ECLI:CZ:US:2012:2.US.418.12.1
sp. zn. II. ÚS 418/12
Usnesení
Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o návrhu stěžovatelky E. F. P., zastoupené Mgr. Monikou Papugovou, advokátkou, se sídlem Opatovická 4, 110 00 Praha 1, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2011, č. j. 70 Co 442/2011-71, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tím, že se jím cítí dotčena na svých ústavně garantovaných právech. Konkrétně namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
V řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 žalovala stěžovatelka Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 20.000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle ustanovení §13 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), spočívajícím v průtazích v řízení.
K nepřiměřeným průtahům mělo dojít v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 12 Nc 5686/2004, které bylo vyvoláno obchodní společností Pražská plynárenská, a. s., k vymožení pohledávky přisouzené uvedené obchodní společnosti rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 10 C 261/01 ze dne 26. 11. 2001. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22. 3. 2011, č. j. 42 C 154/2010-41, žalobu o zaplacení finanční satisfakce zamítl, i když současně uznal, že k průtahům došlo, avšak za postačující satisfakci považoval konstatování porušení práva stěžovatelky na rozhodnutí v přiměřené lhůtě a bez průtahů. Podle názoru soudu prvního stupně bylo třeba přihlédnout ke skutečnosti, že celková délka řízení nebyla pouze důsledkem nesprávného úředního postupu, ale také postupu stěžovatelky, která proti všem rozhodnutím vydaným v posuzovaném řízení podala odvolání, z nichž ani jedno nebylo důvodné. Dále také poukázal na minimální význam řízení pro stěžovatelku, neboť šlo o exekuci na částku 435,40 Kč s příslušenstvím a náklady řízení, a pokud by stěžovatelka vymáhanou částku zaplatila dobrovolně, předešlo by se vedení exekučního řízení.
Proti uvedenému rozhodnutí soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání. V něm namítala, že v rámci exekučního řízení byla v jejích opravných prostředcích uplatněna zásadní námitka, že s členstvím České republiky v Evropské unii je neslučitelný výkon rozhodnutí vydaného ve spotřebitelském sporu, jestliže proti němu nebylo možno podat žádný opravný prostředek. Odkázala přitom na německou procesní judikaturu, která podle ní připouští v exekučním řízení obranu proti exekučnímu titulu na podkladě námitky rozporu titulu s dobrými mravy. Poukázala také na to, že jí byla exekutorem uložena exekučním příkazem povinnost k náhradě nákladů exekuce ve výši přes 22.000 Kč, která mnohonásobně převyšuje částku, pro kterou byla exekuce vedena.
O odvolání rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí se v podstatě ztotožnil se stanoviskem soudu prvního stupně. Zdůraznil, že v průběhu exekučního řízení se již nelze zabývat věcnou správností exekučního titulu. Dále uvedl, že s ohledem na průběh exekučního řízení nelze celkovou dobu jeho trvání považovat za nepřiměřenou. Za průtah v řízení, ke kterému došlo při rozhodování o návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce, taktéž podle názoru odvolacího soudu postačuje konstatování porušení práva bez nároku na zadostiučinění v penězích. V tomto kontextu, ve shodě se soudem prvého stupně, odkázal na minimální částku, která byla předmětem exekuce.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá postup odvolacího soudu, kterému vytýká, že se vyjádřil k otázce, která má podle jejího názoru povahu předběžné otázky podle ustanovení čl. 234 Smlouvy o Evropském společenství. Má tím na mysli tu část odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, ve kterém uvedl, že komunitární právo neukládá členským státům, aby připustily možnost přezkoumávat v rámci exekučního řízení věcnou správnost exekučního titulu. V této souvislosti opakuje argumentaci uvedenou v odvolání, že smlouvy o Evropském společenství zakládají vysokou úroveň ochrany spotřebitele. Z toho podle jejího názoru plyne, že i proti rozsudku na peněžité plnění v tzv. bagatelních věcech musí existovat právní prostředek k jejich nápravě. Podle jejího názoru neměl odvolací soud právo zaujmout uvedené stanovisko a měl se s touto otázkou obrátit na Evropský soudní dvůr. Zejména v tomto postupu spatřuje porušení práva na spravedlivý proces. Vedle toho poukázala na to, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně pominuly, že v době, kdy podala návrh na zastavení exekuce, byla již exekutorem vymožena částka postačující jak k úhradě vymáhané pohledávky, tak nákladů exekučního řízení. V petitu návrhu navrhla zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2011, č. j. 70 Co 3442/2011-71.
Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
Jak Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny a článku 1 Ústavy.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
S ohledem na argumentaci stěžovatelky, je třeba na prvním místě zdůraznit, že ústavně zaručené právo na spravedlivý proces negarantuje přezkum soukromoprávního rozhodnutí soudu v odvolacím řízení. Z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí (viz též např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 101/01).
Ochrana spotřebitele z hlediska komunitárního práva, která je do našeho právního řádu transformována především do ustanovení občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách, je úpravou hmotněprávní a nemá dopad do úpravy procesněprávní. Proto argumentace stěžovatelky komunitárním právem týkajícím se ochrany spotřebitele, nemá v souvislostech daných souzeným případem žádnou právní relevanci. Již z pouhé povahy této úpravy je zřejmá správnost konstatování odvolacího soudu, že z ní nevyplývá závazek členských států připustit přezkum správnosti exekučního titulu v rámci exekučního řízení.
Soud prvního stupně, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, se podrobně zabýval průběhem exekučního řízení. Na toto odůvodnění odkázal i odvolací soud v ústavní stížností napadeném rozsudku. Nelze proto souhlasit se stěžovatelkou, že by se obecné soudy nezabývaly otázkou výše exekucí vymožené částky v době rozhodování o návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce.
Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatelky se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu