ECLI:CZ:US:2012:2.US.46.10.1
sp. zn. II. ÚS 46/10
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké (soudce zpravodaj) - ze dne 23. října 2012 sp. zn. II. ÚS 46/10 ve věci ústavní stížnosti P. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2009 č. j. 1 Co 16/2009-176, kterým byl částečně potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o stěžovatelově povinnosti zaplatit náhradu nemajetkové újmy, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a 1. F. P., 2. M. P. a 3. D. P. jako vedlejších účastníků řízení.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2009 č. j. 1 Co 16/2009-176 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina").
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2008 sp. zn. 36 C 60/2005 bylo uloženo stěžovateli zaplatit náhradu nemajetkové újmy dle §13 obč. zák., a to první žalobkyni a druhému žalobci částku 100 000 Kč a třetímu žalobci 40 000 Kč a ve vztahu k němu byla zamítnuta žaloba, aby zaplatil první žalobkyni a druhému žalobci dalších 150 000 Kč a třetímu žalobci 60 000 Kč (bod I výroku). Třetí žalované P. S. uložil, aby první žalobkyni a druhému žalobci zaplatila po 50 000 Kč a třetímu žalobci 20 000 Kč a ve vztahu k ní zamítl žalobu, aby zaplatila první žalobkyni a druhému žalobci dalších 200 000 Kč a třetímu žalobci 80 000 Kč (bod II výroku). Dále uložil, aby na náhradě nákladů řízení žalobcům stěžovatel zaplatil 21 024 Kč a třetí žalovaná 11 511 Kč (bod III výroku) a na soudním poplatku aby stěžovatel zaplatil 9 600 Kč a třetí žalovaná 4 800 Kč (bod IV výroku). Ve vztahu k prvnímu žalovanému soud řízení zastavil.
Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl na základě odvolání stěžovatele a žalobců rozsudek Krajského soudu v Praze ve vztahu ke stěžovateli potvrzen s tím, že se mění pouze ve vyhovujícím výroku, kterým byl zavázán zaplatit první žalobkyni nad částku 70 000 Kč dalších 30 000 Kč, druhému žalobci nad částku 70 000 Kč dalších 30 000 Kč a třetímu žalobci nad částku 25 000 Kč dalších 15 000 Kč, a to tak, že se žaloba zamítá.
Dále bylo rozsudkem odvolacího soudu znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně tak, že stěžovateli bylo uloženo zaplatit každému z vedlejších účastníků - žalobců na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 5 712 Kč a třetí žalované P. S. částku 2 856 Kč a na soudním poplatku bylo uloženo stěžovateli zaplatit částku 6 600 Kč a P. S. částku 4 800 Kč, dále pak bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Dle soudu bylo mezi účastníky nesporné, že dne 18. 6. 2003 došlo k dopravní nehodě, při níž se střetla vozidla řízená prvním žalovaným (F. K.) a třetí žalovanou (P. S.) a při níž zemřel otec žalobců. První žalovaný a třetí žalovaná byli pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 17. 12. 2004 č. j. 3 T 195/2004-518 uznáni vinnými ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 trestního zákona, kromě jiného i za úmrtí otce žalobců. Vlastníkem vozidla, které řídil v době nehody první žalovaný, byl stěžovatel. Soud prvního stupně poukázal na to, že stěžovatel učinil sporným průběh dopravní nehody tak, jak je popsán ve výroku zmíněného rozsudku; k tomu navrhoval provést jednak důkaz znaleckým posudkem a dále všemi důkazy, které byly provedeny v trestním řízení. Žádný z těchto důkazů soud neprovedl, neboť je považoval za nadbytečné. Tento názor opřel o §135 odst. 1 o. s. ř.; neztotožnil se přitom se závěrem stěžovatele, že aplikace tohoto ustanovení vůči němu znamená porušení práva na spravedlivý proces. Právní důsledky plynoucí z pravomocného rozsudku podle soudu navíc neplynou ani tak z §135 odst. 1 o. s. ř., jako z hmotného práva, neboť stěžovatel podle §420 odst. 2 obč. zák. přebírá odpovědnost za druhého žalovaného jako jeho zaměstnavatel. Zásada rovnosti zbraní podle soudu nebyla porušena už proto, že oba další žalovaní (a ostatně i žalobci) jsou z hlediska užití citovaného ustanovení procesně v naprosto stejné pozici, takže nemají více práv než stěžovatel.
