ECLI:CZ:US:2012:2.US.4659.12.1
sp. zn. II. ÚS 4659/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. L., zastoupeného JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 864/2012-51 ze dne 22. srpna 2012, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 5 To 412/2011-748 ze dne 17. ledna 2012, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 6 T 49/2010-707 ze dne 23. září 2011, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Ostravě a 3) Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Ostravě a 3) Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 7. prosince 2012 a elektronicky 11. prosince 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu třiceti měsíců, peněžitému trestu ve výměře dvaceti denních sazeb ve výši 500 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců, a trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu služby u Policie České republiky na dobu tří roků. Rozsudkem odvolacího soudu byl k jeho odvolání a odvolání spoluobžalovaného T. V. rozsudek soudu prvního stupně zrušen a nově byl uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Toho se měl stěžovatel společně s T. V. dopustit jako příslušník Policie České republiky tím, že při kontrole cestujících autobusu, resp. zjištění, že šest občanů Ukrajiny nepředložilo doklad o sjednaném zdravotním pojištění, čímž se dopustili přestupku, v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch, převzali od čtyř z nich nejméně 200 Kč a od jednoho z nich 500 jako pokutu za přestupek, aniž by jim předali díly B pokutových bloků. Tyto částky nevykázali v policejních systémech a ponechali si je pro svou vlastní potřebu, a to v rozporu s konkretizovanými zákonnými a podzákonnými předpisy. Za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu třiceti měsíců, peněžitý trest ve výměře 10.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců a trest zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu služby u Policie České republiky na dobu tří roků. Usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Tvrdí, že byla porušena jeho základní práva a svobody podle čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8, čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že v řízení před soudem rozhodoval vyloučený soudce V. K. O jeho podjatosti se měl dozvědět, popřípadě nabýt jistotu, konfrontací vlastních vjemů z řízení se zprávami na internetu, o nichž se dozvěděl po 17. lednu 2012. Dále popisuje rozhodování jmenovaného soudce o tom, že stěžovatel v průběhu hlavního řízení nemá sedět vedle svého obhájce, nezaprotokolované komentáře soudce při dotazování svědka H. a při vyjádření stěžovatele k výpovědi tohoto svědka. Podle stěžovatele je zřejmé, že si soudce V. K. vytváří představu o vině či nevině obžalovaných předem. Dále stěžovatel namítá, že odvolací soud změnil skutkový výrok a tím došlo ke zhoršení jeho postavení. Tím, že měl jednat v rozporu s pokynem policejního prezidenta a nikoliv v rozporu se zákonem totiž nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Poukazuje v té souvislosti na nález sp. zn. II. ÚS 544/05 (N 220/43 SbNU 437). Stěžovatel tedy namítá, že došlo k porušení zásady zákazu reformace in peius, když odvolání podal toliko stěžovatel a spoluobžalovaný a nikoliv státní zástupce. Stěžovatel konečně namítá, že v rozhodnutí odvolacího soudu chybí výrok, zda byl nově odsouzen či cokoliv jiného, tedy že je celý výrok nedostatečným a nepřezkoumatelným, protože je neúplný.
3. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení §43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje
k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
4. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
5. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že nároky na integritu a profesní dovednosti soudce musí být vysoké s ohledem na jemu svěřené kompetence, implikující tomu odpovídající očekávání. Nicméně dovolací soud zcela správně poukázal na to, že za vyloučeného nelze považovat soudce jen proto, že se v jiné věci choval natolik nevhodně, že mu byla tato věc odňata, nebo že určité poznámky tohoto soudce v průběhu řízení byly stěžovatelem subjektivně vnímány jako nevhodné (s. 5-6 usnesení).
6. Rovněž lze se stěžovatelem souhlasit v tom, že je absolutně nepřípustné, aby odvolací soud jakkoliv sám doplňoval vymezení skutku o právně rozhodné skutečnosti. Nicméně i z vylíčení věci stěžovatelem jednoznačně vyplývá, že k ničemu takovému nedošlo, protože obecné soudy popsaly skutek ve stěžovatelem zdůrazňované části zcela shodně. Jak dovolací soud správně poukázal, oba obecné soudy shledaly, že stěžovatel jednal v rozporu s konkrétními ustanoveními zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákona ČNR č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů a k pochybení přitom nedošlo ani tím, že oba obecné soudy shledaly porušení i předpisu nižší právní síly, konkrétně závazných pokynů policejního prezidenta, protože i tyto předpisy lze podřadit pod pojem právního předpisu (s. 7 usnesení).
7. Konečně lze souhlasit se stěžovatelem i v tom, že je potřeba klást vysoké nároky na jasnost a srozumitelnost soudních rozhodnutí, a to nejen s ohledem na další důsledky, které právní řád spojuje s konkrétními výroky, ale i s ohledem na závazek jednat s adresáty výkonu státní moci s úctou a výhradně v souladu s právním řádem. Nicméně i zde lze považovat za případný závěr dovolacího soudu, že stěžovatel v podstatě vytýká odvolacímu soudu toliko zřejmou gramatickou chybu, když namísto slov "uznávají vinnými, že" použil slova "jsou vinni, že" (s. 9 usnesení). Jinak totiž odvolací soud zcela jasně uvedl, že rozhodoval s přihlédnutím k §259 odst. 3 trestního řádu, tedy že shledal podmínky pro to, aby po zrušení prvostupňového rozhodnutí rozhodl o věci sám.
8. Ze shora vyloženého je zřejmé, že se dovolací soud přiléhavě, srozumitelně, logicky, předvídatelně a v souladu s právem vypořádal se všemi námitkami, které stěžovatel bez jakéhokoliv posunu vtělil do ústavní stížnosti. Tím tedy stěžovatel nepřípustně činí z Ústavního soudu další článek soustavy obecných soudů, aniž by respektoval jeho roli v ústavním systému. V každém případě tím ústavní stížnost nemůže dosahovat ústavněprávní relevance.
9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu