svůj právní náhled na danou věc. Námitky stěžovatele má za zcela neopodstatněné.
III.
Skutková východiska
8. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 22 C 154/2007 zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
9. Žalobou podanou k poštovní přepravě dne 4. ledna 2007 se stěžovatel domáhal po vedlejším účastníkovi řízení částky 161 681 Kč coby náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem. Konkrétně se jednalo o částku 54 000 Kč za náklady na obhajobu a částku 107 681 Kč jako náhradu ušlého výdělku za dobu pobytu ve vazbě. Právě tento druhý nárok je předmětem ústavní stížnosti.
10. V průběhu řízení bylo zjištěno, že stěžovatel byl dne 7. listopadu 2000 v 07:10 hod. zadržen policejním orgánem a následně vzat do vazby, ze které byl propuštěn dne 9. července 2001. Jeho trestní stíhání bylo zastaveno dne 10. listopadu 2005. Po vzetí do vazby byl zpětně ke dni 6. listopadu 2000 ukončen dohodou jeho pracovní poměr. Stěžovatel se domáhal náhrady, pokud jde o ušlý výdělek na základě tvrzení, že jediným důvodem ukončení pracovního poměru dohodou bylo jeho vzetí do vazby. Z toho dovozoval, že po celou dobu, kterou byl nucen strávit ve vazbě, by jinak měl příjem z tohoto pracovního poměru, a na tomto podkladě specifikoval výši náhrady ušlého výdělku za dobu pobytu ve vazbě.
11. Soud prvního stupně, pokud jde o nárok na odškodnění na ušlém výdělku, stěžovatelově žalobě co do částky 89 999 Kč vyhověl a ve zbytku co do částky 3 539 Kč žalobu zamítl, přičemž důvodem částečného zamítnutí žaloby byl jen jiný matematický výpočet výše odškodnění. Jinak totiž soud prvního stupně co do základu ohledně nároku na náhradu ušlého výdělku zcela žalobě vyhověl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že tvrzení žalobce, že ukončení pracovního poměru dohodou dodatečně ke dni předcházejícímu jeho zadržení se jeví jako jediné logické vysvětlení sledu na sebe navazujících událostí a navíc je podporováno svědeckou výpovědí svědka J. F. Z uvedeného soud prvního stupně dovodil, že omezení osobní svobody žalobce mělo přímý vliv na zaměstnání stěžovatele, a tudíž je dána příčinná souvislost mezi vzetím do vazby a ušlým výdělkem.
12. Proti výše uvedenému rozhodnutí soudu prvního stupně podal vedlejší účastník odvolání. V něm stručně řečeno namítl, že dohoda o ukončení pracovního poměru, kterou uzavřel stěžovatel se svým zaměstnavatelem, je platný právní úkon a z něho vyplývá, že pracovní poměr byl ukončen ke dni 6. listopadu 2000, zatímco k omezení osobní svobody stěžovatele došlo až 7. listopadu 2000, takže zde není dána příčinná souvislost mezi ukončením pracovního poměru a vzetím do vazby. Městský soud v Praze, poté, co upozornil stěžovatele na to, že má v posuzované otázce jiný právní názor než soud prvního stupně, rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu s návrhem na zaplacení částky 104 142 Kč s příslušenstvím z titulu ušlého výdělku zamítl. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, ze které dovodil, že o náhradě ušlého zisku odpovídající částce z výdělečné činnosti lze uvažovat pouze tehdy, prokáže-li žalobce, že v okamžiku škodní události měl příjem z pracovní činnosti nebo teprve měl s konkrétní výdělečnou činností započít. Bez ohledu na to, jaké pohnutky vedly stěžovatele k uzavření dohody o ukončení pracovního poměru dohodou, bylo v řízení prokázáno, že ke dni vzetí do vazby v žádném pracovním poměru nebyl, a proto mu nemohl žádný příjem plynout.
13. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. V něm namítl, že odvolací soud posoudil věc po právní stránce nesprávně a vyšel ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování. Podle jeho názoru odvolací soud nesprávně interpretoval rozhodnutí Nejvyššího soudu k dané problematice s tím, že žádné z těchto rozhodnutí neřeší otázku ukončení pracovního poměru z důvodů vzetí do vazby. Kromě toho odvolací soud zcela pominul provedené důkazy, jimiž bylo prokazováno, že k ukončení pracovního poměru došlo v důsledku vzetí do vazby, a bez odůvodnění neprovedl důkazy, které stěžovatel navrhl provést na základě výzvy odvolacího soudu. Dovolací soud dovolání stěžovatele zamítl. Uvedl, že objektivní odpovědnost státu za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě předpokládá splnění tří podmínek, a sice rozhodnutí o vzetí do vazby, ač trestní stíhání neskončilo pravomocným odsouzením poškozeného, vznik škody a příčinnou souvislost mezi rozhodnutím o vazbě a vznikem škody, přičemž důkazní břemeno ohledně splnění těchto kumulativních podmínek leží na žalobci. Zákon přitom nezakládá žádnou fikci ani domněnku existence ušlého výdělku. Proto nárok na odškodnění má jen ten, kdo v okamžiku škodní události měl příjem z pracovní činnosti, anebo ten, kdo teprve měl s výdělečnou činností započít, a jen vazba mu výkon této činnosti překazila. Dovolací soud uzavřel, že závěr odvolacího soudu, že stěžovateli odškodnitelná majetková újma nevznikla, jestliže v době vzetí do vazby již neměl žádný výdělek a neměl ani budoucí zaměstnání u konkrétního zaměstnavatele, je proto správný.
IV.
Závěry
14. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je opodstatněná.
15. Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 596/02 ze dne 5. 5. 2004 (N 64/33 SbNU 141) vyslovil názor, že "základní právo na odškodnění ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny má pouze ten, jemuž byla škoda způsobena nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Uvalení vazby na osobu obviněnou z trestného činu samo o sobě nezákonným rozhodnutím není, pokud je toto rozhodnutí učiněno v souladu s čl. 8 odst. 4 a 5 Listiny, resp. v souladu s trestním řádem. Vazba neztrácí svou zákonnou kvalitu tím, že osoba obviněná a později obžalovaná z trestného činu byla nakonec obžaloby zproštěna proto, že nebylo prokázáno, že skutek spáchala. Jestliže ... zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zakládá odpovědnost státu za škodu způsobenou vedle nezákonného též zákonným rozhodnutím o vazbě, pokud byl obžalovaný později zproštěn obžaloby, poskytuje vyšší zákonný standard ochrany práv. Jde bezpochyby o moudrý a vítaný počin zákonodárce, který si nadevše cení osobní svobody jednotlivce, nikoli však o plnění závazného pokynu podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Obsahem čl. 38 odst. 1 Listiny je garance, že o věci spadající do pravomoci soudů bude rozhodovat zákonný soud, tj. soud místně, věcně i funkčně příslušný. Rozdílný názor na interpretaci ,jednoduchého' práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. K porušení tohoto práva může dojít v případě, že by se právní závěry obecného soudu ocitly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, že by byly svévolné nebo vybočující z jejich ustálené judikatury zásadním, pro stěžovatele zcela nepředvídatelným způsobem".
16. Současně v nálezu sp. zn. II. ÚS 590/08 ze dne 17. 6. 2008 (N 108/49 SbNU 567) se vyjádřil v tom smyslu, že "Má-li být stát skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce. Nelze totiž přehlédnout, že stát nemá svobodnou vůli, nýbrž je povinen striktně dodržovat právo v jeho ideální (škodu nepůsobící) interpretaci. Na jednu stranu je jistě povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, pokud se posléze ukáže jako postup mylný, zasahující do základních práv. V takové situaci není rozhodné, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale to, zda se jejich podezření v trestním řízení potvrdilo. Prostředky trestního procesu, které nezřídka vedou k omezení základních práv obviněného, nelze posuzovat zcela izolovaně, ale pouze v kontextu účelu jejich použití, jímž je odhalení a potrestání pachatele trestné činnosti. Pokud se v kterékoliv fázi trestního řízení ukáže, že tento účel nemůže být naplněn, neboť obviněný se trestné činnosti nedopustil, a podezření orgánů činných v trestním řízení bylo zcela liché, je třeba za vadné považovat veškeré úkony, které byly v trestním řízení provedeny, tj. případně včetně prostředku vedoucího k omezení osobní svobody, jímž je vazba".
17. Ve světle těchto názorů je třeba posuzovat i nyní předestřený případ odškodnění ušlého výdělku. Argumentaci stěžovatele, že fakticky v okamžiku omezení osobní svobody byl v pracovním poměru a že pracovní poměr rozvázal dohodou zpětně ke dni, který předcházel zadržení, nelze bez dalšího odmítnout s argumentem, že rozhodující pro posouzení jeho nároku na odškodnění ušlého výdělky je skutečnost, že ke dni omezení osobní svobody již platný pracovní poměr neměl. Upřednostňování ryze formálních právních vztahů před vůlí reagující na konkrétně existující stav věcí zásadně není ústavněprávně akceptovatelná. Ústavní soud vždy zastával názor, že každý případ je třeba posuzovat individuálně podle okolností případu a že je třeba se vystříhat extrémně formalistického přístupu k výkladu hmotněprávních ustanovení zákona.