Stěžovatel je však přesvědčen, že tou částí rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterou byl rozsudek krajského soudu ve vztahu k němu ve věci samé částečně potvrzen, jakož i tou částí rozsudku, kterou mu bylo uloženo nahradit žalobcům, resp. vedlejším účastníkům, náklady řízení před soudem prvního stupně a zaplatit soudní poplatek, došlo k porušení jeho práva na spravedlivý soudní proces zaručeného čl. 36 až 38 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že aplikace §135 odst. 1 o. s. ř. na případ, kdy protiprávní jednání zakládá občanskoprávní odpovědnost někoho jiného než údajného pachatele trestného činu, představuje porušení práva na spravedlivý proces. Osobě, která nebyla stranou trestního řízení a odpovídá za protiprávní jednání jiného, je tím znemožněno prokazovat, že k protiprávnímu jednání třetí osoby nedošlo. Soud prvního stupně i odvolací soud porušily jeho právo na spravedlivý proces tím, že se v důsledku aplikace §135 odst. 1 o. s. ř. odmítly zabývat důkazy, které k vyvrácení údajného protiprávního jednání třetí osoby stěžovatel předložil.
Vrchní soud v Praze jako účastník řízení ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti pouze uvedl, že odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.
Vedlejší účastníci se k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřili.
Přípisem ze dne 29. 6. 2012 vzal stěžovatel zpět svůj návrh na zrušení §135 odst. 1 o. s. ř., který původně spojil s ústavní stížností.
II.
Ústavní stížnost je důvodná.
Důvodnost nyní projednávané ústavní stížnosti vyplývá zejména z nálezu sp. zn. I. ÚS 1424/09 ze dne 8. 3. 2012 (N 49/64 SbNU 607), v němž Ústavní soud řešil zcela totožnou problematiku a situaci (viz rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 17. 12. 2004 č. j. 3 T 195/2004-518), stěžovatel byl totožný se stěžovatelem v nyní projednávané ústavní stížnosti, pouze okruh vedlejších účastníků (žalobců) byl odlišný.
Těžištěm ústavní stížnosti je námitka, která byla stěžejní i ve shora citované ústavní stížnosti sp. zn. I. ÚS 1424/09, a to, že §135 odst. 1 o. s. ř. nelze aplikovat na případ, kdy trestný čin zakládá občanskoprávní odpovědnost někoho jiného než pachatele trestného činu, kdo ani nebyl stranou trestního řízení; v daném případě stěžovatele, jenž byl zaměstnavatelem řidiče, který byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví.
Vzhledem ke shora uvedenému nálezu Ústavnímu soudu proto v dané věci nezbylo než napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušit pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud považuje v dané situaci za postačující odkázat na v citovaném nálezu uvedenou argumentaci a část právní věty, dle níž "vázanost soudu v civilním řízení trestním rozsudkem ve smyslu §135 o. s. ř. se může prosadit jenom ve vztahu k osobám, které vystupovaly v trestním řízení, v němž měly možnost skutkově a právně argumentovat, jakož i činit důkazní návrhy. S ohledem na právo na právní slyšení, jež je součástí práva na spravedlivý proces, se však tato vázanost nemůže uplatnit vůči třetím osobám, které v trestním řízení takovou možnost neměly; v takovém případě lze v civilním řízení provádět dokazování k těm okolnostem, které byly zjišťovány v trestním řízení a které jsou zároveň významné i pro soukromoprávní posouzení věci".
Ústavní soud tak rozhodl dle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to za souhlasu účastníků řízení bez nařízení jednání.