18. Ústavní soud není kompetentní k tomu, aby přehodnocoval skutkové závěry obecných soudů, případně aby sám skutková zjištění hodnotil a posuzoval. Nicméně nemůže v daném případě přehlédnout, že to byl soud prvního stupně, který dospěl k závěru, že tvrzení žalobce, že ukončení pracovního poměru dohodou dodatečně ke dni předcházejícímu jeho zadržení se jeví jako jediné logické vysvětlení sledu na sebe navazujících událostí a navíc je podporováno svědeckou výpovědí svědka J. F. Z uvedeného soud prvního stupně dovodil, že omezení osobní svobody žalobce mělo přímý vliv na zaměstnání stěžovatele, a tudíž je dána příčinná souvislost mezi vzetím do vazby a ušlým výdělkem. Podstata problému je proto v otázce, zda k ukončení pracovního poměru ze strany stěžovatele došlo skutečně pod vlivem vzetí do vazby. Ústavní soud považuje za nepřípustně formalistický přístup k dané otázce, pokud je odvolacím i dovolacím soudem argumentováno tím, že stěžovatel prokazatelně neměl v den, kdy byl vzat do vazby žádný nárok na mzdu z pracovního poměru, a že je nerozhodné, za jakých okolností došlo k rozvázání pracovního poměru. Naopak, v řízení o odškodnění za vazbu je třeba se těmito okolnostmi zabývat, má-li být dodržena podstata a smysl odškodňování za vazbu. Je proto namístě zjišťovat, zda důvodem pro ukončení pracovního poměru bylo vzetí do vazby, a to i v situaci, kdy nelze dovodit, že by dohoda o ukončení pracovního poměru byla neplatná.
19. Východiskem pro výklad odpovědnosti za škodu způsobenou omezením osobní svobody musí být i ustanovení čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Podle něj každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění. Jak konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 85/04 ze dne 13. 7. 2006 (N 136/42 SbNU 91), bez ohledu na to, jakým způsobem s obsahem institutu náhrady škody pracuje domácí zákonodárce, judikatura obecných soudů i soudu ústavního, případně domácí civilistická doktrína, v oblasti vnitrostátní aplikace Úmluvy je třeba vyjít z pojmu náhrady škody tak, jak s ním operují národní evropské ústavní soudy a nejvyšší soudy, z jejichž judikatury vyrůstá i judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Pokud jde specificky o deliktní odpovědnost státu za omezení osobní svobody, a tedy vztah domácího deliktního civilního práva a čl. 5 odst. 5 Úmluvy, je situace v jednotlivých evropských státech taková, že klasická dogmatika civilněprávních institutů ustoupila přímému působení čl. 5 odst. 5 Úmluvy, který je vykládán národními soudy zcela autonomně. Tento svůj postoj Ústavní soud odůvodňuje i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, který setrvale judikuje, že instituty Úmluvy mohou mít zcela autonomní obsah a rozsah nezávislý na jejich právní kvalifikaci vyplývající z vnitrostátního práva.
20. Výše uvedené stanovisko k výkladu odpovědnosti za škodu způsobenou omezením osobní svobody, byť se týkalo především odpovědnosti za imateriální škodu, je vodítkem i pro nyní souzený případ, neboť jeho smyslem je zdůraznění skutečnosti, že zásah do osobní svobody jednotlivce je natolik zásadním zásahem do základního práva na osobní svobodu, že je třeba vnitrostátní právo umožňující odškodnění za vazbu vykládat extenzivním způsobem, a nikoliv restriktivním, jak to učinily odvolací a dovolací soud. Dlužno dodat, že rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 25 Cdo 1965/2006 ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2035/2000 ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1072/2003 a na ně navazující rozhodnutí Ústavního soudu, na která se odvolal odvolací a dovolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí, se netýkala příčinné souvislosti mezi vzetím do vazby a ukončením pracovního poměru v souvislosti s rozhodováním o náhradě škody za ušlý výdělek.
21. Ústavní soud proto uzavírá, že nerespektováním principů plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky bylo napadenými rozsudky porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Proto byla napadená rozhodnutí zrušena podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
22. Od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, proto od něj Ústavní soud upustil v souladu s §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu se souhlasem všech účastníků řízení.